Vnitřní zápasy: Odveta nebo odpuštění?

Jeden z čtenářů mých článků o Ježíši a jeho učení mne vyzval, abych se pokusila  o zamyšlení nad účinnou osobní obranou bez dalšího šíření násilí. Postavil mne před velmi těžký úkol, a tak, od té doby jsem o tom přemýšlela, rozhodovala se jak to pojmout, opravdově napsat a také se pro takový způsob obrany rozhodnout. A nebudu otevírat knihy starých filozofů a také ani jednou nenakouknu do Bible. Spíše to bude o důvodech, proč přijmout důstojnou obranu proti těm, kteří vyhledávají spory a možnosti, jak druhého do nich zatáhnout a vyprovokovat střetnutí.

Je to největší umění, kterého by umět být člověk schopen, kdyby ...

V této řevnivé době, kdy v mnoha lidech kypí hněv a touha ho vylít jakýmkoliv způsobem hrozí nenapravitelné škody ve vztazích jak osobních, tak i mezidlidských. Protože lidé nezapomínají a někteří nezapomínají proto, že mají v sobě naskládáno mnoho jiných pocitů, které je dráždí a nemají možnost ukázat, zač je toho loket, protože jsou tísněni existenční nejistotou, strachem, neklidem, stresem a rozum jim napovídá, aby se ovládali, ego je žene do boje a v jejich nitru nezní hlas, který by je nabádal k porozumění a rozvaze.

Příčina může být úplně jinde ...

Nic se neděje samo o sobě a pokud je vůbec možné některého z kolegů nebo známých pokládat za soupeře, pak není nutné se po něm bezhlavě vrhat, ale svou záležitost s ním vyřídit v klidu, bez toho, aby po tom rozhovoru byla vytvořena půda pro další šíření nevraživosti, zloby a touhy po pomstě. Po tom, co se člověk cítí poražený, má touhu po odvetě a tráví ve své mysli mnoho času, jak to provést, aby ten zásah byl co nejcitelnější, protože jen tak, jak si myslí, může nabýt duševní rovnováhy. Bohužel, tak to ovšem nefunguje.

Instinkty jsou pro člověka prevítem

Touha po odvetě je instinkt, který má zabránit dalším útokům, odstrašení nepřítele a varující signál před dalším konfliktem. Kůň kopne, had uštkne, včela bodne, ale člověk přemýšlí. Jedna rána mu totiž rozhodně nestačí. Potřebuje soupeře zdeptat, dostat ho na kolena, ponížit a pokořit. Jistě, že takové způsoby jsou vlastní jen lidem, kteří sami se neumí se sebou vyrovnat, kteří nenávidí, protože se jim nedostává lásky a kteří neodpouštějí, protože nepoznali nikdy sami na sobě akt odpuštění, jejich nitro je otráveno závistí. To všechno zvíře nezná. Ale člověk ano. Proto požadavek - odpustit - je kladen vůči člověku, který těmito nezáviděníhodnými pohnutkami dokáže udělat pořádnou paseku. Protože pokud taková atmosféra vznikne, nikdy neskončí. Takové války se nevyhrávají, jen možná na čas končí příměřím, aby se znovu po čase rozhořely ještě větším plamenem a ještě větší touhou po pomstě a odvetě, protože se mezi příměřím a novým bojem naskládalo mnoho dalších důvodů k tvrdším a tvrdším úderům.

Nepřemýšlet nad důvody nenávisti druhého člověka

Jsou lidé, kteří stále přemýšlí nad tím, proč je druhý člověk nenávidí a dokáží tak strávit mnoho času naprosto zbytečným přemítáním. Mnoho vlastního času, který jim nikdo nikdy nevrátí. Když se řekne - ztracený čas, málokdo uvažuje o tom, jak je lidský život krátký a každá chvíle by měla být spíš prožívána v radosti a harmonii. A pak, když člověk onemocní anebo se mu něco nepříjemného přihodí, teprve pak si uvědomí, kolik času zbytečně proplýtval v době, kdy byl zdráv a šťasný nad zbytečnými pitomostmi, místo, aby si zašel do kina, na procházku anebo si udělal nějakou radost.

Taroty, i´ting, kouzla a čáry? Ale fuj ...

