Žili jsme ve stresu - Příběh 3 - Boj, který nemusíme vyhrát

Hlavní postava příběhu je nyní v invalidním důchodě. Když se zpětně dívá na svůj život, zdá se mu to všechno, jako sen. Byl mladý a měl ambice. Svět otvíral svou náruč. Měl pocit, že musí dosáhnout všeho, co se nabízí a hned. Toužil po penězích, krásné ženě a společenské pozici. Na svém vzestupu, jak už to tak bývá, ublížil hodně lidem. Myslel si, že to nejde jinak, než bezohledně nastrčit lokty. Ale člověk nikdy neví a nemůže předem odhadnout, k čemu vlastně směřuje, zda to bude pro něho dobré nebo špatné, užitečné nebo zbytečné. Jde za vidinou života, který si naplánoval a na který, jak si myslí, má právo. Každý má přeci právo na štěstí.  On ho viděl právě na vrcholu pomyslného žebříčku ...

Zvoním u třípodlažního domu v ulici, lemované stromy a ostrůvky trávníků, které oddělují chodník od silnice. Z ona v posledním patře vykoukne muž a zavolá - už jdu. Čekám u vrátek. Přichází muž, vysoký, hubený, prošedivělý. Nikdo by neuvěřil, že je mu sotva pětačtyřicet let...
Jan Málek byl v dost mladém věku obchodním ředitelem nadnárodní firmy. Do pozice se dostal velmi brzy po tom, co vystudoval prestižní vysokou školu v zahraničí, obor zahraniční obchod. Svůj veškerý čas věnoval své práci.  Na jednom z nádherných relaxačních pobytů na ostrově se seznámil s překrásnou ženou. Zamilovali se. Byla velmi náročná a on se jí snažil splnit každé přání.  Bylo nutno vybudovat mohutné reprezentativní  sídlo se veškerým zařízením pro pohodlný život. Vzali se.
Otázka: A jak to probíhalo dál?
Jednou je člověk nahoře a musí si udržovat vysoký životní standard. To je to riziko bohatství. Firmě se vždy nedařilo a z některých trhů byla vytlačována progresivnějšími Asiaty. Nedovolil jsem si říci, že se musí trochu zvolnit tempo s utrácením a přečkat tu kritickou dobu. Žena pochopitelně do práce nechodila a ani neměla chuť se vzdát svých společenských styků, které vyžadovaly předvádění, na co máme a nemáme. Někteří lidé začali z firmy docházet a já jsem byl čím dál více zahlcován problémy a povinnostmi, abych všechno utáhl - firmu i rodinné zázemí.
Kdy jsi zjistil, že jsi vážně nemocen?
Po deseti letech tohoto vypjatého života začal mít zdravotní potíže a lékaři mu museli říci smutnou zprávu – rakovina žaludku. Po operaci, která si vyžádala dlouhou nepřítomnost ve firmě, ztratil svou pozici. Brzy museli prodat dům a změnit od základu svůj život. Žena se s ním rozvedla. Děti dospěly a vybudovali si vlastní život. Jan bojuje se zákeřnou nemocí.

Otázka : Jene, jak se nyní cítíš?

Odpověď: Připadá mi, jakoby to byl všechno jen sen. Ale nestěžuji si. Bojuji. Co mám říci víc?

Otázka: Stálo to všechno za to?

Odpověď: Bojujeme o všechno možné. O vyšší plat, o pozice ve firmě, o svou oblíbenost, o lásku, o výhody. Ale zapomínáme bojovat o své zdraví, o volný čas, o dostatečně dlouhý spánek, o odpočinek. Spoustu času věnujeme zbytečným myšlenkám na nejrůznější strategie ve vztazích mezi lidmi, kteří jsou nám cizí, ale málo času věnujeme myšlenkám, jak upevnit vztahy v rodině, jak učinit svého partnera spokojeným, jak si udržet krásný a láskyplný domov. Do nekonečna opakujeme svým blízkým: „Já nemám čas, já nemám čas“ , a v tu chvíli se nám zdá důležitější sedět někde na jednání, které se náš zase tolik netýká, ale „musím tam být viděn“, než zkontrolovat dětem úkoly a nebo si promluvit se starými rodiči. Dokážeme rozeznávat, sami určovat, co je pro nás důležité a co není? Dokážeme se odtrhnout od prostředí, která nás zbytečně vthauje do sebe jako vír, místo toho, abychom se sami rozhodovali o tom, jak budeme trávit svůj čas? Asi si v tom případě neuvědomujeme, že nebojujeme za sebe, ale za jakési zájmy a nebo za naplnění svých falešných představ o sobě samotných. A najednou přijde nemoc. Prasklý žaludeční vřed, srdeční záchvat, mrtvice, rakovina … A pak začneme přemýšlet nad tím, kolik hodin jsme zbytečně proseděli nad zbytečnými věcmi, které nakonec nic nepřinesly, s lidmi, o kterých jsme si mysleli, že by mohli mít vliv na vylepšení našeho životního standardu, nad množstvím cigaret a skleniček s alkoholem či šálků s kávou, což s námi jednoho dne zúčtovalo. Tělo to nevydrželo. Někde jsme ho přetížili a nenaslouchali jeho signálům, když se nemoc začala projevovat drobnými symptomy. A tak najednou jsme sami. Najednou se všechno obejde bez naší přítomnosti, bez našeho úsilí a život jde dál, jen my jsme nyní na vedlejší koleji, nyní odcizení i svým nejbližším. Nemáme si s nimi co říci v tím krásném domě se zahradou, s bazénem a skleníky. Všechno ztrácí význam a smysl, neboť jsme ztratili komunikaci s těmi, na kterých nám mělo ze všeho nejvíc záležet a na které jsme se vymlouvali, že to děláme pro ně. Aniž jsme se jich zeptali, zda to opravdu chtějí a nebo s nimi mluvili o tom, co si přejí a jak si přejí žít. Co když to všechno bylo zbytečné? Tato trýznivá otázka zní jako výčitka k sobě samému. To všechno nemuselo být...

Otázka: A co si myslíš nyní?

Odpověď: Mám nyní své priority: zdraví, děti z prvního manželství, které mne neopustily  a novou ženu, která mi pomáhá, přátele, kteří mne navštěvují, práci, kterou nyní dokážu řídit bez problémů, domov, který mám účelně zařízený. Hledím si všeho, co je pro mne opravdu důležité, abych zachoval slušný život pro svou rodinu a správně chápu, co nejvíce potřebují a co je už nad rámec jejich potřeb. Nic si nevyčítám. Snažím se najít rovnováhu a doufám, že to vezme se mnou šťastný konec ...

Za týden po tomto rozhovoru jsem se dozvěděla, že zemřel na plicní embolii. Co dodat?