Dostala jsem růži od dvou mužů

Den nezačal vůbec dobře, ráno jsem se pohádala s Petrem. Kvůli prkotině, prostě jsem ve spěchu nedovřela lednici, on nadával, že to sežere spoustu proudu a já se bránila, že je to prkotina. Holt srážka šetřivého muže s blondýnou.

V práci spousta běhání, odpoledne cesta domů metrem. Zhroutím se do sedačky, že si trochu odpočinu a spravím náladu u detektivky. Žádný krvák, spíš psycho, to já ráda.

Sedím na konci vagónu a periferním viděním zahlédnu přes uličku mladého muže v bílém triku. Ve stanici se zvedá na poslední chvíli a vybíhá ven ze dveří, ty se zavírají těsně za ním.

Na moment zvedám hlavu, chci se vrátit ke čtení, ale najednou slyším nějaké rány do okýnka u své hlavy.

Metro se pomalu začíná rozjíždět.

Kouknu, je to ten chlapík, buší do skla pěstí, a když vidí, že jsem si ho všimla, udělá dvě rychlá gesta. Ukáže prstem na zem do míst, kde prve seděl, pak sepne ruce a zaprosí.

Podívám se tam a vidím, že pod sedačkou leží mobil. Rychle se otočím k okýnku, aby mě viděl, než mu ujedu. Zvednu palec, jakože jedna stanice, ukážu na sebe a na dveře, že tam vystoupím a počkám. Kývne a zmizí mi ze zorného úhlu.

Zaklapnu knížku, seberu jeho mobil, vystoupím na příští stanici a čekám na další metro, jestli mě správně pochopil.

Dorazil za pár minut. Předání mobilu, vřelé díky a úsměvy. Pak bere do ruky růži, netuším, kde ji vyčaroval, prve jsem si jí nevšimla: „Mladá paní, ta je pro vás, zachránila jste mě, nevím, co bych si počal, pospíchám za maminkou do nemocnice.“

Možná se trochu začervenám: „Díky, ale tu nemůžu přijmout, určitě jste ji měl pro maminku.“

„Koupím jí jinou, hned tam vedle je květinářství.“ Odpoví, rychle se otočí a běží na protější nástupiště, akorát mu jede metro zpátky.

S růží pokračuji v cestě domů. Už nečtu, trochu se usmívám. Pachuť z ranní hádky s Petrem a únava z práce jsou rázem pryč, je mi hezky.

Petr už je doma a já pro zbytek dne přestávám být Irenou, stávám se Růženkou. Přinesl mi totiž ještě jednu. Na usmířenou.