Společnost: Spravedlnost pro všechny

Lidé touží poznat spravedlnost a dokonce se jí i dočkat, konečně, po všech těch problémech, které zažili a  ona byla bůh ví kde.  Spravedlnost není, říká mnohý a možná, že si to myslel i Job. Ale když spravedlnost přijde, diví se.

Zásahy spravedlnosti lze čekat od práva, od soudce, od rodičů, od učitelů a pro dítě je bolestné, když se místo spravedlnosti dočká křivdy a tento pocit křivdy v něm vrtá a hoří dlouhou dobu. Třeba bylo v očekávání, že spravedlnost se přikloní pouze na jeho stranu a funguje trochu jako pomsta těm, kteří mu ublížili. Jenže ono to tak není. Spravedlivý úkon není o tom, že by měl vyvolat pýchu, sebeuspokojení. V tom případě druhá strana zatouží oplatit pomyslnou křivdu a spor se znovu rozhoří. Ani božská spravedlnost není správně chápána - konečně na něho, nebo na ni došlo. Chtělo by to trochu pokory před spravedlností a také přemýšlení nad hloubkou i rozměrem jejího poslání, její samotné existence. Někdy spravedlnost zasáhne tak, že se pak její vyvolávači diví, stejně jako to dítě, že spravedlnost bolí.

Může být člověk spravedlivý?

Zajisté, že může, pokud usiluje o její mravní rozměr a má ho promyšlený. Není to o tom, že když se dva perou, třetí se směje. Spravedlnost není zlomyslná a ani dvojaká. Jejím posláním není vyvolávat zlo  a prokletí; nakonec se vždy zlo obrátí proti nositeli zla. O spravedlnosti dumali lidé od nejstarších dob; nejstarší zákoníky a ústavy protosumerských civilizací a dalších následných starověkých společností obsahují ustanovení, které se snaží ze všech sil zjednat mezi lidmi ve společnosti rovnováhu a potrestat zlovůli mezi obyvateli. Pochopení fungování spravedlnosti je úkon moudrosti. Ale někdy je těžké ji přijmout, protože může mít nečekané dopady. Spravedlnost je také etická norma, ne vždy normativní. Jde o to, aby se lidé dobrovolně podřídili její váze ve sporu a unesli i negativní dopad a stále ji chápali v mezích etiky a potřebné rovnováhy v duchovním i praktickém životě, což bývalo vždy spojováno.

Lidé se vždy obávali křivdy

Když se ptáme, zda člověk může být spravedlivý a došli jsme k názoru, že do jisté míry v rámci etického chápání spravedlnosti může, zbývá prostor pro křivdu. Křivda je chybná úvaha a nedostatek v procesu zjednávání spravedlnosti. Rozhodně by se lidé měli proti křivdě bránit. Za prvé proto, že může vyvolat násilí, celou řadu dalších nedorozumění a nekončící nevraživost. Vzpomeňme si na celou řadu klasických příběhů, které řeší tento pozvolný proces, vedoucí k tragickému konci.Křivda je neetické jednání proti nevinnému a nikdy se s ní nesmíří, i kdyby byla stokrát omilostněna a vyrovnána. Je zásahem do autonomie osobnosti, do duševní rovnováhy. Není třeba vyvolávat dojem, že je to ublíženecký člověk, který se vyžívá ve svém utrpení, že lidé mají snést i křivdu a poučit se, jakou chybu udělali sami. Ono se snadno poukazuje na chyby druhých, jako by byly kamínkem na vahách paní Spravedlnosti. Vidíš, udělal jsi chybu, i když jsi jinak slušný člověk a teď se nediv, že jsi narazil na někoho zlomyslnějšího, než jsi sám. Zamysli se nad sebou, komu důvěřuješ, koho pokládáš za přátele, protože to jsou také jenom lidé, kterým jsi něco důvěrného svěřil, co má pro tebe váhu, ale oni to berou jako pouhou informaci, kterou lhostejně šíří dál. Je potom těžké o tom debatovat, jako to jsi neměl říkat, svěřil jsem to jenom tobě, nevěděl jsem, že mé tajemství považuješ za předmět ke klevetám. Ale kdo udrží v sobě tajemství, když tak trápí, pálí a chce prostě ven. A proto je chytrá bajka o vrbě, které je lepší všechno svěřit, pokud ovšem na ní nesedí užvaněná bytůstka. Je správné se bránit křivdě, když už nastala a je lepší se nedopouštět zbytečných chyb.

 Spravedlnost a právo

Mají se lidé spíš dovolávat spravedlnosti než práva? Dopady spravedlnosti, po které lidé touží, mohou mít nečekaný dopad na obě sporné strany. Ten, který očekával úplnou satisfakci se nestačí divit, že také dostane svůj díl. Pak si myslí, že se mu stala nespravedlnost. Nezná totiž její údery. Právo však má jinou funkci. Uspořádává rovnováhu mezi dvěma stranami. Ten co dluží, musí vrátit dluh svému věřiteli. ten kdo pomluvil musí strpět následky podle zákona, ten, kdo kradl, musí strpět trest, pokud ukradený předmět nemůže už vrátit, ten kdo někomu fyzicky ublížil, musí se vyrovnat s nemalou částkou odškodnění. Pokud lidé právo ctí, pak je pro ně nástrojem k vyrovnání nesrovnalostí, jak praví zákon. Ale pozor, i právo nemusí být zdrojem uspokojení a může vyvolat pocit křivdy, že nebylo dáno zadost zadostiučinění. Může se úspěšně nebo neúspěšně odvolat a táhnout svůj proces celé roky, což ho může stát spoustu peněz. Dovolá se práva, ale může přijít, jak se říká, o střechu nad hlavou.            

Proč byl Sókrates odsouzen k trestu smrti?

Nemohu si pomoci, abych nepomyslela na jeho tristní příběh. Víte, on se nebránil křivdě, když ho obviňovali, že je bezbožník a že kazí mládež. V jeho době byla módní sofistika, která neměla za cíl hledat pravdu a spravedlnost, ale vyvinout techniku moci. Sókrates odsuzoval takové prázdné žvanění, on byl moudrý a proto mluvil moudře a neobhájil se. Je to pro nás také veliké ponaučení, i po řadě let, kdy se tento příběh odehrál. O tom, co je moudrost, je třeba hodně přemýšlet a i překonat lenost a začíst se do mudroslovné literatury, kde najdeme jisté kořeny. A pak to s moudrostí risknout, když už lidé ztrácejí vůli i víru ke spravedlnosti, která ať je to s ní, jaké je, je třeba.