Dohnat, předehnat, zakopnout, upadnout

Třiadvacet. Dokonce třiadvacet a půl. Tolik let uplynulo od velkohubého vyhlášení tzv. Lisabonské strategie. Podle ní se Evropská unie měla stát do deseti let „...nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa…“

Jak to s rozvojem EU vypadá dnes, třináct let po termínu, dokdy měly být tehdejší budovatelské cíle splněny a překročeny? Evropská unie je nejpomaleji rozvíjející (do češtiny přeloženo nejrapidněji zaostávající) ekonomickou zónou světa. Konstatovali to i přední ekonomové, kteří se dnes v Praze sešli na konferenci Global Investment Summit.

Lisabonská strategie byla přijata Evropskou radou v březnu rok 2000 v Lisabonu. K dosažení svého ambiciózního cíle se Unie rozhodla zaměřit (jak se jazykem šustícím papírem a frázemi říká v tehdy přijetém dokumentu) na tyto oblasti: Ekonomika a společnost založená na znalostech, opatření pro vytváření informační společnosti, výzkum a technologický rozvoj, strukturální reformy pro zvýšení konkurenceschopnosti, inovace a dokončení vnitřního trhu, modernizace evropského sociálního modelu, investice do lidí a omezení vylučování ze společnosti, zdravá ekonomická perspektiva a příznivý růstový výhled ekonomiky, makroekonomická opatření. Mimochodem: všimněte si, jak si v těchto dokumentech nevšimnete slov, jako jsou „deregulace“, svoboda podnikání“, „volné soutěžní prostředí“, „omezení státních agend ingerujících do ekonomiky“ nebo „liberalizace trhu a omezení dotací.“

Dohnat a předehnat. Myšleno tehdy USA. Rozšířit, prohloubit, upevnit, rozvíjet. Evropská rada se od komunistických plánovačů naučila ty nejblyštivější perly. Skoro by se to dalo přirovnat i k Velkému skoku v Číně za Maa Cetunga. U nás to skončilo stagnací z 80. let, v Číně v 60. letech bídou a hladomorem, v EU počátkem třetího tisíciletí „jen“ ututlanou ostudou a „nerůstem“.

Po pár letech pak EU přijala „revidovanou“ verzi Lisabonské strategie. Špidlovsky řečeno, původní výhledy asi nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce, tak se potichu upravily. Jenže se nikdy nesplnily ani ony upravené a USA se Evropské unii nadále trvale vzdalovaly. O dnes tolik se rozvíjejících ekonomikách asijských i jiných raději ani nemluvit.

Dnes už Lisabonskou strategii nikdo raději nepřipomíná, protože by to bylo trapné. A protože by mohl někdo zvolat, že král je nahý a že dnes znovu vytrubované budovatelské fráze třeba o tom, jak reálně zbídačující fantasmagorický projet Geen Deal je prý ohromnou šancí pro rozvoj a modernizaci, jsou úplně stejně od začátku nereálné, jako byly od začátku pro všechny soudné pozorovatele nereálnými cíle EU z doby před třiadvaceti lety.

A jak je to s námi a s EU dnes? Podle ekonomických expertů, kteří se sešli na oné konferenci Global Investment Summit, má Česká ekonomika má před sebou obtížná léta. Hospodářství ČR i celé EU podle nich svazuje silné regulační prostředí i dlouhodobě chybná energetická politika. A ve Spojených státech, které jsme měli před 13 lety dohnat a předehnat, se nastartovalo ekonomické oživení mnohem rychleji.

Ekonom Lukáš Kovanda na oné konferenci natvrdo řekl: „O budoucnost české ekonomiky se v příštích letech obávám. Myslím si, že je potřeba navázat na devadesátá léta. Liberalizace, deregulace. Ekonomika nesmí být dotačním byznysem.“

Na konferenci zaznělo i to, že z porovnání evropské a americké ekonomiky vyšly vítězně Spojené státy. Rozdíly jsou patrné už skoro ve všech oblastech, včetně energetiky, kapitálových trhů nebo vysokého školství. Je evidentní, že prohlubující se hospodářská zaostalost Evropské unie za USA bude mít negativní vliv i na životní úroveň lidí.

Někdejší guvernér ČNB Miroslav Singer na oné konferenci pravil, že „ve Spojených státech můžeme pozorovat velmi silný stimulační balíček. Abychom se ale dostali na podobnou úroveň jako tam, bude klíčová dobře zvolená a fungující energetická politika. Samozřejmostí je i podnikatelské prostředí, respektive míra regulací. Vidím, že v Evropě lidé chtějí žít, nikdo se sem ale nehrne podnikat nebo vydělat peníze. V Evropě momentálně není touha po změně.“

Takže evidentně přicházejí horší časy, které jsme si chybnou hospodářskou politikou zavinili sami. Co teď s tím? To je přece jednoduché. Vytýčíme si další nereálné budovatelské cíle. Nás pan premiér už s tím zrovna začal, když nechal oblepit republiku svými plakáty, tentokrát s jistě už zcela seriózní vizí o tom, jak že se ČR do deseti let (vzpomínáte na Lisabon?) stane křižovatkou Evropy.

Ach, to zní tak krásně, odhodlaně, ambiciózně, údernicky! No, dobrá. Třeba tím Fiala myslí, že na křižovatce bez dopravního značení se dává přednost zprava.