Náš nový Mnichov, tentokrát za něj neseme odpovědnost sami.

Je smutným faktem, že co do počtu nakažených, počtu těžkých případů a úmrtí na covid jsme na čele světového pelotonu, ostatní proti nám vypadají jako nějací hubkaři.

Důvod, proč zrovna my patříme k těm vůbec nejhorším na světě, v poměrném vyjádření s nejvíce mrtvými, musí nutně při poctivé úvaze vést k závěru, že stát na místo zvolení osvědčené strategie eliminace viru, zvolil „řízené promořování“ populace, což někdo podle všeho patrně považoval či stále považuje za méně nákladné řešení, či si nebyl, není či nechce být vědom souvisejících rizik a lidského utrpení. To navzdory hlasu odborníků a za situace, kdy i malé dítko školou povinné ví, že pokud se dá průchod šíření viru, pak se dělá prostor vzniku jeho dalších mutací. Tím, že virus nenarazí na hradbu naočkovaných lidí, kteří mají protilátky, tak se vesele replikuje a chová způsobem, který je pro něj nejvýhodnější, vytváří nové nebezpečnější mutace, které lidi nešetří. Proč by se virus mírnil, když mu je dovoleno lidi bez překážky zabíjet.

„Řízeně promořovat“ populaci tak muselo být i málo znalému člověku, natož oborově příslušným odborníkům na tuto problematiku, připadat v situaci nedostatečných znalostí o „schopnostech“ agresívního viru jako hraní si děcka s krabičkou zápalek. Něčemu tak hanebnému, že by se za daných okolností mohlo jednat o úmysl, lze tak jen stěží uvěřit. Dnes tím méně, jak strašnou cenu společnost za tuto nezodpovědnou strategii již zaplatila. Dnes si již i vrabci na střeše si štěbetají, že se mohlo jednat o strategii záměrnou. Stačí se podívat na titulky v řadě hlavních medií z posledních dní, jako jsou např.: Promořování jede na plné obrátky, jsme ve světové špičce. Nebo: Tak jak je nyní promořená česká populace, tak to není nikde na světě. Nebo: Kolik Čechů prodělalo covid? Daleko více, než se myslelo, naznačila studie. Nebo: Počty nakažených dětí se blíží tisíci za týden. Nebo: Jsme obětí promořovačů? Nepřiznaná strategie vedla k nynější katastrofě.

Náklady  na jednoho vážně nemocného „řízeně promořeného“ pacienta jsou obrovské. Nemocné samozřejmě nikdo nevyhodí na ulici, naši zdravotníci se starají až do roztrhání těla, padají na ústa, jsou na hranici naprostého vyčerpání, s nasazením vlastních životů musí situaci zachraňovat. V nemocnicích jsou od nevidím do nevidím, domů se pomalu nedostanou, sou tam pořád. A my jsme si na to zvykli a bereme to jako samozřejmost, tak proč se dál „nepromořovat“ a neudělat si další demonstraci či dvě „ za ochranu Ústavy ČR a našich práv a svobod, za zrušení vládních opatření nebo opatření hejtmanů, odstoupení vlády“. 

V tomto okamžiku pominu kacířskou úvahu, zda tahle nemravná strategie byla či nebyla přijímána i s ohledem na „důchodové náklady“. Nepohodlnou skutečností a argumentem je, že se kovidová nemoc a smrt začala v „promořované populaci“ nemilosrdně sápat i na mladší ročníky, a dokonce i na děti. Na lidi, kteří byli zdraví a v kondici, včetně vitálních sportovců, na lidi v produktivním věku, kteří měli daleko do důchodu, mohli mít před sebou ještě dlouhý a spokojený život, mohli dlouho pracovat a státu něco přinést. S „řízeným promořováním“ vymknutým z rukou jsme se dostali tam, že dnes jsou v ohrožení a rizikovou skupinou úplně všichni. Celospolečenské náklady toho jsou a budou astronomické. Ovšem pro promořovače jakoby závažných argumentů nikdy nebylo dost.

Těm čtenářům, kteří by na věc mohli mít podobný názor, se omlouvám za tuto výše uvedenou rekapitulaci, ale i zde platí, že opakování je matkou moudrosti, a je to také nutné pohnuté době na svědectví. Nelze totiž obětovat někoho, aby z toho měl ekonomický prospěch někdo jiný. Společnost je jeden organismus. Nikdo si přeci nevypíchne oko jen proto, že na něj špatně vidí, to by neviděl vůbec, radši snad aspoň trochu vidí. Začalo to cynickým pohrdáním životy starých a nemocných spoluobčanů. Jako společnost jsme se rozhodli jejich život obětovat a za toto morální selhání nyní platíme a teprve velmi vysokou cenu. Teď kvůli tomuto mravnímu selhání dojde na každého? Nyní již nejsou rizikové skupiny, ohrožení jsou naprosto všichni, včetně dětí. Vir je tak spravedlivější, než jsme byli my sami. To by si měl každý uvědomit, až sem jsme to jako společnost dovedli, takto vypadají konce mravního selhání.

Naštěstí se zdá, že některé někdejší veřejné hlásné trouby dosažení kolektivní imunity „řízeným proměřováním“ vzaly zpátečku. Veřejně se pod tíhou děsivé reality přihlásily k tomu, že tuto nesprávnou strategii nelze dále provozovat. Celková situace, bez ohledu na světlo na konci tunelu v podobě očkování, však nadále budí oprávněnou obavu, že by strategie, která vedla k této národní katastrofě, mohla být v praxi nadále uplatňována. Exponenty této strategie, ať již jsou veřejnosti více či méně na očích či tahají za nitky ze zákulisí, je proto nezbytné adresně odhalit před celou veřejností a tito lidé by za své jednání měli nést odpovědnost. Jedná se totiž o precedens, který se v žádném případě v budoucnu již nikdy nesmí opakovat. 

Je smutným faktem, že jako společnost jsme osudově selhali. Kdyby se celá společnost těmto experimentům postavila, nikdy by se tento otřesný mravní úpadek a katastrofa nekonaly. Zarážející je, že se společnost jako celek tomu, že lidé umírali a umírají zcela zbytečně, dosud účinně nepostavila. Naopak se dosud zdálo, jakoby chtěla ustanovit právo nebrat ohled na druhé, jakoby si chtěla spokojeně a pohodlně žít, ale na úkor někoho jiného, s umírajícími za zdmi nemocnic. Vyrobili jsme si tak nový Mnichov, tentokrát za něj neseme odpovědnost sami.

„Žádný člověk není ostrov sám o sobě; každý je kusem kontinentu, částí pevniny; spláchne-li moře hroudu, zmenší se Evropa, tak jako spláchne-li mys nebo sídlo Tvých přátel nebo Tvé vlastní. Smrt každého člověka mne umenšuje, neboť jsem součástí lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní Tobě.“ (John Donne, 1571-1631)