Blog pivánoční

Vánoce jsou odměnou za adventní ztišení, usebrání, sebezpyt a porýpání se ve svých dluzích, závazcích a nesplněných slibech. A za nabyté odhodlání polepšit se. 

Jo tak tahle snadné byste to chtěli mít!? No to ani náhodou! Chcete si zasloužit štědrovečerní štěstí? Trpte!

Někdy v úsvitu dějin v jednom dnes už tisíciletém městě na horním Ohři konala se o Vánocích půlnoční mše v kostele svatého Václava. Hned po ní se mládež sešla, úkoly byly rozděleny. Šlo se do hospody U Oty. To byla lavička na autobusové zastávce, odkud bylo díky (dnes už dávno zastavěné) proluce mezi domy vidět část obřího nápisu POTRAVINY. A totiž písmena OT. Proto hospoda U Oty. Basa piv, nějaká ta placatice, a kytara. A tak se mydlilo do kytary, hulákalo, popíjelo. Bez pokání, bez nadechnutí ke spočinutí. Trest přišel – a byl krutý.

Ono totiž mrzlo. A navíc ten alkohol, že. A tak mi tehdy u onoho chebského parku povídá kamarádka: co to máš s tou kytarou? Co bych s ní jako měl mít, hraje normálně. Tak se na ni podávej! A ono jo. Celá přední deska byla komplet zaflákaná… krví. Mou krví. Alkohol plus mráz rovnáse nulová citlivost. Na žádném z horních článků čtyř prstů pravé ruky nezbyl kousek kůže. Sedřeno na kost. No, asi půjdeme domů.

Jenže doma bylo teplo. A prsty přišly k sobě. Každý tep srdce znamenal bolest na omdlení. Celou noc. A celý druhý den. Ještě o Silvesteru to nebyl žádný med. Tak takhle to dopadá, když se člověk hrne rovnou k bohapustému ejchuchůjuchuchů, aniž by předtím zakusil nějakou oběť.

A dnes? Klidně bych mohl mít zlatý vepřín. Už padesát let vídám na Štědrý večer Zlaté prasátko. Postit se Štědrý den až do slavnostní štědrodenní večeře, to je po mne samozřejmostí. Věcí cti a svědomí. A taky je to trochu bobřík trpělivosti, vprostředku všech těch vůní připravovaných dobrot.

Tradice, zvyky a obyčeje (které budeme po případném přijetí Istanbulské úmluvy muset vymýtit ostrou mačetou) se ale kraj od kraje mírně liší. Někdy i od vesnice k vesnici. A velmi specifickou národopisnou zvláštnost má štědrodenní půst v kraji, která se nalézá v okruhu asi jednoho metru kolem mne. Krkem nesmí projít jen to, co se kouše. Na tekutiny se půst v místě, na kterém se zrovna pohybuji, zkrátka nevztahuje.

Však to mnozí znáte. Na Štědrý den - uprostřed všech těch příprav - baby nesnášejí ze všeho nejvíc dvě věci. Zaprvé, když se kolem nich chlap neustále přičinlivě motá a angažovaně se do prací zapojuje. Nazabití. A zadruhé, když se chlap uvelebí na pohovce a sleduje nejlepší kino světa: ženu při práci. Nazabití.

Takže v zájmu vlastní bezpečnosti chlapovi nezbývá než se raději vytratit do ulic. A tam, v oněch ulicích, záludně číhají samé pasti a úklady. Copak o ty různé pochutiny, kaštany, slaninky, rybičky, koláčky, klobásky, fazolové gulášky, na to vše má letitý sběratel zlatých čuňat vůli už dávno vytrénovanou. Punče, grogy, medoviny, slivovice, likérky, to by člověk už kvůli úctě k vánoční atmosféře vynechat neměl. Okusit tam, ochutnat támhle. A v útrobách se rozhostí vánoční klid a mír... a apetit. Pryč s ním! Pomni prasátka zlatého!

A nyní přichází ta pravá chvíle pro utajený pravý smysl kouzelných momentů, které naplňují naše čekání na Štědrý večer. Betlémy? Cože?? No dobrá, tak vážně. Pivo přece. Ani za letních třicítek pivo nechutná tak, jako o Vánocích. Ostatně, v létě se stejně pijí piva taková ta lehčí, slabší, aby to s námi pak v horku neseklo. O Vánocích mají slovo pořádné kusy.

Hlavním vánočním stylem je bock. To je spodně kvašené pivo ležákovitého typu, ale silné, hutné, husté, plnotučné. Ne moc prokvašené, aby alkohol příliš neodlehčoval onu kulatou, oblou a vlídnou podstatu pravého bocku. Bocky bývají často barvy jantarové, medové, načervenalé či dřevité. V chutí mírně nasládlé, vyrovnané, zaoblené, hladké. Mnohé bocky jsou kořeněny vanilkou, skořicí, fenyklem, tymiánem, hřebíčkem, svatojánským chlebíčkem. Prostě takové tekuté cukroví, které ale na rozdíl od cukroví opravdového kýženého zlatého vepříka nezaplaší. Alespoň ne v kraji, který se nachází ve vzdálenosti do jednoho metru ode mne.

