Společnost: Volíme prezidenta

Pamatuji si na to, jak prezident Klaus varoval před přímou volbou. Ale já si myslím, ať to dopadne, jak to dopadne, že stojíme tváří v tvář nové zkušenosti a že se projevují i určité rysy, jak by se dalo říci, národního rozpoložení. A také možná, pocitů identity i konfrontace s prostředím, v kterém žijeme, rozloženi v několika generacích. Ale i na politicích je znát, hlavně na těch mladších, že se chtějí nějak vymanit z očekávaného postoje k tomu či onomu problému nebo jevu a chovají se nějak neočekávaně. Chtějí tak pomalu a jistě narušovat skleníkové prostředí české politiky, která má své zvyklosti a své zázemí hlavně u konzervativních povah a prosadit se v očekávání generační výměny v celé Evropě, nebo se projevuje asertivita, jako způsob komunikace, hraničící s drzostí a opovážlivostí, když sáhne někomu na "majestát"? Pokud jsou za konzervativcemi nebo za těmi mladšími dobré výsledky a dělají svou práci, jak se od nich očekává, proč se někdy nenechat překvapit nějakým postojem či slovem a získat si příznivce? Je to lepší, než kolem sebe hromadit odpůrce a dav, který hrozí pěstí směrem k vládním budovám.      

Mladí chtějí prosadit kandidáta, profesora Franze

… a pozorují, jaké jsou vedeny debaty kolem jeho tetování, které má prý na 90% těla. Jistě, že je výstřední, ale o to jde. Je jiný, než ostatní a má podporu. Možná, že tou jeho podporou se hromadí řada otázek o současné společnosti, jak ji vnímá mladá generace nebo lidé s nekonformním pohledem na život a na svět. Být jiný znamená narušit představu šedého a nudného vkusu, kterému se říká elegance a do které se nikomu mladému nechce nasoukat. Připomnělo mi to jeden film, někdy ze šedesátých let, jak v jedné americké  židovské rodině se syn oblékal do indiánského oblečení a přišel i tak na rodinný pohřeb. Posléze se z něho stal úspěšný úředník. Stejně jako z mnohých lidí, kteří posléze pocítili, že by nadále nebyli přijatelní, a tak zapadli, zapomenutí, do šedého průměru a víc o nich nevíme nic. Pan profesor Franz nemůže odložit svou kůži. Nakonec, proč by to dělal? A v této otázce je mnoho námětů na přemýšlení, přátelé.  

... touha po vymanění se z prostřednosti je přirozená

Touha se vymanit z prostřednosti a nacházet nové a nové vlastní výrazy pro svou identitu a odlišení se, být něčím jedinečný, a také to různými způsoby prezentovat, to je přirozené. Však i naše celebrity se všelijak hastroši a chovají se prostě jinak, píše se o nich v bulváru, a kdo chce, tak se tím baví a zabývá. Pokud bude pan profesor Franz zvolen, a jak se praví, jeho obraz bude viset ve všech úředních místnostech a lidé se na něho budou muset chtě nechtě dívat, i ti, kteří jsou pohoršeni odlišným zjevem, pak bude na něm, jak vyváží svou odlišnost svými činy ve funkci prezidenta republiky. Nemyslím si, že je důležité, jak lidé vypadají, ale je důležité jejich nitro, charakter a srdce. Takové otázky si konečně klade lidstvo od nepaměti. Zabrousím třeba do dávné historie, k řece Jordánu, kde působil nějakou dobu Jan Křtitel, ten který se oblékal do zvířecí kůže, jedl kobylky, pil vodu z pramenů a neváhal se stavět velmi nebezpečnému člověku a panovníkovi Herodu Antipasovi, který jistě chodil elegantně oblečený a žil v přepychu. Čas jeho oblečení a zanedbaný vnějšek smazal a je stále v paměti lidí, motivací k vrcholným uměleckým dílům a i k přemýšlení. Hodně mladých lidí se k němu hlásilo, později se z nich stali učedníky Ježíše z Nazaretu. A to je také, troufám si říci, část evropské kultury a myšlení, které kdesi balancuje ve vodách průměrnosti a většinové představy o tom, co se má nebo nemá, a tím nemyslím na etiku a obecnou morálku.

... lidé nejsou spokojeni, ale neupadají do apatie

Bylo by dobře, kdyby lidé, kteří působí ve věcech veřejných, to mysleli s naší zemí a lidem dobře. Reprezentovali důstojně naši malou zemi a lidé, kteří jsou závislí na pomoci druhých, ať pro nemoc nebo tělesné postižení či věk, se necítili nepotřební a zapomenutí. Neboť, člověk neví dne ani hodiny. A ať si politici a lidé pracující směrem k veřejným věcem uvědomují nebo třeba po čase po svém zvolení ani neuvědomují, zanechávají po sobě stopy, které by někteří třeba i rádi zahladili anebo i odčinili. Ale v naší společnosti, a řekla bych od nepaměti, se hodně nálepkuje. Málokdo už dnes bude přemýšlet o tom, jaký byl třeba politik Rudolf II. Habsburský, jehož má kde kdo za pošetilého sběratele, protože se takový v paměti uchoval. Ale v naší novodobé historii skutečně není osobnost, podle které se dá nějak měřit kvalita  výkonu politické funkce a lidé, znechuceni šarvátkami i medializací každé celkem bezvýznamné hlouposti, stále reflektují rovinu reality, která se pohybuje mezi vyvolaným zdáním o ni a tvrzením o ni. A tam, v tom prostoru se odehrávají činy s přímým dopadem na každodenní život a jeho úroveň. A tam jsou skryty všechny dobré a špatné vlastnosti, schopnosti a neschopnosti, dobré úmysly a špinavosti, které hýbou lidmi, jako subjektu politiky. A tam by se měla nějak profilovat i osobnost prezidenta, který sice nemá rozhodující moc, ale lidé by ho měli vnímat jako oporu. Mravní i v činech příkladnou s charakterem jako křemen. Od věků lidé řešili působení moci a umístění jejího vlivu tak, aby byli svobodní. Svoboda je předpoklad k rozvíjení lidské osobnosti, společnosti i konečně státu. A proto bych si přála, aby vítězný kandidát na post prezidenta České republiky byl mostem mezi vládou a občany, garantem svobod a člověkem, kterého si lidé budou vážit pro jeho činy i úmysly.  I v budoucím čase by měl být tou mírou pro úřad, který má váhu o to vyšší, o co menší reálnou moc.