Choďte také na Albertov

Zítra bude na Národní třídě živo. Stovky svíček a stovky květin zase zaplní ono památné podloubí. Bude se tam nostalgicky vzpomínat. Jako vždy. Bude se tam i hloupě pořvávat. Jako vždy. Ale málokomu to místo bude zítra ukradené. Jako vždy.

V jiném koutě Prahy ale bude zítra ticho a prázdno. Jako vždy. Na Albertově, kde to tehdy před 22 lety začalo. Pod malou tabulkou „Kdo – když ne my, kdy – když ne teď“ budou hořet dvě tři svíčky a možná i jednu dvě kytky tam někdo dá. Ale nikdo tam nikoho nepotká. Jako vždy.

Ano, byla to tehdy akce svolaná svazáky. Ano, polovina středoškolských studentů tam šla z recese a jejich hlavním revolučním heslem bylo něco ve smyslu, ať žije třetí bé. Ano, původním cílem byl tehdy hrob Karla Hynka Máchy na Vyšehradě. Ale nebýt Albertova, nebylo by Národní třídy. Právě proto, že šlo o akci většinou „amatérských“ demonstrantů (ne tedy hlavně těch, co chodili do té doby na všechny protirežimní demonstrace a předem věděli, do čeho jdou a co to nese za rizika), právě proto vyvolalo pak takové zděšení a rozhořčení veřejnosti, když seřezáni byli právě oni, naivní amatéři. To dalo bití na Národní ten následný osudový dopad.

Chodím každý rok na obě místa. Na tom prvním se člověk tlačí s desítkami dalších vzpomínajících, na tom druhém poletuje suché listí pustou ulicí. Ale zase tam má člověk víc prostoru trochu si zapřemýšlet. O tom všem.

Určitě se zítra mnozí chystáte na Národní třídu. Mnozí kvůli tomu i přijedete do Prahy odjinud. Zajděte také na ten Albertov. Tam to tehdy začalo.