Vladimír Bařina (1923-1986): Memento

Září ... a opět ve škole. Tentokrát jsme byli všichni napjatí, protože paní profesorka, která nás v prvním ročníku učila český jazyk a literaturu odešla na mateřskou dovolenou a měli jsme dostat nového pana profesora. Marně jsme se pídili po podrobnostech o jeho osobě, nikdo nic nevěděl. Bude přísný?

Dnes mi tak přišlo si zase zavzpomínat na gymnasijní léta a své milé učitele

Bylo po zvonění. Seděli jsme v lavicích, někdo dojídal svačinu, někdo si četl pod lavicích román a někteří se tiše bavili. Moje sousedka a kamarádka Eliška si psala do svého deníčku nějakou básničku a já jsem myslela na to, jak půjdu ze školy, přes kopec, mezi zahradami domů, byla to moje nejmilejší procházka. Zvlášť z podzimu vonělo spadlé ovoce a slunce se potulovalo v listech stromů, které pomalu, pomaloučku uvadaly a v tom zasnění jsem ani neslyšela, že se otevřely dveře. Eliška do mne strčila loktem, všichni vstali, protože do třídy vešel náš nový profesor...

♣

Intermezzo

Tato vzpomínka se mi vrátila ve chvíli, kdy jsem po dlouhých letech vešla vysokými dveřmi do našeho starého gymnasia, v kterém nyní sídlí stavební úřad. Až se mi sevřelo srdce, když jsem stoupala po známém schodišti a rozpoznávala jsem, všechny dveře, které vedly do tříd. Nic se nezměnilo, jen za dveřmi, kde bývaly třídy gymnasistů, seděli úředníci. Vyšla jsem do třetího patra, až jsem se zadýchala vzrušením a dojetím a zůstala jsem stát před sborovnou. Z ní vycházeli v dávných dobách ti, kteří nám položili dobré základy vzdělání do dalšího, ne příliš veselého života. Asi tušili, že naše generace nebude mít na růžích ustláno. Vždyť tenkrát stáli v blízkosti naší školy tanky a na nich vojíci, ne o moc starší, než jsme byli my.

♣

Zázrak jménem poezie

"Jmenuji se Vladimír Bařina a budu vás učit český jazyk a literaturu," řekl a přehlédl nás pohledem. Rukou naznačil, abychom se posadili, sedl za katedru a zapsal se do třídní knihy. Pak zvedl oči a zeptal se, kdo chybí. Všichni jsme na něm udiveně viseli očima, jakobychom  přeslechli jsme jeho otázku.

"Tak prosím, kdo chybí?" zeptal se ještě jednou.

"Tereza Holanová," ozvala se ze zadní lavice  Xenie a on si zapsal chybějící spolužákyni. Pak zavřel třídní knihu, vstal a opřel se o první lavice. Chvíli zůstal s přivřenýma očima, jakoby se soustředil a pak začal přednášet něco, co jsme nikdy v životě neslyšeli.

Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.
Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek,
aby se nadlehčil. Poproste růže, paní,
aby se zavřely. Poproste rozpadání,
aby vám přečetlo list o mém rozpadu.
Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu
tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý,
že ve své mladosti podobám se již králi
zašlého království. Vy jste přec věděla,
co křídel chybí nám k rozletu anděla,
jak krví smějeme se a jak krví pláčem.
Nalezl jsem svůj pád. A chci vám říci, na čem...

Skončil přednes a zadíval se na nás. Jistě, že pochopil, jaký úžas v nás vyvolal.

"Sedmá elegie, Jiří Orten. Začneme tímto básníkem."

Chodil mezi lavicemi a vyprávěl nevídaný příběh básníka.

♣

Pod křídly elegií

Kdybych tušila, tehdy, když přednášel báseň a pak vyprávěl o Ortenově životě, jak je to vzácná chvíle, asi bych dávala větší pozor. Vzpomínám si, že jsem si pod lavicí navlíkala na šňůrku dřevěné barevné korále, které se tak hodily k mému novému svetru od babičky.

"Slečno, vás básně nezajímají?" zeptal se mne a já jsem se vyděsila, protože jsem nepostřehla, že stojí tak blízko mne a pozoruje mou činnost pod lavicí. Sbalila jsem do dlaně korále, téměř navlečené a vstala. Stála jsem mu tváří v tvář a naše oči se potkaly v jednom okamžiku.

"Můžete mi zopakovat, o čem jsem mluvil?" zeptal se.

"O básníkovi Ortenovi," řekla jsem tiše a v rozpacích, protože jeho oči se usmívaly, tak příjemně.

"Tak to je dobře, že to víte. Konečně," obrátil se ke třídě, "ženy jsou pozoruhodné bytosti. Dokáží dělat více věcí naráz."

Obešel lavice a přednášel další část krásné elegie, kterou ještě dnes umím nazpaměť. Na památku toho šťastného dne, kdy jsem ho uviděla poprvé.

♣

Neblahá setba

Nikdo z nás tehdy netušil, kdo je pan profesor Vladimír Bařina. Že mezi našimi lavicemi se prochází opravdový básník, který v roce 1969 navštívil v Anglii již tehdy těžce nemocného brněnského básníka a svého přítele Ivana Blatného a amatérskou kamerou natočil o něm krátký dokument. Jeho návštěva přispěla k tomu, že Blatný začal opět psát poezii. Učil nás dva roky, poté musel opustit gymnasium a učil na učňovských školách. Dál nesměl.  Bez ohledu na to, že měl velké problémy v době totality, mnozí z nás se s ním stýkali osobně a byla to vždy šťastná shledání. "Byli jste tak ohromná třída," říkal nám a měl slzy v očích, protože přiznal, že to byly jeho nejlepší doby, kdy mohl na gymnasiu učit. Tehdy mu bylo 45 let. Jeho kariéra středoškolského profesora skončila. Docházela jsem k němu ještě dva roky na hodiny literatury a učil mne psát básně. Žil v Komárově ve velmi skromném, nekomfortním bytě, topil si v kamnech. Ale nikdy neztratil svou noblesu. Chodíval hrát tenis a mé vzpomínky na něho jsou spojeny s mým mládím, které jsem mohla prožívat, díky jemu, s hlavou ve hvězdách.

Ještě alespoň jednou, jedinkrát to slyšet

Byl to jediný muž v mém životě, který mi přednášel překrásné verše ... a  v tom bodě je pro mne nenahraditelný.Mé memento je spojeno s pocitem hluboké úcty k učitelům, kteří mne kdy učili a možná už mnozí z nich nežijí. Někteří, stejně jako pan profesor Bařina, ztratili možnost učit na gymnasiích. Dnes, ve víru všech událostí, které se člověka dotýkají až do morku kostí, si uvědomuji, co pro mne znamenali a jaké šťastné chvíle jsem zažívala. A na to jsem myslela, když jsem stoupala po schodech našeho milého gymnasia, nyní stavebního úřadu, v letech, kdy jsem dostávala křídla ...