Žena ve světě mužů: Sebeprožívání a seberealizace

Vždycky jsem si přála, abych měla dost času na sepsání dílka pro ženy, tak jak si odjakživa psali muži své filozofie a vytvářeli se velmi atraktivní obrazy o svém životě. Víte že,  Aristoteles, Platón a jiní psali svá velká díla jen a jen pro muže? Že to není poselství k nám, ženám? A pokud nám věnovali trochu přízně, tak jen proto, že nás chtěli poučit, jak být pro ně ještě příjemnější. Ani židovská filozofie a náboženství   nepřeje ženám. Nepočítá s jejich  vzděláváním a seberealizací. Dokonce nepřikládá duchovnímu životu žen žádnou důležitost.  Zkusme tedy hledat svůj svět ...

Ženy a muži ve světle filozofie, náboženství a státní politiky

S velký zaujetím čtu články mladých žen, které vyjadřují touhu najít vlastní životní cestu a možná i duchovní sebeprožívání bez mužských návodů. Jednou z takových cest je feministické hnutí, které má své pro i proti. Žena je spjata s přirozenou touhou po mateřství a je často od mateřství odrazována představou, že si neporozumí s mužem a může se dostat do velkých existenčních problémů, pokud zůstane s dítětem nebo dětmi sama, protože muž je brán jako živitel automaticky, má snažší možnost k ekonomické soběstačnosti, kdežto žena stále, jakoby hrála pasivní úlohu a může právem pociťovat, že ji mateřství znevýhodňuje. Stát navíc nepodporuje rozhodování ženy o tom, že ze svého života vyloučí muže a bude dítě vychovávat bez otce jako svobodná matka. Ale současně ani dostatečně nemotivuje muže, aby hrál jako otec významnější roli a ani nepřikládá otcovské roli vyšší důležitost, ačkoliv je přirozené, že děti vychovávají obě pohlaví. Takže je to zase a jen o možnosti dobýt uspokojivého životního standardu. Proto se ženy snaží, právem, odhazovat tradice a minulost společenského vývoje, proto brojí proti náboženství a filozofii, protože cítí, že tyto směry je vrhají do pozic podřízenosti mužům, který takový svět, pro sebe, vytvořili. Ale současně, nenacházejí uspokojivý směr, který by je naplňoval duchovně, ekonomicky, po stránce mysli a i po stránce tělesných zvláštností a vlastního sebeprožívání , které je odlišují od mužů.

Muži hrají v mém životě důležitou roli

A já se přikláním ke snaze moderních žen nacházet pro sebe řešení. I když, patřím k těm ženám, které s muži bez problémů spolupracují, komunikují a spoluvytvářejí zajímavé projekty, aniž by se snažily upřednostňovat jedno či druhé pohlaví. Je ovšem pravda, že v takové spolupráci nehraje roli sexualita a ani navazování milostných vztahů, protože jde pouze a jen o spolupůsobení.

Touha po naplnění a o představě plnohodnotného života ženy

Ale i milostná stránka života hraje pro ženu velmi důležitou úlohu a dokonce mohu tvrdit, že podstatnou. Ženy chtějí být milovány, nikoliv být kořistí v životě mužů. Mnohá se tak může cítit, i když milostný vztah u obou probíhá a říkají si šťastný pár. A není správné, aby milostnou stránku potlačovaly anebo se ji vyhýbaly, a tak přinášely jistou oběť své seberealizaci. A v tom se ženy nemýlí. Nechtějí kompromis, který by je okrádal o naplnění po všech stránkách. Ženy pronikají do mužského světa pouze díky povoláním, které bývaly tradičně vyhrazeny mužům. Ale taková povolání současně nepočítají s jejich zvláštnostmi a proto narážejí na problém, jakmile se rozhodnou k mateřství. A pokud ho obětují, nenaplní svou přirozenost a mnohé strádají, jiné myšlenky na dítě vyloučily ze svého životního programu. Není to o sobectví, ale jsou před takové otázky postaveny tváří v tvář v realitě tohoto světa.

Žena žije v jiných představách než muž

Je to tím, že žena ve svých představách žije zcela jinak než muž. U ženy spolupůsobí mužské utvářející síly. Do tvorby představ se u ní tedy zapojují i síly sebevyjádření, spontánního pohybu. Ženy nedokáží brát představy jen tak, objektivně, ale přetvářejí je a mění. Ženy ve svém vědomém duševním životě nerady nechávají věci tak, jak jsou, ale podnikají změny. Také to jistě hraje svou úlohu u oné mužské pohodlnosti, která by vše nejraději nechala běžet dále tak, jak už to je zařízeno, všechno má fungovat. Muži usilují o to, aby vše okolo nich vně fungovalo bez jejich přispění: ženy, děti, vše má fungovat. U žen je tomu opačně. Ty dobře vědí, že do všeho je třeba se znovu a znovu vkládat svou vůlí, že všemu je nutno věnovat vlastní aktivitu a péči. Ideálem muže je stroj. Proto je jím také tak fascinován a to, že něco takto funguje, ho může přivést až k slzám. A jsou zase jiné situace, při nichž si ženy padají s pláčem do náručí, muži u nich postávají a ženy se diví:

„To nic necítíte, s vámi to nehne?“ Tedy ženská představivost žije vždy z určité části vlastním pohybem, z vlastní dynamiky, z vlastní fantazie. Nechávat věci tak, jak jsou, jí vůbec není příjemné, neboť ji taková objektivita vůbec netěší.

Oddělenost pohlaví a individualizace

Za svou individualitu tedy vděčíme oddělení pohlaví.Vědomí lidského Já, jak se zdá,  je vykoupeno rozdělením pohlaví. Schopnost myslet je vykoupena tím, že se reprodukční síly organismu využívají jen zpola. Proto může jedna část sloužit vědomému životu duše, představivosti a myšlení, ale druhá musí být doplněna jiným člověkem. Skrze oddělení pohlaví vzniká i možnost omylu, nemoci a právě smrti, ale hleďme, čím je toto vše vyváženo: Totiž individualizací, možností rozvinout vědomě své Já.  Individualizace je právě tak jako schopnost myslet a uvědomovat si své Já plodem a následkem oddělení pohlaví.

Propast mezi mužem a ženou

Žena nedokáže prožít pocit bytí v mužském těle. Zamilovanost a podobné stavy nás jen na chvíli ošálí a na krátký čas vzbudí dojem, jako bychom si rozuměli. Oddělenost a osamělost člověka jsou také následky oddělení pohlaví. Působí i oddělenost člověka od duchovního světa. Jasně to zobrazují staré mýty, v nichž po oddělení pohlaví a následném pádu do hříchu následuje vyhnání z ráje, takže člověk ztrácí i sjednocení s božským světem — vše v důsledku oddělení pohlaví. Na fyzické úrovni jsme ale prostě mužem a ženou, nehledíme-li na změny, jež dnes umožňují operace a podávání hormonů. Je tornu tak i u životních sil. Teprve na úrovni Já, naší osoby, jsme si skutečně rovni. Potenciálně rovni — nikoli stejností způsobu, ale stejnou hodnotou.

K čemu je nám, mužům a ženám dobré společenství na celý život?

Samozřejmě se nám nyní vnucuje otázka: Když jsme tak rozdílní až k samým rozmnožovacím orgánů, k čemu je nám společenství na celý život? Tuto otázku zatím nechávám otevřenou.

© Maura, 02/2011