Jak poznám, že je to ten pravý (pravá)

Od dětství se učíme zařazovat, kategorizovat, soudit. Nejvíce sami sebe. Rodiče to ostatně dělali stále a na tom, jak moc jsem „hodný a šikovný“ (prakticky terminus technicus) záviselo, jestli získám jejich pozornost a jestli bude

pochvalná nebo naopak.

A protože do určitého věku jsou rodiče pro malé dítě nositelem veškerého dobra (i veškerého zla) a protože není kam jinam jít pro pozornost a lásku, často se nám v hlavince zahnízdí utkvělá myšlenka, že musím být zkrátka hodně hodný a šikovný. Kulisy se mění... jak rosteme, přesune se pozornost rodičů od šikovného chození na nočník k vyrábění dobrých známek ve škole a vynikání v různých oborech dětské volnočasové činnosti. Mnohé z nich obsahují prvek soutěžení.

Zkrátka a dobře víme, že být dobrý, co nejlepší, je zaručená cesta k získání pozornosti. Zároveň však často v hloubi duše pochybujeme, jestli jsme opravdu dost dobří. Naše první pokusy o samostatné pití čaje, psaní, luxování byly totiž k uzoufání neumělé – čaj zaplavoval stůl s pravidelností mořského přílivu a odlivu, písmenka utíkala pod řádek a hubice luxu narážela do nábytku, což mámu přivádělo k šílenství. Někde uvnitř si to pamatujeme.

V dospělosti se opět změní kulisy a být dobrý v sobě už obsahuje kritérií víc – být úspěšný v práci, umět zůstat sám sebou v přítomnosti kohokoliv, být zajímavý, být kladně hodnocen příslušníky opačného pohlaví... Ať už ale pro svůj „Index zajímavosti a kvality“ děláme cokoliv, často k nám z hlubin našeho dětství, napříč desetiletími, doléhá hlas jakéhosi skeptického našeptavače, který tvrdí, že stále nedostačujeme.

Jedním z oblíbených způsobů, kterým se snažíme nasbírat další body a vystoupat nahoru na svém vnitřním indexu, je vybrat si partnera, který oplývá kvalitami, které nám chybí. Každý potenciální adept pak musí projít nelítostným hodnocením našeho našeptavače, správce Indexu. Zakřiknutý muž tak může být neodolatelně přitahována k ženě světačce. Žena z chudých poměrů může vyhledávat muže s vysokým společenským statusem a příjmem. Není na tom nic špatného a může to dokonce skutečně vést k naší zdravé expanzi. Někdy nás ale tento tah k chybějící části nás samých zaslepí a soužití s člověkem, kterého nám vybral Index, nám může způsobit hodně bolesti.

Myslím si, že lepší než soustředit se na hodnocení druhého člověka a rozumově vyhodnocovat jeho klady a zápory (hodnotitelem je naše ego, tedy prakticky soubor názorů našich rodičů), je soustředit se na „prostor mezi“. Ne na to, jak moc dobrý a perspektivní druhý je, ale jakou kvalitu má „hudba“, kterou s tímto člověkem vytváříme. Jak moc jsem v jeho přítomnosti klidný, uvolněný, sám sebou a jestli to, co spolu vyzařujeme, způsobuje, že se i jiní lidé v naší přítomnosti cítí dobře.

Zní to banálně, ale takhle si vybírat partnera dokážou jen skutečně zralí dospělí.

Iveta Havlová