Daně a smrt. Smrt pivovarům?

Tak prý nám chtějí zvýšit daně na pivo. Prý na „točené“. A co točené víno, limonády, točený salám? Ne, jen pivo. A to my, Češi, rádi o pivu prohlašujeme, že pivo je naším národním nápojem.

Národním nápojem. Hm. Přitom se k němu chováme hanebně. Nejen že mu obecně přiznáváme společensky velmi nízký statut nápoje zcela obyčejného, dobrého jen k uhašení žízně, ale navíc ho trestáme i legislativně. Daňově. Už nyní. A to chtějí ještě přitvrdit.

I když je pivo alkoholickým nápojem s nejmenším podílem etanolu (nejvíce se u nás vypije piva s voltáží kolem 4.5 procenta), trestáme ho jako nápoje, kde je „zlého“ etanolu daleko více (u vín zhruba dvojnásobně). A čím že elkoholické nápoje trestáme? Zákazy nebo brutálním omezením reklamy. Zákazem prodeje na mnoha společenských akcích. „Výchovnými“ kampaněmi všeho druhu – zpravidla za veřejné peníze. Šikanou výrobců mnoha nadbytečnými předpisy, buzeracemi, omezeními, byrokracií, kontrolami.

Zde si asi řeknete: to je přece přirozené, alkohol škodí zdraví a stát to s námi všemi myslí dobře, když nám do cesty k jeho konzumaci klade překážky. No, zdraví a životy toho ohrožuje mnohem více, ale většinou je na každém dospělém, aby zvážil míru rizika a míru potěšení a z této své individuální bilance pro sebe něco vyvodil.

Především to ale zdaleka není vše, čím tyhle naše krásné obory trpí. Nepřímý, ale mnohdy likvidačně zdrcující dopad mají byrokratické regule svazující celý gastro sektor. Hygienická inspekce, obchodní inspekce, potravinová inspekce, zákaz kouření, donedávna elektronická evidence tržeb, kontrolní hlášení – a to nemluvím o nesmyslně vybičovaných restrikcích v době plošného boje proti viru SARS CoV – 2.

Šikana postihující celý obor podnikání v restauracích a hospodách ale nemá rovnoměrný dopad. Na pivo padá citelněji než na jiné komodity. Pivo je totiž především společenský nápoj. A všemožné restrikce a byrokratické zátěže zatěžují daleko více – vlastně likvidačně - běžné pivnice a venkovské hospody. Jiné alkoholické nápoje se často pijí v podnicích s odlišnou klientelou, s takovou, která zvýšené náklady nemá problém snést.

Ale teď k tomu hlavnímu (a zároveň nejméně pochopitelnému), co u nás trápí pivo jako komoditu. Spotřební daň. Sama spotřební daň je vlastně daní nespravedlivou a nesystémovou. Stejně jako u jejích předchůdců (akcízu a daně s přepychu) stát přiznává, že jejím cílem primárně není to, co u všech ostatní daní, cel a poplatků, tedy dostat z poplatníků peníze na veřejné účely, ale cílem je regulace spotřeby u komodit, které stát nerad vidí a které považuje za „zbytné“. U nás jsou to pohonné hmoty, tabákové produkty a alkoholické nápoje.

Jenže. Alkoholické nápoje – jen některé. Jen pivo a destiláty. Z vína se u nás spotřební daň neplatí. I to je jeden z důvodů, proč je i pro nějakého českého bezdomovce dostupnější koupit si dovozové víno v krabici než české pivo. Je tohle normální? Není. A jak je to možné? Částečně historicky.

Vybírat peníze totiž stojí peníze. Výroba vína byla před sto lety poměrně dekoncentrovaná, zatímco velká většina piva už se vyráběla v průmyslových pivovarech. A do těch větších se klidně celník nastěhoval nastálo, zřídili mu tam kancelář a jeho efektivita byla vysoká. A co dnes? Produkce vína se koncentruje, zatímco počet mikropivovarů se za posledních dvacet let více než zdesateronásobil. A co pivovar, to celní sklad. A co celní sklad, to byrokratická zátěž i pro výběrčí daní. Takže tento důvod padá.

Zbývá jediný – a ten je pravdivý. A zapomeňte na ten, že víno je prý zdravější. Pověra. Jak pro koho. Důvod je jiný. Vinaři a jejich lobby, to je mocná páka, kterou byl zastaven každý pokus narovnat daňové podmínky mezi alkoholickými nápoji spravedlivěji. Naposled to bylo za někdejšího prvního náměstka ministra financí Ladislava Minčiče, což je abstinent a plačky lobbistů ho nedojímají. Jeho návrh prošel prvním připomínkovým kolečkem, ale pak se za panem ministrem dostavili vinaři a vysvětlili mu, že by příště bez jejich podpory na Jižní Moravě ministrem třeba už být nemusel…

Pivovarníci takovou efektivní sílu, která by se jich zastala, bohužel nemají. Vinaři argumentují, že přece platí příspěvky do vinařského fondu, to jsou ale pořád jen jejich peníze. Pivovarníci by taky uvítali, kdyby místo spotřební daně mohli odvádět nějaký příspěvek, z jehož výnosu by se třeba mohlo financovat doškolování sládků.

