Kam zmizel papír? Bez něho to přece nedává smysl!

Seděl jsem před pár dny s několika kamarády na zahrádce jednoho středočeského mikropivovaru. Jeden z nich, Bejček to byl, povídal pěknou historku. Ve dvou různých prostředích, na úplně různých lidech si vyzkoušel jednu malou kulišárnu. A ona mu vyšla.

Tak si střihneme, říká se v situacích, kdy vyhrát má jen jeden a nechce se házet korunou, aby to vypadalo jako soutěž jisté dovednosti. Kámen, nůžky, papír. Každý to znáte. A Bejček onehdá nepozorným účastníkům takového momentu povídá: hoďte to zrychlenou formou, ať to máme za sebou. Zrychlená forma prý je, že se vynechá ten papír. A dotyční bez mrknutí oka několik minut střihali jen mezi kamenem a nůžkami, než si uvědomili, co je to za blbost. A takto mu to vyšlo při nějaké hře ještě jednou.

Hrozně se mi ta příhoda zalíbila. Prozrazuje leccos o lidském myšlení. Možná se teď smějete, co to muselo být za blbce, když takhle nalítli. Ale jste si skálopevně jisti, že by se vám to nemohlo stát? Ale mohlo. Ve chvíli zaujetí mysli k jinému cíli skoro každý člověk bezděčně přijme za axióm i tu největší pitominu.

Bejček to vykládal jako důkaz toho, jak někteří lidé trpně a bezmyšlenkovitě přejímají postoj autority. On byl tenkrát šéfem, oni ho poslechli a nemudrovali. Myslím ale, že jde o širší fenomén.

Možná se mnohým z nás něco takového stává úplně běžně. V povrchním shonu, zvláště pokud nás zajímá jen dílčí věc, automaticky za paradigma přejmeme věc, která by ale při prvním textu rozumem vůbec neobstála.

Tím se stáváme velmi zranitelní a manipulovatelní. Platí to o politice, o médiích, o společenské debatě i o osobní mezilidské komunikaci. Za samozřejmé postuláty bereme věci velmi nesamozřejmé, nepodrobujeme je několika vteřinám zamyšlení, abychom odhalili, že jde o fikce. Necháváme si vnutit témata, agendu i postojová východiska, se kterými bychom při bystré mysli nikdy nesouhlasili.

Jenže my bystou mysl často vypínáme, nejsme ve střehu, vezeme se na mýtech, virtuálních realitách, myšlenkových vzorcích a frázích, protože hledíme k falešné lišce, předhozené nám jako při chrtích závodech. Je to přirozené, ale i nebezpečné.

Co věcí, interpretací, či aktualit ve veřejné diskusi považujeme za dané, samozřejmé a přirozené, a přitom jsou to propagandistické výmysly, reklamní fígle, politické triky či mediální manipulace. Máme-li vypnuto, jsme laciná kořist.

Ono se to snadno říká. Člověk nemůže být pořád ve střehu. Ale třeba stačí zapnout alespoň občas. Alespoň občas procitnout, prohlédnout a nahlas se zeptat: a kam zmizel papír?