Společnost: O pasti širokého svědomí

V naší sekulární (rozuměj: odbožštělé) společnosti se nezabýváme problémy hříchů  a jejich dopadu na lidské svědomí a škody, které působí vůči ostatním lidem. 

Co je dobře a co špatně

Správné a nesprávné jednání (rozuměj: hřích) často nerozlišují ani ti, od kterých bychom měli očekávat etické postoje. Široké svědomí nevidí špatné lidské jednání ani tam, kde je, neskrývané, všelijakým způsobem zdůvodňované anebo zakrývané "dobrými úmysly".  V politické sféře, v které se pohybuje celá řada lidí, je na prvním místě účelovost jednání, směřující k určitému cíli, který však málokdo z běžných lidí rozpozná nebo ho správně chápe. Ten, kdo sleduje politické dění a věnuje mu mnoho času, se snaží cíle blíže pochopit a může se mýlit, protože v současné době nejde jen o řešení místních problémů, ale globálních. A ty jsou chápány, tvořeny, domlouvány, uzákoňovány v globálním zájmu, nikoliv pouze v zájmu jednotlivých národních společností v Evropě. Na vytváření těchto cílů působí celá řada různě smýšlejících skupin, které se nemusí shodovat alespoň v několika základních bodech, které v našem kulturním prostředí označujeme jako morální předpoklad ke správnému jednání. Ale i když si uvědomujeme, že žijeme v globálním světě a musíme ho vnímat v širším pohledu, než bychom hleděli pouze na problémy naší společnosti a naší země, nezprošťuje nás to povinnosti se chovat slušně, jednat po právu a rozeznávat dobro zlo v jejich pravé podobě. Ono to chce od člověka statečnost a někdy i oběť. Třeba říci včas své - ne -, i když hrozí strmý pád v dobře nakročené kariéře, která také znamená nadprůměrný finanční příjem a tzv. život za vodou. Co komu pomůže takový výjimečný život, když za sebou zanechává řadu nešťastných lidí, kteří se v průběhu budované kariéry nemohli bránit zvůli? Nebo se jí ani bránit nechtěli ze strachu, že ohrozí své pozice, rodiny, svou práci, kterou by po druhé těžko hledali?

Měřítkem jsou peníze: ty až na prvním místě

Peníze představují životní jistotu, za ně se dá koupit i štěstí, láska, zdraví, příjemný život. Tedy v případě, když jim dáváme přednost před jinými prostředky, neboť štěstí, láska, zdraví a příjemný život jsou přirozené hodnoty, na které má člověk právo. Je to jen otázka jejich míry. Ale do hry vstupuje i lidská pýcha, domýšlivost, chamtivost, sobectví, možná i nevypořádanost s křivdami v dětství (teď vám ukážu, co jsem zač), a pokud směřují tyto pohnutky k cíli - zastávat veřejné posty a být slyšen, viděn a obdivován, jaký pak může být konečný výsledek, pokud za takovým člověkem nestojí slušná práce a slušní lidé, spíše jemu podobní? Myslím, že takové manýry si může dovolit celebrita, ale politik, i když veřejně vystupuje, je veřejně sledovanou osobností, si nemůže zahrávat ani ve společnosti, která má tzv. široké svědomí a nerozeznává ve svých postojích do důsledku možné dopady chyb, pochybení, různě mravně posuzovaných činů, na jejímž konci je nerovnováha a nespravedlnost, která se nějakým řízením obrátí proti jeho původci a pak se všichni diví, co všechno vyjde napovrch.

Co všechno je to platné těm, kteří se na tyto události, které vyplynou ze špatného jednání, hledí z určitou mírou lhostejnosti, nebo s tím, dokud se to neděje jim ... ale děje! V naší zemi je mnoho lidí, kteří jsou psychicky na dně (jak se o tom píše i v tisku) právě z takových poměrů, ale stojí na té nevýhodné straně. Za to ovšem nemůže jen globální politika, ale také vztahy mezi lidmi, které neovládá morálka, láska, lidskost a milosrdenství, ale existenční strach možná i na straně těch, u kterých by neměl existovat. Třeba se pojem "existenční strach" začíná měnit v blíže nespecifikovanou duševní nemoc, napadající chudé i bohaté. Její diagnóza zní - nepřiměřenost.