Všechno má svůj čas a jedno vyplývá z druhého. Narodí se dítě, někdy jako produkt lásky, ale občas také jen jako vedlejší produkt touhy.
To, jestli bude na světě s radostí přivítáno záleží i na mnoha dalších věcech, včetně obav otce, jak to ovlivní jeho sexuální život s matkou, obav matky, jestli bude dobrou mámou, jestli nekončí jako její matka, a před ní babička, a co její kariérní vyhlídky. Toto buď vřelé přijetí anebo úzkostné přešlapování či dokonce odpor dítě zcela jistě vnímá. A když bychom si mohli knihu našich traumat představit jako dětský očkovací průkaz, děťátko už v této chvíli dostane první razítko (ve skutečnosti dostane toto razítko už v děloze a několik mu s jistotou přistane i během a po porodu v naší moderní porodnici).
Takovému dítěti chybí samotný základ stavby zvané život, a to s mnoha dopady do budoucna. Pokud tu nejsem vítán, musím si život zasloužit...je asi jasné, jak hluboko toto zranění sahá a jaký vliv na život takového člověka má.
V průběhu dalších několika let se dítě rychle vyvíjí a socializuje, vždy každá etapa přináší jednu stěžejní potřebu dítěte, na jejímž uspokojení závisí jeho budoucí vývoj i život v dospělosti. Kojenec a mladší batole potřebuje vnímat blízkost maminky, čichem, ústy, být krmeno, drženo, těsně objímáno. Pokud takový těsný láskyplný kontakt nemá, rozkolísá to jeho schopnost cítit se naplněn bez přítomnosti druhého, popřípadě může takový jedinec na blízkost zcela rezignovat a stáhnout se do vyčerpávající suché „soběstačnosti“.
Mezi druhým a třetím rokem už se u dítěte vytváří základy osobnosti a koncept vlastní vůle – necitlivě ji potlačujte a stvoříte člověka celoživotně ušlápnutého anebo naopak agresivně se prosazujícího. A kolem věku šesti let, v období malé puberty, je zase zapotřebí dobře zvládnout nárůst zaujetí dítěte svým pohlavím, případně také nárůst agresivity u chlapců a rádoby ženské projevy holčiček. Jinak v dospělosti hrozí neschopnost tvořit naplňující citové vztahy, jelikož otázky pohlaví a sexu jsou vnímány jako něco vylučujícího se s láskou.
Čím ranější zranění nás postihne, tím hlubší části zasáhne. Je to skutečně jako stavba s jednotlivými patry, žádné se nedá přeskočit. Pokud se tak stalo, dům sice zdánlivě drží pohromadě, ale podlahy se propadají, okna se neotvírají a do střechy zatéká.
V pubertě a dospělosti se nová traumata již většinou nevytvářejí. Naše ustrojení, programy, jsou hotovy a fungují jako autopilot, který vede naše pocity a činy.
Znám lidi, kteří hrdě prohlašují, že neměli pubertu. Věřím a je mi to líto – zřejmě jim jako tříleťáčkům hodně spílali, když si zkoušeli nevzít bačkůrky anebo nevypít čaj... když se pokoušeli testovat, jestli je bezpečné mít vlastní vůli. Člověk potřebuje projít všemi etapami: být stejný (v dětství), jiný (v pubertě) a konečně svůj (v dospělosti). Projít všemi etapami postupně se rozvolňující závislosti na rodičích, a to v laskavém prostředí, aby nakonec dospěl a mohl se osamostatnit.
Pokud mám ovšem hluboko v sobě zakódováno, že na světě nejsem vítán, že tu pro mně nikdo není, anebo mě stále opouští a mnohokrát jsem plakal hlady, když mě krmili podle nějakého chytrého rozvrhu, pokud se bojím projevit svou vůli a sexualitu, skutečně dospět nemohu. Můžu nastoupit do zaměstnání a koupit si byt, ale nemůžu si kontinuálně udržet vnitřní klid, neumím být sám anebo naopak s ostatními, neumím se zdravě prosazovat, představa hlubokého intimního vztahu ve mně probouzí paniku a podobně.
A pokud nejsem dospělý, nejsem zralý pro partnerský vztah.
A pokud nejsem zralý pro partnerský vztah, nemůžu být rodičem.
Je lákavé běžet stále dopředu a získat vnější atributy dospělého, ale nevyplatí se to. Zpomalte a třeba se i kousek vraťte. Zjednodušte svůj život, zkoumejte a přestavějte sami sebe, než převezmete zodpovědnost za další lidi. Skutečně prociťte, že jste skvělí, i kdybyste za svůj život neudělali nic pozoruhodného - a to budou vaše základy a podlaha. Pobuďte se svou dětskou opuštěností, namísto jejího neustálého nevědomého zaplňování jídlem, cvičením, slepým vrháním se do vztahů... a prociťte něhu a lásku k sobě samému - to nechť je životodárnou esencí, vzduchem vašeho příbytku. Pak pracujte na svém osobním prostoru, hranicích - stěny domu. A nakonec svůj palác prodchněte ohněm a barvami své jedinečnosti.
Všechno má svůj čas a jedno vyplývá z druhého.
Iveta Havlová
