V utajení. Sbírka básní.

V básních je skrytý příběh nevěry. A možná i problému nejistých vztahů mezi muži a ženami, které přichází jeden k druhému z jiných manželských svazků. Zachytila jsem pocity lidí, kteří těmito zkouškami procházeli. Nesoudím je a ani jim nedávám za pravdu. Je to prostě život.

Láska na úvěr

Nechť soudí nás ti, co lásku nepoznali,
vinu že nemáme, nevěří.
Jsme jenom lidé, a snad nedokonalí.
Naše city nejsou pápěří.

Nelétají tak, jak se jen větru zlíbí,
hladinu klidných vod nečeří.
Možná, že děláme problémy a chyby.
Oba jsme někomu nevěrní...

Jsme jen přátelé

Zůstaň tu ještě do svítání,
oheň už brzy dohoří.
Ráno zase budeme tak sami,
svítání noc když pokoří.

Bude-li svítat, pak otevřu,
půjdeme zase od sebe.
Pro tebe si ještě více lžu.
Všem říkám - jsme jen přátelé!

Červnová láska

Věřím v lásku, co tak tiše chodí,
než udeří náhle jak blesk.
Konec je smutkům. Ať zvony zvoní, 
nyní mám v srdci jiný stesk!

Stačil pohled, nic už neutají, 
dotkne-li se, já umírám. 
Poupě mi vložil do horkých dlaní,
v růžích si lůžko ustýlám. 

Věřím, že andělé nad námi bdí,
doufám, že oba ochrání. 
V červnových ránech se to probouzí!
Temno když slunce zahání.

Tak se mne dotkla něha a láska,
pod polibky se zachvívám.
Vydána na pospas osudnému, 
do jeho snů se ukládám.

Třpyt hvězd

Já tak obdivuji třpyt hvězd za úplňku!
Myslím na ty, co zrovna se milují.
Popíjím kávu z růžového hrnku,
mé srdce mlčí a rty něco slibují. 

Miláčku, nejsi a já tě celá cítím, 
nejsi tu však zase, já ti rozumím.
Do sítí, co předu, jednou tě chytím,
čekat a doufat, to moc asi neumím.

Půjdu lehce, jak srnka za pramenem.
Lidská vášeň se žízni tak podobá!
Svedeni osudem, souzeni nebem.
Čeká nás trápení a nebo svoboda.

Cesta lesem

Ráno byla tak hustá mlha
les však už žil a zašuměl.
Bílý závoj už slunce trhá.
Kraj z podzimu už zesmutněl.

Nezbloudíš, cesta přímo vede .
Lesní potok ti napoví,
kam jít za tou, která tě svede.
A tvé váhání odplaví.

Já čekám a chybuji velmi.
Miluji tě, však vinou hynu,
Jsme oba stejně zranitelní.
s výčitkou v objetí splynu.

Sama mezi zdmi

Z večera se dívám na staré střechy domů, 
z mého okna. Má oprýskané rámy.
To ještě včera jsme byli jen spolu.
Láska úžasná! Skutečná a s květinami. 

Čas plyne jak řeka, a už se asi stmívá,
slzy mě skrápí a já jsem tak netečná. 
Když nejsem s tebou, snad ubývá mi síla.
Hříšnice! Tak stojím si. A stejně zbytečná!

Úzkost už doléhá a v noci je víc než zlá.
Nebudu tesklivá, nyní slibuji.
Má hvězda svítí. Tak ta mě dobře zná!
Ač strádám a trpím, však vroucně ho miluji.

Upovídané růže

S deštěm si růže o nás povídají,
až teď jsme je teprve zaslechli.
Rty se tak něžně sebe dotýkají.
Mraky na nebi slunce vydechly.

Do oken proudí vlhká vůně lesa,
celičká voňavá od potůčků.
Z oblaků jak závoj letní déšť klesá,
tak zvolna, tiše, tak pomaloučku.

Z trávy upije slunce jemnou rosu,
pak půjdeme mu spolu naproti.
Teď líbáme se spolu, a bez rozpaků.
Ty růže a déšť to snad pochopí.

