Vládnutí: Nadřazenost zájmu celku nad individuální svobodou

Pan Václav Klaus se několikrát, během několika let, pozastavuje nad hrozbou globálního vládnutí, které, zkráceně řečeno, potlačuje "život" národních států a tím i jednotlivci přicházejí o svobody. Toto téma nejen rozebírají američtí vědci a poltici, ale také evropské osobnosti. Kam směřujeme, jak se uživíme, jak získat zdroje k plnohodnotnému přežití: To jsou velmi staré otázky i obavy, v kterých rozhodně individuální zájmy nehrají téměř žádnou roli. A přesto, je otázka, zda člověk je schopen se proměnit v bytost, podřizující se diktátu celku, omezován pravidly, které se musí dodržovat, v zájmu celku, hlídán důmyslnými nástroji, ocejchován a ze škály svých svobod pouze odškrtává ty, o které přišel a které ještě má k tomu, aby mohl dosáhnout svého naplnění. O tom zřejmě hovoří kritici globálního vládnutí ...

Pan prezident Klaus a jeho obavy

V rámci toho všeho dění mne velmi zaujal článek o hrozbě globálního vládnutí  na úkor národních států, které Václav Klaus prosazuje. Tedy jde o nadřazenost zájmu celku nad jednotlivými národními státy, které se musí přizpůsobovat. A tím jde také o svobodu jednotlivců, kteří budou muset podřizovat své jednotlivé činy  právním předpisům a pravidlům z pohledu zájmu globálního celku. To znamená, že se nikdo nebude moci rozhodovat sám za sebe, ale v rámci žádoucího, schváleného a tím i z tohoto pohledu užitečného. Naopak pohled liberálně zaměřených politik a jednotlivců prosazuje širokou škálu svobod, které mohou národní státy i jednotlivci (tím myslím právnické i fyzické osoby) požívat na základě svého rozhodnutí o užitečnosti a prospěšnosti takového chování, jednání a konání. To je rámec, v kterém se pohybujeme, bohužel, jako "třtina ve větru se klátící". A přitom tyto pokusy o jakési sjednocování globálních zájmů nadřazených nad zájmy jednotlivců už v dějinách lidstva proběhly. A ne zrovna se šťastným koncem. Ať to vezmeme z kteréhokoliv konce, oproti takové vůli, se staví přirozenost člověka, který se do hranic chtěného a užitečného nevejde. I když tento problém se odvozuje od moderní doby, ráda bych připomněla několik poznámek z historie. Není na škodu se podívat trochu dál, otevřít zrezivělá vrátka rádoby zapomenutá v neudržované staré zahradě, ke kterým lidstvo zahodilo klíč.

Mojžíš a Ježíš - dějiny a ideje, iluze a realita

Z biblických příběhů, které jsou zčásti mýty, zčásti obrazy a je v nich také ukrytá historie, jak ji chápal starověký člověk, vychází vůle, kterou byl izraelský lid provázen k cestě k sebe obnově. Tedy, putování po poušti můžeme také chápat jako znovuzrození národa, ztraceného v Egyptě, který v závěru prošel  generační výměnou a v čele s Jozuem vešel do země zaslíbené národ jiný, než ten který se na tuto strastiplnou cestu vydal (historicky není jednoznačně dokázána, ale může být i chápána jako symbol tvoření nové civilizace). Současně připomínám rozhovor Ježíše s Nikodémem, který vysvětluje, že se člověk musí narodit znovu, aby vešel do Božího království (potažmo Nebeského království), jehož celkové tajemství blíže neznáme, ale známe nároky, které jsou kladeny na každého budoucího adepta. A nejen z Horského kázání, ale také z podobenství.  Co se stalo v mezidobí mezi Mojžíšem a Ježíšem? Byl přijat zákon, který Mojžíš převzal přímo od Hospodina. Zákon, který nazýváme Desatero. Ten sevřel národ izraelský do svých hranic a později se přitvrzovalo a přitvrzovalo, až byl lid řízen velmi podrobnými a přísnými pravidly s vysokými sankcemi za jeho nedodržování. Nebylo to nic jiného, než podřízení zájmů jednotlivců celku. Proč? K zachování a přežití národa v tehdejším polyteistickém světě, současně i k posílení moci držitelů vlády, chrámových kněží. Zvláště si všimněme jistého jevu, práci proroků, zejména však proroka Izajáše a mesianismu, který v sobě ztělesňoval touhu po svobodě jednak z útlaku, kterým národ procházel zajetími a jednak od římské moci, která měla, ať se přiblížíme také k naší realitě, globální charakter. Římané byli zpočátku tolerantní a povolili, aby národ izraelský udržoval svou víru a zvyklosti (s tím, že se nebude stavět proti římské moci), a takto bylo vedení národa Římanům zavázáno. Na konci byl vztyčen kříž na Golgotě…