Před dvanácti lety, kdy se současně spotřební daň výrazně zvýšila, došlo k ještě jedné změně. Pivovary neplatí spotřební daň z alkoholu, ale ze stupňovitosti, tedy z množství sladu, ze kterého se vaří mladina. Je to totéž, jako kdyby likérky platily daň z váhy švestek. Vydělávají na tom pivovary, které produkují pivo s nižším plato, ale hluboce prokvašené, takže někdy zaplatí paradoxně méně za pivo s vyšším obsahem alkoholu.

Producenti destilátů platí dnes 322.50 korun z každého litru alkoholu. U tzv. pěstitelského pálení je daň „jen“ 143“ korun z litru alkoholu. Z vína, jak jsme si už řekli, se neplatí nic, pouze u sektů vybírá stát 23.40 z litru. A u piva? Tam je spotřební daň odstupňována podle velikosti pivovaru, podle jeho výstavu.

Za každý stupeň (procento EPM) se u jednoho hektolitru piva platí v největších pivovarech 32 korun, u mikropivovaru (s výstavem do deseti tisíc hl ročně) polovina, tedy 16 korun. U klasické dvanáctky to dělá 384 korun na hektolitr, tedy koruna a devadesát čtyři haléřů na půllitr. Ale pozor, DPH se vypočítává z ceny piva až po započtení spotřební daně, takže vlastně jde o daň z daně, klasické dvojí zdanění.

Běžná dvanáctka má asi pět procent alkoholu. Když tady daň převedeme na alkohol (který přece má být trestán), platí se nepřímo za litr „pivního“ alkoholu 19 korun a dvacet haléřů, což se oproti destilátu zdá jako prkotina. Jenže půllitr padesátiprocentního destilátu lze vypít za několik minut, zatímco deset dvanáctek, které obnášejí srovnatelné množství alkoholu, byste tak rychle asi nezvládli. Ohled na „společenskou nebezpečnost“ podle obsahu alkoholu v nápoji tu proto asi jistou logiku má.

Tak si to postupně proberme přehledně. Spotřební daň v přepočtu na litr lihu současná: Pivo 12 z mikropivovaru 38.40, pivo 12 průmyslové 76.80, vína tichá nula, lihoviny pěstitelské 143, lihoviny průmyslové 322.50.

Pokud by líh ve víně byl zdaněn jako v mikropivovarním pivu, činila by spotřební daň u litru vína 3.84 Kč. Pokud by líh ve víně byl zdaněn jako v průmyslovém pivu, činila by spotřební daň u litru vína 7.68 Kč.

Pokud by líh ve víně byl zdaněn jako v pěstitelské lihovině, činila by spotřební daň u litru vína 14.30 Kč. Pokud by líh ve víně byl zdaněn jako v průmyslové lihovině, činila by spotřební daň u litru vína 32.25 Kč.

Litr lihu pěstitelské lihoviny je 3.7krát dražší než u ležáku z mikropivovaru. Litr průmyslové lihoviny je 4.2krát dražší než u ležáku z průmyslového pivovaru. Lihoviny obsahují 10krát větší koncentraci lihu než pivo 12.

Pokud by víno bylo spotřební daní zatíženo podle vzorce čím vyšší koncentrace, tím vyšší daň z jednotkového množství lihu, byl by litr vína zdaněn u zvýhodněných producentů 1.74 krát více než litr ležáku z mikropivovaru, tedy 6.68 Kč a u průmyslových producentů 1.84 krát více než ležák z průmyslového pivovaru, tedy 14.13 Kč.

Ano, to by bylo spravedlivé. Tak co na to, vinaři? Jak by se vám to líbilo? No, asi tak, jako se spotřební daň dnes líbí pivovarníkům a lihovarníkům. A navíc, u lepších vín by to zas tak citelné nebylo, u levných krabicáků asi ano. A tak znovu: je normální, aby v „pivním státě“ už zmiňovaný bezdomovec raději pil krabicové španělské víno než nějaké slušné české silnější pivo? Není. Přesto je to dnešní realita.

Jistěže spravedlivého ideálu dosáhnout nelze, ale s tou dnešní mírou nespravedlnosti by se něco dělat mělo. Co říkáte? Nebo se budeme všichni dívat, jak současná vláda zase o něco spotřební daň z piva a lihovin zvýší a nespravedlivý systém tím nejenže ponechá, ale ještě prohloubí?