Tentokrát neodpaluju petardy

Nikdy jsem tomu nijak extra moc neholdovala, ale každý nový rok jsme s manželem přece jen nějakou tou racheljtlí přivítali. Zvlášť, když byl náš syn menší, těšil se na to a nechtěl zůstat pozadu za svými spolužáky.

Tentokrát to vnímám jinak, „klid na poli zábavní pyrotechniky“ jsem doma navrhla ze symbolických důvodů a jak manžel, tak i syn se mnou souhlasili. Myslím si, že na Ukrajině až příliš bouchá ta pyrotechnika, která není vůbec zábavná, protože už skoro rok zabijí, mrzačí a ničí vše, co jí přijde do cesty. Ani dnešní den není výjimkou, ruský agresor opět přitvrdil a zase umírají lidé.

Ono je strašně jednoduché sedět si doma v teple v bezpečí, celý dnešní večer se v pohodě cpát připravenými lahůdkami, zalévat je dobrým pitím, o půlnoci si jít zastřílet a tvářit se přitom, že nám ta zvěrstva na východě můžou být ukradená. A přitom nás ani nenapadne, co se při každém bouchnutí asi tak prožene myslí támhleté Ukrajince, která k nám z toho pekla utekla se svým malým dítětem nebo tamtomu ukrajinskému chlapíkovi, jemuž tam před jeho očima zabili manželku.

Jsem daleka toho, abych někomu říkala, co má nebo nemá dělat, ale položím vám jednu otázku. Nechcete to udělat také tak a tentokrát vyhlásit „klid pyrotechnických zbraní,“ když už není v naší moci zastavit ty ničivé ruské skutečné?