Když vláda nebude „makat“, zdravotnictví se zhroutí

Náhodou se mi dostalo do ruky poslední (květnové) číslo časopisu České lékařské komory Tempus Medicorum a tam čtu toto:

Pojišťovny za pět let nezaplatily (rok 2017 v to nepočítaje) ambulantním lékařům 4,3 miliardy korun, deficit se od roku 2012 prohlubuje. NEBO, personální devastace českého zdravotnictví dále pokračuje a nedá se řešit nahrazováním kvalifikovaných zdravotníků cizinci bez jazykového vybavení a s neověřenou kvalifikací. Zástupci ministerstva nejsou schopni vysvětlit, jak je možné, že zatímco jedni zdravotníci z Ukrajiny se snaží složit aprobační zkoušku v českém jazyce, druhým uděluje ministerstvo výjimky, aniž by někdo prověřoval jejich odborné a jazykové znalosti. Prezident České lékařské komory naznačuje, že intervence lékařů u pana Babiše je jeho ministru zdravotnictví vcelku ukradená, na výzvu, aby udělal to, co mu předseda vlády uložil, neodpovídá. NEBO, Lékaři v Mělníku odmítli nezákonné přesčasy, paralyzovalo to nemocnici. NEBO, přetížené sestry se bouří, a pokud budou kráčet cestou mělnických lékařů a odmítnou sloužit přesčasy nad zákoník práce nebo suplovat nedostatek svých kolegyň na jiných odděleních, mohlo by to mít na nemocnice stejný dopad. NEBO, což je totéž jen obecněji, Sněm Lékařského odborového klubu Svazu českých lékařů, který se konal koncem dubna, upozorňuje, že pracovní podmínky nemocničních lékařů a zdravotníků obecně se z dlouhodobého pohledu zhoršují. Pokud nebude ze strany vlády vyvinuta aktivita ke zlepšení pracovních podmínek, vyzve LOK nemocniční zdravotníky k důslednému dodržování VŠECH platných předpisů. Klasik by řekl: dobro došli.

To by myslím mohlo stačit na to, aby se zvedl ze židle i ten největší flegmatik.  Patřím sice prý k těm, kteří slyší i trávu růst a ani nevím, jak to mají nastavené jiní lidé.  Sám často spoléhám na intuici, která mne, světe div se, snad nikdy nezklamala, proto jsem se naučil jí brát vážně a důvěřovat jí. Tato intuice mi již docela velmi dlouho napovídá totéž, co výše uvedené hororové konstatování našich lékařů, že pokud budeme takto dál pokračovat, naše zdravotnictví se zhroutí. 

Nebudu předstírat, že jsem na tuto problematiku odborníkem, ani nejsem často či vážně nemocný člověk, který může být při pohledu na věc nějak přepjatě osobně zainteresován. Moje maminka od svých studentských let kouřila čtyřicet denně a ve svých pětasedmdesáti letech si od stejně starého lékaře tuhle docela nedávno vyslechla diagnózu – paní Zahrádková, to je dobře, že nekouříte a že jste zcela zdráva. Mám zkrátka dobré geny, nepiju, nekouřím, těším se celkem pevnému zdraví a nemocen jsem méně než jednou za uherský rok, do zdravotního systému jsem již odvedl nepočítaně. To vše mne ale ani trochu neuklidňuje, když si uvědomím, že čím déle se tento, s prominutím, bordel na kolečkách jak v tanku nechá bez náležité pozornosti běžet, o to brutálnější pád do propasti, jako úder blesku, jednoho (méně)krásného dne nastane. 

Častou chybu děláme v tom, že máme tendenci si myslet, že to, co je naprosto zřejmé, musí být přeci stejně zřejmé i všem ostatním lidem. Nevím, jakou máte zkušenost vy, ale moje je, že povětšinou tomu tak být nemusí. Zřejmé není zřejmé, jak vidno, ani ministru zdravotnictví. Lékaři správně upozorňují na to, co musí připadat zřejmé i na hlavu padlému, tedy že Ukrajinci nemusí být dostatečně kvalifikovaní. Někdo to musí řádně zkontrolovat. Po zkušenostech s tím, co se na Ukrajině dokáže odehrát, může mít lékařský diplom i ten, kdo si ho zaplatí, to je ale pak docela jiná úroveň odborné kvalifikaci a pak už jde skutečně o život. Připadá mi zřejmé, že úroveň našich lékařských fakult v porovnání s těmi např. v USA, je rámcově porovnatelná, zatímco u ukrajinských nikoliv. Někdo proto musí  prostřednictvím rigorózní zkoušky potvrdit, zda stav jejich znalostí je toho druhu, že odpovídá našim požadavkům. Zkoušky, včetně znalosti jazyka, by měly být naprostou samozřejmostí, stejně jako by mělo být samozřejmostí pravidelné prokazování u všech lékařů, že svými znalostmi drží krok s poznatky ve svém oboru. Nijak mne neuklidňuje, že lékaři, zdá se, zatím tuhle jednu malou bitvu s Babišem a jeho superstar ministrem zdravotnictví a jeho exponenty doktríny „vysoce kvalifikovaných zaměstnanců“ z Ukrajiny, vyhráli. 

Již jsem se smířil s tím, že to co je zřejmé, lidé za zřejmé často nemají. Stejně obtížně se smiřuji i s tím, že lidem ani tentokrát, a po kolikáté už, nedochází, jaká že to další hrozná pohroma se na ně chystá. Stačí se podívat na rojení kuponových zbohatlíků z devadesátých let kolem zdravotnických zařízení a všechny ty jejich řeči o tom, jaká že to je pro tyto lidumily charitativní činnost. Člověk se v daném kontextu neubrání dojmu, že by tu mohl být nějaký úmysl, že někdo by tu mohl chtít zlikvidovat veřejné zdravotnictví s cílem zbohatnout na lidském neštěstí podle hesla, když je člověk vážně nemocný, dá cokoliv, na tom se dobře zbohatne. Nedělám si iluze, že by takoví lidé neexistovali a že neudělají cokoliv, co jim systém dovolí. Peníze, jak známo, vše umí převálcovat a veškerá slušnost přitom jde stranou. Co nám pak pomůže psát nějaké články, pokud se lidé včas neproberou a nezačnou se rvát o to, aby systém veřejného zdravotnictví, uhájili.