Společnost: O útěše a neútěše

Máte špatnou náladu? Dotírají na Vás zlé myšlenky? Nejde Vám práce od ruky a nejste schopni se zbavit tíživého pocitu strachu,úzkosti, napětí a skleslosti? Už v dávných dobách se lidé zabývali tímto stavem mysli.  

Do našeho života pronikají různé zprávy, které zasahují neblaze náš vnitřní život. Ať jsou pravdivé či nepravdivé, vedené s jakýmkoliv úmyslem, který nebudeme nyní hodnotit, je pravda, že poškozují naše duševní rozpoložení a mohou způsobit i psychosomatické problémy. Zvláště citlivější jedinci na ně špatně vnitřně reagují. Je jasné, že si myslíme, že harmonie těla, duše a ducha (pokud na něho dáme) je normální stav a všechno ostatní je patologického rázu.

Psychologické závěry jsou takové, že jsme ve stresu (a někdy k němu nemáme důvod), že jsme na prahu;vyhoření: (z přemíry práce, existenční nejistoty, z nepořádku, z nemožnosti všechno řešit a nepořádného denního programu), kdy děláme mnoho věcí naráz a všechno nám přitom padá z ruky. Naše okolí je na tom stejně a lidé přenášejí na sebe tyto stavy jako zimní a letní virózy. Budeme se zabývat stavy, které se nazývají v duchovní oblasti útěchou a neútěchou, ale my je zřejmě nazýváme stresem, pocitem vyhoření; až do totálního vyhoření až depresí. Tedy, stav neútěchy má dynamický projev, kterým se zabývají různé obory, sledující projevy duševního zdraví. Ale co když jde i o stavy našeho duchovního života?

Počítáme s naším duchovním životem?

Je náš duchovní život jen předmětem spirituální teologie, nebo skutečným zdrojem pocitů, které tu a tam zaplavují naše nitro, aniž si to uvědomujeme nebo chceme uvědomovat?  A mohou tyto pocity vést až do krajnosti, že ztrácíme schopnost si ho uvědomovat, přemýšlet o něm a pracovat s ním? Jistě, že někdo může namítnout, že míchám hrušky z jablky, ale přesto se pokouším zjistit, zda duševní stavy nejsou dotčeny též duchovním rozpoložením, o kterém moc nepřemýšlíme. Přitom mají podobné symptomy. Když k nám pronikaly různé duchovní směry, které nabízely meditace, lidé se jim věnovali. ne proto, že chtěli být někým zvláštním, ale hledali zdroje rovnováhy. Nyní se o meditacích nemluví, ale přesto si myslím, že zvlášť pro ty, kteří prochází často takovými stavy je sjednocovací a rozlišovací rozjímání vhodné. Možná, že budete překvapeni, jako jsem byla já, kolik odpovědí na palčivé otázky dostanete ze svého nitra.    

Pojmem útěcha vyjadřuji nyní stav, kdy člověk prožívá vzácné chvíle pocitu klidu, radosti, vnitřního pocitu štěstí, nebo jak by řekl Aristoteles a jeho současníci - blaženosti. A já si myslím, že v těchto předjarních dnech, kdy slunce střídá známky návratu zimy a druhý den vše jinak,že bychom si mohli o blažeností jako fenoménu našich duševních pocitů, občas porozjímat. Zvláště ve chvíli, kdy se do naší mysli začnou zasouvat zlé, pochmurné myšlenky a nic nás netěší. Myšlenky, které se náhle dostavují, jsou tíživé a zákeřné svým agresivním obsahem, a člověk se najednou cítí unavený, bez nálady, mrzutý a neví proč. Všechno je přeci v pořádku! Nic zvláštního se neděje, tak proč se cítím tak divně, proč mám divné pocity kolem žaludku, hlavu jako v obručích? Že by předtucha něčeho zlého?  A právě myšlenka na předtuchu ještě zvýší tu úzkost. Být ve střehu! Ne, tudy cesta nevede. Je třeba uvolnit ventil a vypustit tu horkou páru z mysli? Jak si vrátit zase tu sladkou rovnováhu? Jak vybít tu zlou energii? Třeba se pustit do internetové diskuse a zapojit to své naladění k podobně naladěným lidem. Nebo si dát kávu, či koňak, Lexaurin, cigaretu?  Jenže tak se  útěcha nevrátí, právě naopak. Takové vlny útěchy a neútěchy nelze ničím navodit anebo zahnat. Je třeba s nimi vědomě pracovat, než se dostaví nevratné vyhoření. Ani ta nejlepší protistresová relaxační hudba nic nezmůže, pokud nepřijmeme skutečnost, že se tyto dvě vlny objevují a mizí a je třeba s nimi počítat a neoddávat se jim bezbranně.

