Společnost: Úpadek a marasmus?

Je náš svět v naší přítomnosti marasmem a úpadkem, nebo je to to šťastný svět, řečeno objektivně? Taková úvaha z večera, když je venku neproniknutelná tma. 

Občas se setkáváme s názorem, že v naší společnosti je úpadek a marasmus v souvislosti se vzděláním, chováním a etickým přístupem k životu. Záleží na tom, zda se takový člověk vyjadřuje z pohledu svých zkušeností s něčím lepším, nebo z pohledu svého vzdělání s vzdělávacím procesem, který dříve absolvoval, či je učitelem, který se potýká s žáky a studenty a setkává se u nich s nízkou aktivitou ke studiu či učení, nebo sám má určité studijní nasazení, které u druhých neshledává. 

Osobností, které vedly společnost byla vždy jen hrstka

Myslím, že nebyly nikdy doby, o kterých by se dalo říci, že vyprodukovaly ze škol zvlášť nadané, chytré a úspěšné lidi ve vysokém počtu. A také, že nebyly nikdy doby, které by byly vstřícné k vybudování excelentních škol, které dokázaly  vybudovat ze studentů budoucí elity k vedení státu a myslitele, které samozřejmě společnost sice potřebuje, ale zase tak moc nevyžaduje. Od perských. babylónských, starořeckých, egyptských, římských a dalších dob šlo vždy o jedince, kteří se prosadili a dokázali kolem sebe shromáždit své příznivce, aby prosadili jisté nosné myšlenky, často končili ve vyhnanství či prekérních situacích. Když si pozorně přečteme dějiny od dobrých autorů, kteří v rámci svého životního zaměření studovali různá období, jistě zjistíme, že doby úpadku a marasmu ve společnosti nejsou vzácné, a že měly dočasný devastující dopad na danou společnost. Když taková společnost se dostala do určité krize, začala hledat cestu ven a naslouchala těm, kteří měli promyšlené řešení. A já si nemyslím, že například v naší společnosti je málo lidí, kteří umí myslet a studovat a dokonce i prosadit to, co považují za důležité pro udržení obecné kvality života  druzí mají možnost zvážit, jak se podle toho zařídit či najít i vlastní cestu, protože mají též vlastní rozum. 

Podpora vzdělanosti v ČR

Je důležité, aby se všeobecně podporovala vzdělanost a lidé, kteří vyjdou ze škol, po krátké době neupadali, ale našli cestu k dalšímu vzdělávání se. Těch příležitostí je hodně, ale ten čas, že? Pokud společnost bude vyžadovat vzrůst vzdělanosti lidí v různých oborech, je vhodné, aby vytvořila časový a prostor a podmínky, odpovídající tomuto trendu a strategii. Ano, máme nastaveno celoživotní vzdělávání pro určité obory, kterému se též říká kontinuální vzdělávání, máme vzdělávání, které otevírají různé fakulty pro různé obory. Samozřejmě, že to není zadarmo a někteří lidé na to finančně nedosáhnou. Lidé ve státních úřadech se mohou účastnit školení, které pořádají různé společnosti. Existuje nespočet příruček a knih, které vydávají specializovaná nakladatelství, takže například strojní inženýr si může kupovat knihy z oblasti práva a ekonomie. Takto je vzdělanost v naší republice podporována. Osobnosti různých vědních oborů se účastní mezinárodních konferencí, kde získávají různé podněty, které šíří v odborných časopisech. Takže se zdá, že každý může udělat pro své další vzdělání mnoho, anebo nic, pokud nemá příznivé podmínky sám o sobě.    

Odkud se tedy bere pocit marasmu a úpadku?

Z nespokojenosti z politické úrovně obecně, ze zákonů, z nedodržování předpisů, z neplnění daného slova, z nedostatku duchovního života, z nedosažitelnosti vlastního klidu a pokoje? Z činnosti médií, nedostatku hodnotného umění, z rozkolísanosti lidí? Z následků chamtivosti, žárlivosti, závisti a možná i pocitu osamělosti v tom moři všelijakých nabídek a informací, na které mnozí nedosáhnout? Pocitu nepotřebnosti? Nedostatku lásky? Kdysi se tvrdilo, když lidé ještě četli bibli, že kdyby nebylo lidských hříchů, bible by nevznikla. A také se říká o Bibli, že je to milostný dopis Boha k člověku. Někde v těch duchovních rovinách by měl člověk hledat klid a rozjímat nad otázkami, které ho tak trýzní, když mu svět svými prostředky nedává na ně odpovědi a ještě ho děsí svými vlastnostmi a projevy. Je konečně pravda, že vlastně je člověk na všechno sám, na své pocity, ať radostné, nebo smutné. ať na své stresy či úlevy od tíživé doby či po sdělení dobré zprávy, i konečně na nesdělitelné výpovědi o sobě. Zdá se, že jsme byli vlastní vinou vytrženi z očekávání blaženosti a ztratili jsme umění sounáležitosti ke své zemi, k blízkým lidem, k přátelům, k tomu, co dělá domov domovem. A tato roztříštěnost budí v nás pocit chaosu a nepořádku, marasmu a úpadku. Člověk má vždy hledat cestu ke svému sjednocení, což se odjakživa doporučovalo. V dějinách byli vždycky lidé, kteří doufali v lepší svět a byli tišší a lidé, kteří ho tvořili, byli hluční a dělali kolem sebe nepořádek, lítali kolem nich třísky a nelze říci, že třeba vždy tvořili jen dobrý svět. bezpečný a slušný. A třeba to nezáleží jen na lidském úsilí, ale taky na čase, neboť je čas setí a čas sklizně. 

A tak to vždycky bylo. Naštěstí lze o tomto světě a našem říci, že je nejlepší ze všech historických dob a je čas setí. 

Přeji Vám všem šťastný a zajímavý Nový rok 2018.