Útek z tábora v Severní Koreji

  Ve třinácti letech Sin Tong-Hjok udal svou matku a bratra, že plánují útěk z Tábora 14 v Severní Koreji. Severokorejští ideologové si museli v tu dobu blahopřát. Jejich soustavnou propagandou se jim podařilo vybudovat totalitní prostředí, ve kterém malé dítě neváhá a pošle na smrt svou vlastní matku a bratra jen díky vidině dvojité porce zelné polévky. Když tehdejší noci běžel malý Sin oznámit dozorci, že slyšel svou matku a bratra plánovat útěk z tábora, vůbec netrpěl žádnými výčitkami. Jeho mysl byla indoktrinována a jeho základní lidské pudy jako láska, rodinná pouta či soucit byly téměř odstraněny z jeho duše. On myslel jen na to, že se více nají a že matka a bratr porušili jedno z desatera základních pravidel Tábora 14.

„Odměnou“ za udání vlastního bratra a matky, které tak poslal na smrt oběšením v matčině případu a zastřelením v případě jeho bratra, bylo několik týdnů strávených v podzemním vězení, kde ho severokorejští dozorci brutálně týrali. Dozorce, kterému Sin pokus o útěk matky a bratra nahlásil, si totiž oznámení případu přisvojil a fakt, že se o útěku dozvěděl právě od Sina, před svými nadřízenými zatajil. Vedení tábora tak udeřilo na Sina ve snaze z něho vytlouct přiznání, že o útěku své rodiny věděl.

Ještě než dezorientovaný a vyděšený Sin sdělil svým trýznitelům, že to byl právě on, kdo udal svou matku a bratra, prošel si sérií několikerých mučení. Asi nejmorbidnější z nich bylo, když ho dozorci přivázali za kotníky a za ruce a pověsili na hák ke stropu. „Jak byl dokonale spoutaný, jeho tělo se prohnulo ve tvaru písmene U; hlava a nohy směřovaly ke stropu, holá záda byla pověšena směrem k podlaze. (…) Odkudsi přitáhli sud plný hořícího dřevěného uhlí a umístili jej přesně pod Sina. (…) Navijákem popustili Sina blíž k plamenům. (…) Sin, zpola šílený bolestí, vnímající zápach vlastního spáleného masa, se všemožně kroutil ve snaze dostat se co nejdál od ohně. Jeden z dozorců sejmul ze zdi hák a propíchl chlapcovo tělo v dolní části břicha, aby ho mohl silou přidržovat přesně nad plamenem, dokud chlapec neztratil vědomí.“ (s. 68-69).

Sin přežil tato muka asi jen shodou náhod. Několik týdnů blouznil a nebyl schopen řádného pohybu. Po čase se však hnisající rány zacelily a horečka ustoupila. Nicméně severokorejští činovnici zůstali věrni totalitním zásadám a vyčkali, zda se Sin uzdraví, a až poté přistoupili k popravě Sinovy matky a bratra.

Popravě bylo přítomno vždy několik stovek vězňů v táboře. Sin seděl v první řadě. Jak sám vzpomíná, necítil lítost ani strach z toho, že za několik okamžiků četa severokorejských vojáků rozstřílí lebku jeho bratra napadrť, naopak domníval se, že si to jeho bratr i matka zaslouží. Severokorejský Mefistofeles zvítězil.

Sin se narodil v Táboře 14 a je pravděpodobně jediným narozeným obyvatelem severokorejského totalitního tábora, kterému se podařilo utéct. Po celou dobu svého života v Táboře trpěl Sin nedostatkem potravy, byl opakovaně fyzicky i psychicky týrán a vystaven vyčerpávající fyzické práci. Zhruba po dobu osmnácti let bylo jeho jedinou životní náplní zisk potravy a vyhýbání se bití. Lovil proto třeba krysy, doloval ze země červi nebo vyhrabával z hovězího trusu nestrávená obilná semena - a donášel na kdekoho z tábora. V době popravy své matky a bratra fungoval Sin víceméně jako bytost ovládaná těmito dvěma pudy. Nevěděl, jak vypadá mapa Severní Koreji, nikdy nehrál žádnou míčovou hru, nedokázal by chopit divadelní představení, o tom, co je to iPhone, neměl tušení a význam slova svoboda byl několik intelektuálních úrovní nad jeho schopnostmi uvažování.

Avšak možná právě díky faktu, že se Sin narodil v Táboře 14, dokázal hrůzy Tábora přežít. Vězni, kteří přišli do Tábora „zvenku“, mnohdy páchali sebevraždy, protože se nedokázali přizpůsobit drastickým podmínkám Tábora. Sin však žádné „venku“ neznal, neměl žádné sny, neměl žádnou důstojnost, netrpěl beznadějí, neměl ani žádné vzpomínky, jak to vypadá za hranicemi Tábora. Sin se narodil v pekle, a proto si nemusel zvykat na život v pekle.