Mnohé pivovary se na vánoční časy těší a své verze vánočních bocků si chystají už od léta. Nebudu tu dělat reklamu našim ani zahraničním konkrétním pivovarům, ale některé z nich mají vánoční bocky jako svou hlavní celoroční marketinkovou vlajkovou loď.

Vánočním pivem ale nemusí být jen bock, i když to je klasika největší. Existují vánoční verze trapistických piv, krieků, witů (s koriandrem), tmavých speciálů, porterů, weizenbocků, amber nebo red ejlů a kdoví čeho ještě. Některé pivovary používají recepturu vánočních piv po celou zimní sezónu, nebo naopak jednu edici zimního piva obléknou do vánočního hávu, aby to vypadalo, že je to je unikát jen pro Vánoce. Ale to by ještě šlo. Horší je, když za vánoční raritu někde vydávají jedno ze svých běžných celoročních piv, na které se jen nalepí vánoční etiketa. Tady jde etiketa stranou a takovým je třeba říct, že jsou to ošklivá káčátka.

Módou se staly i pivní adventní kalendáře, na každý den adventu jiné pivo. Nojo, marketing. No, proč ne, že. Ale aspoň by to měl být nějaký zajímavě vybraný mix, a ne pouze přehlídka všeho, co běžně koupíte po celý rok v krámě.

Při bloumáni ulicemi to může chvíli trvat, něž nějaké to pořádné vánoční pivo ulovíte. Někde potkáte kamarády, kteří od svých krásných poloviček prchli se stejnou motivací, pak je třeba dát hlavy dohromady a vyrazit po vhodně zvolené rafinované trase.

A protože bylo řečeno, že vánoční kousky bývají hodně silné, musí se holt počítat se ztrátami. Jeden kamarád se zasekne támhle v putyce, druhý se omluví, že prý nutně musí s dětmi sáňkovat, prostě slabší kusy odpadají. Zato ti, co zbydou, bývají patřičně odměněni. A kromě zlatého prasátka se dočkají třeba i nějakých bílých myšek.

Ale jsme přece kulturní lidé, nebudeme se bavit jen o chlastu, že. Už od osmdesátých let chodívám na štědrý den k bistru U Bruncvíka pod Karlovým mostem. Tam se sejde několik stovek milovníků společensky pojatých vánoc a všichni si zazpívají koledy. S hudebním doprovodem a pod dohledem laskavé paní dirigentky. Texty koled se rozdávají. A když na vás náhodou vyjde řada ve frontě k pultu, můžete si na osvěžení hlasivek dát calvados nebo portské. A nekoukejte pořád po těch klobásách na rožni!

Když už jste koled syti a z vůně klobás vám začne kručet v břiše, kousek odsud je pivovar Vojanův dvůr. No to by bylo, aby tu nějaké vánoční pivo nebylo. Od ledna budou mít své vlastní pivo i v blízkém pivovaru Mikuláš, tak to asi až příště. Ale pak už to chce přejít most a hledat kouzlo vánoc a vánočních piv do staroměstských uliček. Tam zpravidla nepotkáte staroměstské uličníky, ale polovinu lidstva ze všech dvaceti kontinentů. Tihle lovci romantických fotografií vám cestu k dalšímu vánočnímu pivu neporadí. Já ale také ne. Protože jsou momenty, kdy člověk potřebuje být i u vánočního piva sám.

Přichází totiž chvíle pro tyhlety sentimenty. Vzpomínáte, jaké byly vánoce dřív, co jste v životě ztratili a co získali, až z toho bilancování dostanete takovou žízeň, že se vydáte na další část vánoční pivní pouti. Na závěr ještě tohle, pak támhle to, ale teď už fakt poslední, doma čekají.

To sis nemohl sundat ty boty, když jsem tu celý den uklízela! A kam to hážeš tu bundu! Ne, teď panáka nedostaneš! Už jsi dal své dárky pod stromeček? Ne, ty k němu raději nechoď ještě bys ho vyvrátil. A nesedej si sem, tady bude sedět teta! Prostě samé ty libé zvuky domova. Vánočního domova.

A pak zazvoní zvoneček, vy jdete pod stromeček a těšíte se na box nějakých krásných vánočních piv. Svetr? Pyžamo? Pěna od koupele? Prý pivní? Nojo, hlavně že jsme všichni tak hezky pohromadě. Jdete do své domácí pivotéky a rozdělíte se o titulní archivní kousek s tím krásným zlatým prasátkem, co si sedá naproti vám a konspiračně pomrkává. Tak jsme po roce zase spolu.

Text byl psán pro časopis TO