... Římané a posléze mladá Evropa, tlusté čáry a kopance

Římané byli praktici, byli i realisté a současně i představovali, v tehdejším rozložení sil, světovou moc. Novelizace Zákona, pokud se to dá tak říci, provedená Ježíšem, však zvedla v národě izraelském naděje na osvobození se z útlaku, který byl reprezentován nejen vojenskou mocí, ale také úvěrovým systémem a placením splátek a daní. Mesiáš, v představách izraelského lidu, měl porazit utlačovatele vojenskou silou, což bylo v té době nereálné. Ježíš sáhl k prostředku, také velmi riskantnímu, vést národ ke svobodě sebereflexí a hlubokou proměnou. Jak to dopadlo, víme, jaké to mělo následky, víme také a na troskách západní a později východní římské říše se zrodily nové říše, které se staly základem budoucí a zápasící Evropy, duchovně se hlásící ke křesťanství, Evropě sice evangelizované, ale ne zcela vědomé si duchovního stavu, v kterém se, v zájmu politického upevňování a prosperity, ocitla. A já považuji tyto souvislosti v dnešním světě za důležité, dosud neuzavřené po všech myslitelných stránkách. Naše tlusté čáry, které tak s oblibou děláme, jsou pouhými nedodělky, odsouvanými do budoucnosti, která nám je vrací i penalizacemi a smluvními pokutami…  

Filozofie ještě neřekla zdaleka poslední slovo

V současné době se zdá, jakoby filozofie, onehdy královna věd, byla zatlačena na periférii zájmu lidí a do popředí se stále tlačí ekonomický zájem, který má také svou Trojjedinost. Neméně složitou, neméně vzrušující a neméně dramatickou. Jde o filozofii trhu, která však nenabízí dostatečný prostor pro člověka v jeho fyzickém, psychickém a spirituálním rozměru. Jakoby dvě poslední součásti lidské osobitosti a osobnosti byly podřízeny tomu fyzickému - tedy jde o fyzické přežití, zejména. A z toho vyplývají i sociální důsledky ve všech rozměrech. A lidé chápou, že bez etiky se neobejdou. Kam k ní sáhnou? Na principy křesťanství, které sice obsahuje etická pravidla, nedosáhnou, protože jeho život je podmíněn vírou, velmi složitou a rigidní. Jeho celek nelze rozdělit, neboť každé etické pravidlo z něho vycházející je podmíněno jistým chováním, konáním a jednáním, které není slučitelné s požadavky, které klade stejně tvrdě podmíněný trh. A podle mého názoru, jak filozoficky vysvětlit tento současný, problémy zmítaný a přelidněný svět, je nad lidské síly, pokud lidé nepřevezmou historické zkušenosti, od kterých se tak snadno odpárali a bláhově si představovali, že postaví něco nového. Třeba do světa zářící Babylónskou věž či Chrám, který byl středobodem naděje, krásy, ušlechtilosti a posléze i příčinou neštěstí a děsivého zmaru.

A východisko?

Uvědomit si hranice možností. Najít odpovědi na otázky, které si málokdy klademe. Co je to kvalita života? Čím se vlastně vyznačuje: co znamená, do důsledku být - in nebo - out a jak z toho -out ven, pokud začne převažovat? A poslední otázka - jsme schopni pochopit sami sebe, naše potřeby a přání, sílu lidství a slabost lidskosti? Co je pro nás nejcennější a co zbytečné? A co je vlastně v tomto světě normální (myšleno normou života) přes prisma dějin našeho báječného světadílu! Ani jeho budoucnost není jistá.