Znám lidi, kteří celé večery, místo, aby si odpočinuli, studují horoskop svého soupeře, vykládají si karty, vymýšlí strategie anebo pomoci I´tingu či tarotových karet se snaží určit, zda jsou v konstelaci, kdy mohou s konečnou platností udeřit. Tak za to jim opravdu nikdo nestojí. Ale říkejte jim to! Ó, kdejaké kouzlíčko, kdejaký démon by se hodil, aby ho pověsili za krk svému soupeři. Ale zapomínají na daleko nebezpečnější zákon - oko za oko, zub za zub. Myslím, že není třeba přemýšlet nad tím, z jakého důvodu někdo někoho nenávidí. Může to být důvod, který se bezprostředně nikoho konkrétního netýká, ale bohužel, někdo je na ráně, kdo má zrovna naladěno na to stát se terčem takového nespokojence. Lidé, kteří si nehlídají mysl a neustále se něčím zbytečně zaobírají, vymýšlí a sledují, tedy aktivní jedinci, jsou právě na ráně. Proč do svého programu nepřijmout dalšího jedince a zařadit ho jako novinku do své mysli? A tak si člověk přivolává na sebe démony, kteří ho neustále popouzejí k činnosti.

Největším trestem proti útočníkovi je nehybná mysl

Lidé, kteří jsou "ve varu", neustále hnáni k činům, se samozřejmě snaží napojit na připravené jedince, kteří jim uvolní pole k jejich uspokojení. První kontakt je na první pohled nevinná provokace. A chytil se! Sláva, konečně! A promyšlenou strategií, velmi důmyslnou, se začnou zavrtávat  do mysli a citů své oběti. A pak se objeví další a další lidé, ochotni bojovat, ve skutečnosti proto, že i oni mají touhu se s něčím vypořádat a zatím si své válečné pole neměli příležitost vybudovat. A začnou vytahovat další a další důvody, na které se ochotně napojí další a další lidé, které s původním sporem, nemají sice nic společného, ale jen rozšřuji to malé válčiště, aby si také pískli. Ovšem, pokud někdo z lidí dokáže, hned zpočátku, a to je velmi, velmi těžké, protože rádi bojujeme, rozdáváme rány, sníme o odvetě, o možnosti někde s někým a proti někomu vybíjet své nespokojenosti, dávné a nevypořádané nespravedlnosti, krachy v lásce, nevypořádané křivdy, prostě odpustit a zapomenout, což v praxi znamená, nepustit útočníka do svého nitra, aby se v něm usadil a okupoval čím dál víc našich myšlenek, vybuzoval čím dál víc negativních instinktů, které v nás jsou jaksi zděděny od našich prapradávných předků, kteří neměli to štěstí, aby se hrabali v ušlechtilých a zušlechťujících pravidlech, pak musí v každém případě odtáhnout s nepořízenou.

A pokud vám způsobí škodu, hmotnou i nehmotnou ...

... pak se neobávejte usilovat o náhradu. To není sice tak pohodlné, rozhodně si užijete hodně tahanic a nervů s úředníky, soudy, ztratíte hodně času s dokazováním, ale bránit se musíte. Za pošramocenou pověst, za poškrábané auto, zničenou novou fasádu na domě, podlitou krásnou třešeň benzinem, pomluvou u zaměstnavatele, anonymy posílané vašemu partnerovi a přátelům, na nichž vím záleží   apod. Skutečně není jiného léku. Mnoho lidí se takových řešení obává, vymlouvá se na zdlouhavost soudních jednání, na advokáty, na nespravedlnost apod. Ale než to došlo až sem, stačilo jen málo - nenechat se ovlivnit provokatérem, neuvolňovat mu prostor ve své mysli a ze srdce mu odpustit první drzost, protože tím odpouštěním se nedopouštíte jen nepatřičné ušlechtilosti, kterou, podle vás, si skoro nikdo nezaslouží, nechováte se zbaběle, neskládáte zbraně jako nějací dezertéři, ale chráníte hlavně sami sebe od otravných, znepokojujících myšlenek, které vás jen oslabují, berou vám klid, chuť k jídlu, okrádají vás o spánek a otravují jako prudký jed vaše jinak krásné city, které byste jinak měli věnovat svým milovaným bližním.

Nikdo nikdy netvrdil, že život je procházka růžovou zahradou. Tyto problémy lidé řešili odjakživa, a je o tom napsána celá řada knih. Bylo tomu věnováno mnoho papyrů, dramat, románů, psychologických příruček, dokonce i mnoho návodů k meditacím a je to pořád stejné. Jak vděčné téma a stále zajímavé, že?

Na počátku byli dva, z nichž jeden se dal strhnout k boji ...

Připomínám, že člověk, který je vyprovokován k rvačce, byť se bránil, se může dostat do velkých problémů. Ty přijdou do důsledku daleko dráž, než pokusy o urovnání či nápravu. Problémy v mezilidských vztazích gradují hlavně tehdy, pokud dojde ke slovním potyčkám, které nemají žádný smysl. Ale mohou být také použity k dalším nepříjemnostem, které život rozhodně neosladí. V prostředí, které je naplněno byť jen latentní agresivitou je těžké žít, ale je na rozhodnutí každého, jak se s tím vypořádá. Antidepresiva a alkohol nic trvale nezmění, dokonce ani vztek, byť je oprávněný.

Příště: náhrada škody, žaloba na ochranu osobnosti, apod.