Zamyšlení k prezidentským volbám 2018

Prezidentské volby 2018 podaly zajímavou výpověd o stavu české společnosti  a české politické scény.                                                            

V lednu letošního roku vyhrál Miloš Zeman podruhé prezidentské volby. Jeho osobní investice do samotných voleb spočívala v účasti ve dvou předvolebních debatách s protikandidátem, dalších dvou vystoupení bez účasti protikandidáta a pravidelné týdenní účasti v televizním pořadu TÝDEN s prezidentem v TV Barrandov. Možná i samotný Miloš Zeman stále nevěří, jak snadno se mu podařilo prezidentský mandát obhájit.

Jak je to ale možné, že Miloš Zeman zvítězil tak snadno? Jeho fyzický stav je objektivně nedostatečný pro plnohodnotný výkon prezidentské funkce, během svého prvního mandátu jmenoval vládu proti vůli Poslanecké sněmovny, provedl několik ideových veletočů, ve svých projevech se nebál používat vulgarismy, jím vybraný spolupracovník není schopen vysvětlit nákup nemovitosti za netržních podmínek a samotný prezident byl několikrát usvědčen ze lži, za kterou se odmítl omluvit. Zdálo by se, že Miloš Zeman dokázal vyrobit dostatečné velké závaží, které by ho nepustilo do druhého období. Nicméně nic z výše uvedeného nebylo tématem kampaně. Žádná kampaň vlastně nebyla, jak ze strany Miloše Zemana, tak i ze strany jeho protikandidátů. Volby byly referendem o Miloši Zemanovi nebo možná spíše o stavu české společnosti.

Česká společnost by se dala charakterizovat jako apatická, rezignovaná, nejistá a vystrašená. Tohoto stavu využívají pak Miloš Zeman, Andrej Babiš, Tomio Okamura, Jaromír Soukup a jim podobní oportunisté. Je opravdu děsivé, jak rychle se proměnil charakter politické situace v České republice, ještě před pěti lety dominovaly politické scéně demokratické, ideově vyhraněné politické strany. Dnes jsou hlavními hybateli politického dění pragmatičtí solitéři, kteří nemají žádný korektiv ve svém rozhodování. Závažnost současného stavu je do jisté míry skryta velmi dobrým ekonomickým počasím posledních let a rostoucí životní úrovní. Nicméně jádro problému je třaskavé – většina české společnosti rezignovala na dodržování elementárních pravidel politické soutěže a je ochotna akceptovat srůstání autoritářské politické, mediální a ekonomické moci a populismus, absolutní pragmatismus a lež jako politický styl. Získá-li Tomio Okamura 10 % hlasů v době 5% hospodářského růstu díky tomu že se vymezuje vůči neexistujícím uprchlíkům v České republice, co se může stát, až nastane ekonomická recese a lidé budou přicházet o práci a bydlení z přehřátého nemovitostního trhu?

Náprava stavu věcí se nedá vykonat snadno ani rychle. Je jistě v pořádku uspořádat demonstraci za odstoupení Zdeňka Ondráčka z pozice předsedy komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů, nicméně je nepraktické a v delším horizontu nefunkční pořádat demonstraci kvůli každému problému na politické scéně. Náprava musí nastat přes vyšší angažovanost té části společnosti, která si přeje zachování dodržování pravidel politické soutěže. Počet členů politických stran v České republice dlouhodobě klesá, což není dobře. Ne nadarmo nemá Tomio Okamura či Andrej Babiš zájem o širokou členskou základnu. Museli by se totiž zpovídat svým členům a ti by měli šanci korigovat jejich politické chování případně kandidovat proti nim. Stranictví je v České republice vnímáno negativně, avšak právě účast odpovědných lidí na nejnižších úrovních je zásadní ke generování odpovědných politických představitelů.    

Problém nicméně nespočívá pouze v politické angažovanosti, ale i ve společenském zapojení. Ta část společnosti, která chce usilovat o zachování korektní politické soutěže, musí korigovat své okolí a nesmí rezignovat na svou společenskou roli. Je třeba vysvětlovat svým dětem, svým rodičům, svým prarodičům, svým přátelům, svým kolegům v práci a dalším, že o problémech je třeba diskutovat pravdivě a že řešení problémů se musí primárně přijímat na základě rozumu. Toto jsou východiska, která musí být opět považována za normální.  

Je třeba si uvědomit, že nic není samozřejmé a i demokratické a liberální prostředí vyžaduje investici od každého z nás.