Společnost: S rákoskou v podpaží

Kdekdo si stěžuje, že klesá v Evropě, ano v té Evropě, která má takové silné kořeny vzdělanosti v mnoha směrech, IQ populace. Je to normální anebo není? Učíme se základy nebo odvary z těch základů, z nichž mnoho věcí nechápeme?

Je třeba poznat ty kořeny a naučit se o nich přemýšlet, protože jeden z největších omylů je, že to bylo dávno a dnes jsme na jiném levelu. Obávám se, že ten jiný level je jen představou, nikoliv skutečností. Musí mít nějakou náplň, směr a cíl. Jak má tedy vyhlížet duše a mysl studenta před maturitou či státnicí? Umí student mluvit, myslet a kombinovat? Nebo látku odříkat s pomocí Boží a nějak absolvovat? Staří mu to do dalšího stupně studia nebo do praxe? Ovládá student český jazyk tak, aby se v něm dovedl vyjadřovat uspokojivým způsobem či výborně, aby jednou dokázal stanou na řečništi a dobře mluvit k veřejnosti?  

Dějiny nám dovolují nahlédnout do starověkých a středověkých společností, v nichž se setkáváme s vojevůdci, vzdělanci a lidmi, kteří se řídili božskými úradky, věštírnami i vlastním rozumem či přirozeným nadáním. Obdivujeme je a učíme se o nich ve vzdělávacím procesu. 

Jedním z největších byl Sokrates, jehož jméno je stále vyslovováno, studujeme jeho elenchos, papouškujeme jeho životopis z knih nejméně třikrát za celý vzdělávací proces, ale to je tak všechno, co můžeme pro něho udělat, kromě lítosti nad jeho popravou. Úvahy nad tím, zda skutečně žil a zda to Plató nepřehnal s líčením jeho zásluh, je jakási pochybovačnost, který v sobě skrývá myšlenku, že není třeba to přehánět s tím vzděláváním a schopností myslet. Pro některé je hotový horor se učit na zkoušku z klasické filosofie a překodrcat se přes Aristotela, učitele Alexandra Velikého, a jeho systém. Student může také přijít k úrazu u helénistické filosofie a u scholastiky, která tomu všemu nasadila korunu učením o universáliích a překonat učení Tomáše Akvinského je hrdinský čin. Někteří se s cynismem radují, že se tolik antických a raně středověkých spisů ztratilo, jinak by student nevyvázl se zdravou kůží od zkoušek.

Může si někdo myslet, že se bez takových učení neobejde? Tvrdíme, že velcí filosofové položili základy vzdělanosti, umění myslet a rozlišovat a též hledat Boha, čeho se chopili někteří filosofové – teologové s největší ochotou a jsou dodnes citováni v teologických a filosofických spisech i církevních encyklikách, kterým není možné rozumět bez určité průpravy.

Kupodivu, velcí vojevůdci až na výjimky rozhodně nějaké excelentní vzdělání neměli, ale uměli vyhrát války, ve své armádě měli lidi jiného zaměření, řekli bychom technického, bez kterých by se neobešli. Učili se tím, že byli k boji a strategii cvičeni a mnozí byli, po našem řečeno, inženýři války. Jak by jinak mohli bojovat s Peršany, kteří ovládali nejen taktiku boje, ale měli také na svou dobu moderní výstroj, a jak by si Římané mohli zorganizovat téměř neporazitelnou armádu, která v konci selhala z různých, hlavně politických důvodů? Římská armáda neporazitelná musela být, neboť Římanům hrozilo, že kde kdo měl na ně choutky za jejich útočnou politiku.

V jejich řadách vyrostli nejen zdatní stratégové a vojevůdci, ale též politici a zřídka filosofové, protože v římském životě nebyl čas na rozjímání. Římský život byl praktický a myšlením pragmatický. A proto rádi čteme Cicera, protože jeho díla se neliší příliš od našeho stylu myšlení – rozumíme mu více, než spekulativním filosofům.

Císař Justinián zavřel Platónovu akademii a svět se neotřásl v základech.  Prodloužil východořímské říši o 1000 let život, tedy stvořil Byzanc, která v konci padla do rukou Osmanských Turků, kteří několik století vládli v Evropě, ale myslím, že to Evropu nějak výrazně neobohatilo. Tím se svět otřásl na dlouhou dobu.

Dějiny, co se učíme, nejsou tak dokonalé, aby učily příčiny velkých vítězství a porážek, aby učili souvislosti, ale většinou si pamatujeme, pokud jsme se učili, letopočty a jména výrazných osobností. Na to, abychom prošli u zkoušky, to docela stačí, pokud umíme dobře mluvit. A jestliže děti na základních školách breptají, místo mluví, pak je to tím, že je nikdo neučí správně mluvit podle mluvnic – mluvnice a mluvení spolu přeci souvisejí. A určitě na tom budou stejně i děti v jiných zemích. Nemohou za to ani počítače, ani tablety a jiné vymoženosti, ale prostředí, v němž vyrůstají. Není třeba zaměřovat školy na humanitní a nehumanitní, ale měli by se učit základy všeho, co je v běžném studijním programu, jinak by nemohly plavat v matematice, fyzice, chemii a jiných exaktních vědách. Jinak nelze mluvit o uceleném vzdělání s přípravou na další vzdělávací level.

Děti nepřimějeme pomyslnou rákoskou, když neprospějí, ale hledat příčiny, proč je škola nebaví, proč se nedokáží učit tak, aby prospěli a prospívali a těšili se ze studia, protože pro jejich další život je to nutné, žádoucí a neodmyslitelné. Vzdělávací proces je skutečným procesem, z něhož v konci má stanout odborník, který je nejen důležitý pro společnost, ale i pro budování svého životního standardu.

Škola je důležitá a na vzdělání je nutno hledat sílu, podporu, peníze, a hlavně pocit, že člověk, který se tomuto procesu podřizuje, též roste a má před sebou otevřené cesty do života. Možná, že takové naděje si přikládali lidé od těch starých dob, jejich jména jsou dodnes známa. Proto znali cenu vzdělání a umění bojovat a stavět nový svět na základech toho starého, ale stále živoucího.