Přicházejí ke mně ženy i muži, se kterými se rozešel partner. Říkají „je konec všeho“, „svět zčernal“, „dál už nic není“. Dospělí lidé, ne náctiletí, ne sedmnáctileté slečny s medovými fantaziemi,
jako já, když jsem kdysi na chmelu na vypnuté česačce srdceryvně oplakávala ztrátu své první lásky a konec všeho.
To, že nám připadá normální taková míra dramatu a emočního rozpadu u dospělých lidí, podle mně dokládá, jak traumatizovaní z dětství jsme.
Dítě, budoucí dospělý, si všechny své představy a programy o sobě, vztazích, naplňování svých potřeb, prosazování se... vytváří v prvních letech svého života. Pak už je kniha v podstatě napsána a jen se občas přepíše do modernějšího jazyka a vydá se s novými ilustracemi - stejné programy se odehrávají v nových kulisách, tj. v partnerském vztahu a v zaměstnání.
První láskou každého člověka je jeho máma. Velké osudové lásky z per nejlepších autorů červené knihovny jsou proti lásce dítěte k mámě jen trapně povrchním zalíbením. Máma je pro dítě na začátku vším. Jediným zdrojem. JEDINÝM ZDROJEM. Když ona odejde, není už nic. Žádná alternativa, nic, co by se jí mohlo vyrovnat.
Jenomže – velké Jenomže – stačí když máma odejde z pokoje do kuchyně. Zapne si tam třeba rádio a neslyší, jak dítě brečí. Dítě nemá pojem o čase, o vaření oběda, o rádiu... volá maminku, ta nepřichází, svět přestává držet pohromadě, černá, dítěti jde bez máminy ochranné přítomnosti o život a ono to ví. Těch pár minut pláče může znamenat rozdíl mezi zdravým dospělým (který umí snést samotu a má víru, že se po rozchodu časem objeví nový partner) a dospělým dítětem, který se spirálou času propadne zpátky do postýlky s hracím kolotočem a podvědomě myslí na smrt.
Takových případů jsem viděla desítky. Nemusí dokonce jít ani o rozchod. Stačí zvuk dveří, které zapadnou za partnerem, který odchází na hokejový trénink nebo do pěveckého sboru, náhlé ticho v místnosti, za okny nastupující šero a v té chvíli se může roztočit spirála regrese. Žena je najednou sama v pokoji, je jí pět let, rodiče odešli do divadla s tím, že už je velká holka, že to zvládne, že oni se brzy vrátí... holčička odkýve, ale po zapadnutí dveří se jí v nastalém tichu zmocní bezejmenná hrůza, ucpe kukátko vstupních dveří, uteče do zadního pokoje, schová se pod peřinu a propláče se do spánku.
Každá, zvlášť nečekaná, ztráta bolí. Tímhle článkem chci jen poukázat na to, že naše přehnané lpění na partnerech, v době rozchodu, ale hlavně v běžném průběhu vztahu, může být něco, co jsme si kdysi omylem implantovali. V době, kdy máma byla jediným zdrojem bezpečí, výživy a lásky... V dospělosti je obrazem mámy partner. Podvědomí naší nezralé osobnosti vnímá partnera jako mámu. Proto v partnerství tak často slábneme a voláme: Miluj mě, buď se mnou, dívej se na mně, neodcházej!
Každý program jde změnit. Většinou stačí uvědomit si souvislosti, prohlédnout vzorec a pracovat na budování svého pocitu síly. A na novém programu, že svět je štědrý, přímo přetéká možnostmi, příležitostmi a zdroji.
Iveta Havlová
