Ničivá vypěstovaná přecitlivělost na nátlak

Mnozí z nás jsou, ať už si to uvědomují nebo ne, přecitlivělí na jakýkoliv náznak očekávání nebo nátlaku. Často to jde tak daleko, že jsme uvěznění v takzvané negativní závislosti...

Partner nám například dá radu - můžeme si ji i vyžádat, jen proto, abychom pak udělali pravý opak...Nátlakem se pro takového člověka stává vstávání s budíkem, prakticky všechny povinnosti, ale dokonce i radostné volnočasové události. Okamžikem, kdy se k nim zaváže (třeba jen sám sobě) a ocitnou se v diáři, jaksi oživnou... stanou se samostatnými entitami a začnou ho pronásledovat. Takový člověk pak nechápe, proč má v sobě tolik nechuti obout se a vyrazit na tenis nebo fotbal. Může si toho ale být i vědom - že upadá do stavů nehybnosti, kdy je doma a nemůže s ničím hnout, nemůže nikam jít a jen čeká, až ego - starý dětský truc program - na chvíli uvolní své sevření a objeví se krátké časové okýnko,kdy může vyrazit. Běda, pokud by v té vzácné chvíli, partnerka nebyla v minutě připravená k odchodu. Jsou případy, kdy se náš člověk vzpírá i rytmu hudby nebo se vzpěčuje ustaraným radám svého okolí, že by si měl odpočinout. Anebo ignoruje signály propukající nemoci a odmítá se léčit. Skoro všichni jsme v dětství zažili necitlivý nátlak. Matka je v mnoha ohledech závislá na dítěti. Často potřebuje jeho spolupráci, kterou dítě poskytnout nehodlá. Plácne sebou třeba v obchodě, kvílí a chce bonbónky - matka s košíkem, taškou a mladším sourozencem v podpaží... Anebo vylije čaj. Anebo si nechce uklízet hračky, když matka už padá únavou z chaosu svého spánkového režimu, z chaosu stálých změn, a jakýkoliv další chaos ji prostě bolí. A v té chvíli vnitřní tlak samotné matky přeteče a ona udeří. Zvedne, spíš vymrští, dítě ze země, plácne, výhružně šeptá Budeš poslouchat, ty... Anebo zkouší dítětem manipulovat, vzbudit v něm pocity viny. A to samozřejmě nemluvím o nezralých, vyčerpaných matkách a otcích, kteří žijí uzamčení ve svých vlastních egocentrických vesmírech, kde vše, co je součástí světa „venku“, včetně dítěte, je poměřováno jen kritériem uspokojování rodičových nezralých, dětských potřeb,(které uspokojit nelze) a práh podráždění je tedy velmi nízko. Všichni jsme zažili nátlak a většina z nás ho nenávidí. Samozřejmě ale existují i děti, které se nátlaku podvolily v naději na získání lásky a v dospělosti jsou submisivní - masochisté vyhledávající bolest, lidé hledající úlevu v podřízení se vojenskému režimu, víře s jejími rituály, korporaci s požadavky na naprostou loajalitu, jakékoliv silné autoritě. Jakýkoliv aktivní mentální program z dětství nás vzdaluje realitě. Člověk v odporu proti nátlaku, je přecitlivělý na požadavky a přání. Vnímá nátlak i tam, kde není (výhružně se blížící hodina tenisu). Člověk, který jde naopak nátlaku vstříc, vidí v podřízení se pěšinku k lásce a nechá si nesmyslně ubližovat nebo si ubližuje sám. Až s vámi zase bude příště partner bojovat nebo se zlobit jen proto, že jste mu řekli svůj názor anebo ho o něco požádali, vzpomeňte si na vyprávění o jeho dětství. Možná nikdy nebudeme úplně zralí... I po vší práci na sobě se občas můžeme propadat do prožitkové roviny svého dětství. A v té chvíli pro nás bude požehnáním, když partner rozpozná, že ve skutečnosti jsme plní paniky a obejme nás a pro tuto chvílinám bude laskavým rodičem. A příště, až se zase bude propadat on, ho k sobě přitisknete vy. Iveta Havlová