Lesní studánka

Lesní studánku studí mráz z rána,
dub do ní listí shazuje.
Ráda chodívám za ní a sama,
když duši láska spaluje.

Asi bych jiný osud zvolila!
Však jde se ohlížet zpátky?
Dvěma, bože, jsem lásku slíbila.
Ach vášni, osude vratký!

Na mne se dívá plovoucí měsíc,
vysmívá se mi, jak se zdá.
Také se směji, v srdci tak hřešíc.
Miluji, noci truchlivá!

Věřím, že je láska

Já věřím a doufám, že je štěstí!
Však láska i bolest přináší.
Zdá se nám, že jsme jak na rozcestí,
víme, co nevěra obnáší.

Z nabídky života kus ukousli.
Nezhořkl nám, jak by se zdálo.
Všechno nás tak najednou okouzlí!
Dali nám vše? Dali tak málo!

Hříšné cesty nás vedou do ráje.
Spolu nás postaví na pranýř.
Však už to dřevo pro nás dozraje.
Bez soudu rozsudek napsaný.

Večerní schůzka

Šero už padá na náš milý kraj.
Zavoní květy hrušní a jabloní. 
Bělavé lekníny zdobí vodní ráj.
Střemcha v noci toužebně zavoní. 

Chceš se zas sejít? Přijď tedy k růžím. 
Nad cestou se už docela setmělo.
Po tvých slovech lásky, po tobě toužím,
měsíci se dnes svítit nechtělo.

Letní noc už svléká svůj plášť vzácný.
Zůstaneš, prosím, než hvězdy poblednou?
Jsi jako sen, tak vášnivý a krásný.
Je mi smutno. Nevím proč. Pojednou.

Tuším, ano, že láska je tak křehká,
jak ráno, když noci ubývá.
Buď nás obejme anebo zas ztrestá.

Polibky v letním dešti

Déšť klesá tak zmámeně do kopretin,
lekníny v jezírku dřímají,
polední zvony nám vyzvánějí
a naše rty se líbají...

Slunce si pohrává se svými stíny,
listy si s větrem šeptají,
tajemství, co ví jen kopretiny,
stejně, jako my, neznají.

Jsem jako ta louka před senosečí,
tvé ruce tajemství hledají,
znovu se sevřeme do náručí
a naše rty se líbají...

Četla jsem ti verše

Četla jsem ti verše, za svítání,
ptáci se k ránu vzbudili.
Ta chvíle naše, bez milování, 
jen spolu být jsme toužili.

Ještě nás hřály chvíle milostně,
o lásce slova nevyřčená.
Jen do tmy šeptána. Tak úzkostně, 
do větru jako odhozená.

Svítáním až pobledne obloha, 
náhle ztrácí noční kouzla.
Snad naše láska k ránu neskoná.
Tak krásně do srdce vklouzla.

Za nocí plných hvězd

Snilo se mi o lásce, za nocí hvězdnatých, 
růže mi do oken voněly.
Sladké vzpomínky, do fantazie zajatých, 
jedna druhou lehce míjely.

Měsíc to však nebyl, kdo se mnou tajně líhal
a objímal v čase svítání. 
Kdo jiný než ty sám! Při svitu hvězd mě líbal.
A našeptával sny do spaní.

Zavírám oči a sním si o své lásce dál
o dotecích tvých v mém pokoji. 
Jsem diskrétní, tak mlčím. Ty pravdy by ses bál.
Sny, miláčku, ty svět nebolí.

Ještě se ohlédni

Ještě než začne déšť smývat tvé stopy,
že jsi tu byl, zanech znamení.
Potom pláč, dřív než déšť, nám tváře skropí.
Budeme smutní, tak sklíčení.

Ještě než sníh bude na cestu padat,
za mnou se prosím ohlédni.
Pak začne soumrak den do noci lámat
a bez nás se pak rozední.

Spolu se potkáme v říši tajných snů,
tam se smíme dál spolu líbat.
Ty touhy nás nepřejdou několik dnů. 
Vždy přijdou, když začne se stmívat.