Když však Sin začal pracovat v textilní továrně, potkal se s Pak Jong-čcholem, vzdělaným a inteligentním vězněm z Pchjongjangu, který Sinovi otevře oči a poodhalí mu svět za hranicemi Tábora. Od té doby začal Sin toužit po útěku. Jeho životní náplň se radikálně změnila. Najednou se měl na co těšit. Čím více od Paka slyšel, tím více chtěl utéct. Ještě před útěkem však přijde o prostředníček na pravé ruce, který mu dozorci useknou za to, že upustí a rozbije výrobní textilní stroj.

V šestadvaceti se Sinovi naskytla příležitost k útěku. O Vánocích byli s Pakem převeleni na práci do lesa poblíž hranic Tábora. Po setmění se oba pokusili o útěk. Pak zemře při překonávání ostnatých drátů nabitých elektřinou. Díky jeho smrti však Sin mohl utéct, protože Pakovo tělo přitisklo jeden z drátů k zemi a Sin tak mohl po těle Paka přelézt, aniž by se musel dotknout drátů. Přesto se však Sin při překonávání překážky zahákl a popálil se na nohou. Jizvy mu zůstaly dodnes, ale Sin byl v šestadvaceti konečně na svobodě.

Čekala ho ještě strastiplná cesta napříč Severní Koreou, přechod hranic do Číny, putování Čínou a probojování se na jihokorejské velvyslanectví. V Soulu dostal Sin jako každý severokorejský uprchlík státní podporu na adaptaci v novém prostředí. Učil se, jak řídit auto, jak si otevřít bankovní účet, zkrátka jak fungovat v normálním životě. Avšak stejně jako většina severokorejských utečenců, i Sin bojoval s tak drastickou změnou života. Sin hledal nový smysl života, upadal do depresí, trpěl malomyslností a propadal pocitům viny kvůli smrti své matky a bratra. Když dostal nabídku od americké organizace Liberty in North Korea, aby přednášel ve Spojených státech o svém životě v Táboře, nebyl schopen při veřejných vystoupeních vyjádřit svůj úděl a jeho turné skončilo propadákem. Sin svůj duševní stav popisuje takto: „Občas se snažím brečet nebo smát jako ostatní lidé, jen abych si vyzkoušel, jestli u toho něco pocítím. Přesto pravé slzy nepřicházejí. A nedostavuje se ani upřímný smích“ (s. 180-181).

   Přesto končí Sinův příběh šťastně. Po několika letech Sin pravděpodobně našel motivaci k aktivnímu životu. Založil organizaci zvanou North Korea Freedom Plexus a vysílá pořad Inside NK na YouTube (https://www.youtube.com/watch?v=u7qjDRasxs0). Navíc Sin již podnikl dvě cesty do čínského pohraničí za účelem pomoci severokorejským běžencům a pašování protirežimních letáků do Severní Koreje (Sinova přítomnost poblíž hranic je extrémně riziková, protože severokorejští agenti běžence odchytávají a unášejí zpátky do Severní Koreje. Navíc Severní Korea již několikrát vyslala zabijáky na uprchlíky, kteří moc „mluví“).

***

Kniha Útěk z Tábora 14 vznikla na základě rozhovorů Blaina Hardena, spisovatele a reportéra The Washington Post a The Economist, s Sin Tong-Hjokem. Autor nechce prvoplánově šokovat západního čtenáře. Autorova práce byla mnohem důslednější a poctivější. Blaine Harden nám představuje příběh nejen Sin Tong-Hjoka, ale také dění v Severní Koreji. Autor se snaží čtenáři poskytnout dostatek kontextuálních informací, které vedou k celkovému lepšímu pochopení neuvěřitelnému příběhu. Jelikož se nejedná o akademickou práci, je Blainova práce se sekundárními zdroji dostatečná.

Nutné je ocenit autorův kritický přístup k vyprávění Sin Tong-Hjoka. Například Blaine Harden ověřuje popis Tábora 14 z úst Sin Tong-Hjoka na detailní mapy Tábora 14 z Google Earth či svědectví jiných uprchlíků kteří prošli Táborem 14 (ti Sinovo svědectví potvrzují). Blaine Harden také poprosil Sin Tong-Hjoka, zda by mu ukázal a nechal zdokumentovat všechny jizvy na svém těle, dokazující jeho tělesné týrání.

Český překlad knihy je velmi dobrý. Krkolomná stylistika se v textu téměř nenachází. Překlepy se v textu objeví téměř výjimečně (s. 59). Český překlad knihy se dá zakoupit v internetovém knihkupectví bux. Originál je dostupný prostřednictvím společnosti Amazon, která nabízí i elektronickou verzi.

Kniha Útěk z Tábora 14 se dá přečíst jedním dechem a je určena pro širokou čtenářskou obec. Příběh Útěk z Tábora 14 by se měl přečíst každý, především by si ji měl však přečíst ti, kteří posílají vůdcům tamního režimu kondolence nebo ti, kdo si dokonce jezdí třást s jejich pravicí v záři televizních kamer.