Umět být vděčný je pro člověka nesmírně důležité. Nejen ve chvílích, v nichž nám někdo něco dá nebo pro nás něco udělá, nejen tomuto člověku.
Děkuji Bohu za to, že jsem se mohla narodit a prožívat svůj život. Za chvíle štěstí, jichž se mi v něm dostává, ale i za chvíle smutku a neštěstí, protože ty mě zkoušejí a posilují.
Děkuji svým rodičům za to, že přestáli všechno trápení, když jsem vyrůstala v láskyplném náručí naší rodiny. Za vše dobré, co mi dali, i když jsem mnohé tehdy jako dobré nechápala.
Děkuji osudu za děti, které mám a které mi ve svém dospívání přináší radost i starosti. Tím prvním mi dávají štěstí, tím druhým naději, že z nich vyrostou dobří lidé, neb cesta k dobru bývá trnitá.
Děkuji svému Petrovi za to, že je se mnou. Za jeho lásku, i když ji neprojevuje pokaždé vstřícností. Za to, že mě dokáže brát takovou, jaká jsem, i s mými rozmary. Za to, že se mnou táhne naší občas drkotavou káru životem.
Děkuji přírodě za její krásu, i když dokáže být krutá. Právě tou krutostí nám dává najevo, že jsme jen malí lidští červíčci, učí nás, abychom nebyli příliš pyšní.
Děkuji všem lidem ve svém okolí za to, že jsou mi nablízku, že mi pomohou, když to potřebuji, a že dokáží přijmout skromnou pomoc ode mě, když oni potřebují.
Děkuji vám, milí čtenáři, že čtete mé prosté a většinou nedokonalé řádky. Vaše ohlasy mě povzbuzují do dalšího psaní, případně nutí k zamyšlení.
Možná vám přišel můj dnešní článek jako výtvor naivní ženské, vím však o několika z vás, které snad potěší a pohladí.