Dopis manželovi

Já píši teď, abych pravdu ti doznala,
vím, že se trápíš, zoufáš si.
Je těžké ti říci: Lásku jsem poznala!
Byl to moment, zlom v extázi.

Já city si pro tebe jenom střádala.
Ty je utratil. S kým asi?
Nevíš, nevíš! Jak jsem se dlouho týrala.
Teď ale mi všechno dochází.

Já mám také právo na štěstí a lásku!
A ani ty mi ho nemůžeš brát.
A soudit mne chceš snad? Klidně jen, neboj se.

Odmítám chodit, pro pověst tvou, za masku.
A nechci si už na lásku jen hrát.
Mne mohou soudit! Já jsem však ten žalobce.

Přijď

Cesta k lesu je sněhem zasypána,
nebe je šedé, asi zasněží.
Tu krásu vidět, jediná a sama,
až snese se andělské pápěří.

Havrany krmím, rozprávím si s nimi,
o tom, jak se spolu milujeme.
Tak jako nebe, i srdce mé zná stíny.
Vzdáleni tak, sobě odvykneme.

A možná, že se nám trochu uleví.
Věčně lhát nelze. Víme to oba.
Žijeme jenom z letního vábení.
Vykvete nám láska? Nebo zloba.

Najdi mne ...

Proč lásko jsi duši rozehřála? 
Nevěřím, že něco znamenáš. 
V samotě jsem si kdys rozestlala. 
Co komu po tom, o čem já sním?

Prostá tvá krása mně okouzlila. 
V pohledu jeho jsi procitla. 
A jeho úsměv jsi prozářila, 
dotekem jsi nás tak spojila. 

Stopy v písku jsem mu zanechala,
i milostný dopis v oblacích.
Jestli mne nenajde, budu sama,
o lásce poznané zpívat smím.

Lekníny

V trávě se kapky rosy zatřpytily,
když ranní hvězda zasvitla.
Ve větvích se ptáci probudili,
s tebou jsem náhle procitla.

Proč jsme se večer nerozešli,
když vyšel měsíc vstříc?
Jaké jsme asi hledali štěstí,
při svitu voskových svic?

Lekníny, proč dnes svůj sen nedospaly
a tak mlčky se skryly do poupat?
Vy skály pevné! Vy jste nás ukrývaly!
Jen k vám se dám nyní připoutat!

Podzimní déšť

Už nekvete, jasné nebe s hvězdami,
uvadá růže, co mne těšila.
Přilétá podzim, mračna jsou nad námi.
Svým úbělem tak něžně svítila.

Musíme zatopit. Už vane chlad z hor,
sníh zalehne lučiny v údolí.
Do oken nám zazpívá větrů chór.
Až přijde jaro, zima povolí.

Polínka v krbu nám léto nevrátí,
svět zahalil chladný, podzimní déšť.
Spolu pak usneme, v zimní závrati,
růži pro radost, uvadneme též.

Tvé oči byly tak chladné

Mrazivá mlha do stromů padala
a tvé oči stejně tak chladné byly.
Mlha že zvedne se, v to jsem doufala,.
že zůstaneš se mnou, jen chvíli.

Kam láska tak chodí, když nás opustí?
Na její dveře bych pěstí bušila.
Na prahu stála, dokud mne nepustí,
o její přízeň se prosila.

Teď jsem zraněná

Kdo jsem já a kdo ty, lásko má, přivolaná
z nocí a dnů, osamělých chvil.
Já byla žena, vdaná, leč nezbožňovaná.
Osud mi cos podivného všil,

má láska a cit mezi dva muže rozdaná,
kde kdo by ke mně zlobu rád dštil!
Ale jsem právem, do tebe zamilovaná.
Zažili jsme tolik krásných chvil!

Snad, cítím se stále jak žena zadaná,
nevím, zda mám ještě něco sil.
Utekla jsem lidem, pečlivě jsem schovaná
před ranami. Kdo by mne teď ctil? 

Řekl jsi :"Jen o tobě jsem snil."
Mám věřit slovům nebo ne?
Však noc často mámí i ty lidi rozumné.

© Maura, 2009-2010