Jsme ve válce s Íránem?

    Vypadá to, že do takové války jsme zatahováni. Dnes jsou v módě silácké výroky, že s „lumpy“ se nevyjednává, s těmi se prý bojuje.

Odhlížím od toho, že se to snadno říká z tepla domova tisíce kilometrů daleko, dokonce se to snadno říká i od ovládacích panelů dálkově naváděných střel a bezpilotních letounů. Především jsou to ale výroky hloupé.

Máme snad někde žebříček států podle toho, jak utiskují svůj lid a jak jsou nebezpečné svému okolí, a s těmi státy, které jsou v onom žebříčku podle nás nahoře, nevedeme diplomacii, neobchodujeme, nesportujeme, nemáme kulturní výměnu, ale pouze se je snažíme oslabit, poranit, zničit, zadržovat, izolovat, rozvrátit? Ne, takový žebříček nemáme. Ani kdybychom ho měli a postupovali bychom v duchu předešlých slov, nebyl by to moudrý přístup. Ani pro nás, ani pro šíření demokracie. Ale byl by to alespoň přístup principiální. Nic takového se však nekoná.

Takový žebříček nemáme a míra svobod v jednotlivých státech či potenciální hrozba z jejich strany rozhodně není kritériem, podle kterého by se náš svět rozhodoval, s kým se bude kamarádit a s kým vyžene napětí na samu hranici války s netušenými zlými efekty. Jen v oblasti Blízkého a Středního východu je mnoho režimů, které potlačují práva svých obyvatel daleko více, než Írán, a mnoho režimů, jejichž prsty jsou v mnoha podvratných, diverzních a silových zásazích v oblasti patrny více, než u Íránu. Přesto s nimi v žádné studené, ba už patrně se ohřívající válce nejsme, naopak – jsou to naši strategičtí partneři.

Kritéria, podle kterých si náš svět vybírá přátele a nepřátele, jsou tedy evidentně jiná než principiální. Takže vůbec nejde polemiku stoupenců nekompromisního přístupu k „lumpům“ se stoupenci mnichovanského oportunismu.

Jak už bylo řečeno, Irán není státem, jehož režim by se nám kdovíjak zamlouval. Ale je to kupodivu režim vyrostlý z vůle obyvatel daleko více, než by se mnohému zdálo. Když v zemi vládl absolutistický monarcha Rezá Pahlaví, byl velkým kamarádem nejen se Západem, ale i s komunistickými zeměmi, což z perského pohledu klidně mohlo civilizačně splývat. Když byl svržen a k moci se dostal lid, vybral si lid teokratický režim. A nebylo to naposled, co vnucení demokracie některé arabské zemi přineslo podobné plody.

Írán je velkou zemí. Se svými zájmy. Je to regionální velmoc. A provádí svou velmi nezávislou politiku. Je to jediná muslimská země, kde tvoří šíité absolutní většinu. Ve všech ostatních zemích jsou šíité menšinou, někde dokonce nepatrnou (kromě Iráku, který je ale v současnosti spíše protektorátem než suverénní zemí). Tyto menšiny pochopitelně vzhlížejí k Íránu jako ke svému jedinému ochránci a Írán těchto svých pátých kolon patřičně využívá všude tam, kde se mu to hodí. Liší se tím ale nějak od arabských monarchií, které zasahují do dění v jakékoli muslimské zemi, která se jim zamane? Neliší.

S Íránem válčit nemáme. Máme si vůči němu obezřetně hlídat své zájmy a naopak vyjednávat s ním všude tam, kde by našim zájmům mohl eventuálně prospět. Prostě provádět užitečnou politiku. Ale rozhodně ne to, co nyní vidíme, tedy politiku, která je výsledkem naivního a zničujícího intervencionalistického mesianismu a cynických her koordinovaných s despotickými monarchiemi v oblasti.

A když už takovouto sebepoškozující politiku děláme, aspoň netvrďme, že nám jde o svobodu, demokracii a bezpečí.

Psáno pro NL IVK