O čem to všechno je?  

V takovém podobném stavu jsem rovnala v knihovně knížky a padla mi do ruky jedna kniha od pana kardinála Tomáše Špidlíka Prameny světla. Už jsem ji dlouho nečetla. Vytáhla jsem ji a zalistovala v ní. Namátkou se objevila kapitola Útěcha a neútěcha. Zajímavé, že tímto tématem se lidé zabývali od nepaměti a hledali řešení, ať staří filosofové, nebo později i křesťanští mniši Východu a Západu. Zatímco ti hledali ve svých zdrojích filosofické a věroučné učenosti, my se obracíme k psychologům a antidepresivům. Tudy asi taky cesta nevede, protože nabýt trvalého klidu a harmonie nelze, ať děláme co děláme.  

Alfons z Liguori říká:

Útěchy mají přijímat vděčně, ale nesmíme se u nich příliš pozastavovat a libovat si v nich více, než je užitečné. Najednou totiž taková útěcha zmizí, ale my musíme jít dál. Útěcha je jenom kvas, který pomáhá k tomu, aby se těsto zvedlo. Kdo nepřecení útěchy, nedá se zlomit ani neútěchami, které se dostaví jindy

A praktický Ignác z Loyoly zase říká:  

Kdo je v útěše, ať pomýšlí, jak se zachová v neútěše, která přijde později, A tedy nasbírá pro tu dobu nových sil ... Ať se hledí co možná pokořit a ponížit, uvažovat o tom, jak málo svede bez milosti a bez útěchy.      

V období, kdy člověka zasáhne, pociťujeme nechuť i k činnostem, které jinak děláme rádi.Opouští nás vůle, mysl je rozdvojena, dostavuje se pocit prázdnoty, bojujeme s fenoménem, kterému nyni říkáme  Prokrastinace. A vida, máme na to vědu! 

Podobá se pocitu, kdy opustíte svůj starý dům, kde jste bydleli od dětství a nemůžete najít ten nový.(T. Śpidlík, Prameny světla, str,. 282). Někdy se takovým pocitům říká duchovní vyprahlost vyhoření (tomu už rozumíme z oblasti psychologie). Dostavuje se také lenost, odpor ke všemu kolem dokola, proměnlivé nálady, ty horší mohou ještě být delší než ty lepší, které se náhled dostaví k vydechnutí. Nejtěžší je pocit opuštěnosti. Takové pocity zažívaly v historii spirituality a i zažívají duchovní osoby, které je popsaly ve svých rukopisech. Ale to neznamená, že je nemůže prožívat kdokoliv jiný v současné době; učitelé, lékaři, právníci,kněží, řidiči hromadné dopravy, policisté, úředníci, staří i mladí, lidé jakéhokoliv postavení, vzdělání a povolání.      

Jak se zachovat v neútěše?

V Pramenech světa na str. 284 je věnována kapitola, jak se v takových stavech zachovat. Ignác z Loyoly nachází tři důvody v rámci svých duchovních cvičení a dodává, že neútěcha je dobrý lék proti ješitnosti, je školou trpělivosti, je věcí víry. Kdo jsi v neútěše, snaž se o to, abys vytrval v trpělivosti, postav se na odpor nesnázím a mysli na to, že budeš brzy potěšen útěchou.

Jak říkávali staří, život není peříčko. Ale to neznamená, že bychom museli podléhat neblahým pocitům a dotáhnout je až do stadia duševní nemoci. Myslím často na Sokratova dotěrná školení athénských obyvatel, kterým chtěl odhalit jejich pravé nitro a dovést je k pravému životu, až ho to stálo život. Je lepší se občas podívat na svůj vnitřní obraz a kriticky ho zhodnotit, než do sebe ládovat prášky na nervy a tvářit se navenek jakoby nic. A to vše píši proto, že si uvědomuji, jak je život pomíjivý, neopakovatelný a přitom veliký dar, kterého bychom měli přijímat s nejvyšší úctou a láskou. I sami k sobě, prostým způsobem, z pouhé radosti a s ohledem na ty, kteří nás milují.

Během několika posledních dnů zemřeli dva umělci - jeden skokem z okna a druhý zřejmě přepětím svých sil, které vydal ledové vodě v květu svého života. Kolik těch bezejmenných denně umírá, aniž dospěli k plnosti let? Medicína celé roky bojuje se zákeřnými nemocemi, buď ji čest a sláva, Ale co všechno platno, když podléháme někdy marnotratně těm nehmatatelným a neviditelným nemocem duše a ducha, aniž bychom jim věnovali stejnou pozornost a ladili svůj tajemný vnitřní život, který nás v přírodě činí jedinečnými bytostmi?