Společnost: Mým pohledem o cestování do zemí snů

Opravdu, měla jsem radost, když se obě děvčata objevily v tisku se zprávou, že jsou na svobodě. Každé normální matce probíhalo asi hlavou mnoho úvah a otázek od chvíle, kdy byly uneseny. Také jste sledovaly jejich osud? Všimla jsem si, že k problému "Hanča a Tonča" se vyjadřuje mnoho mužů, což je svým způsobem dobře a je dobré jim naslouchat, co si o tom myslí a co by dělali na místě jejich rodičů. 

Dokonce mnozí mají konstruktivní návrhy pro návrat "ztracených dcer", kdybych použila biblickou parafrázi o příběhu návratu "ztraceného syna", jak je uvítat a co bylo na tom špatně pro příklad ostatním. Mohu se právem domnívat, že ti, kteří se vyjadřují, možná stáli před podobnou situací s vlastním potomkem, který chtěl "poznat svět". A nikdo jeho svobodnému pohybu a rozhodnutí, vzhledem k plnoletosti, nesmí bránit!  Naše generace tu svobodu neměla, takže o ty naše "peregriny" má obavy, protože s ním nestuduje mapy, nepovídá si si o přípravách, nesleduje zprávy o stavu země, kterou jede navštívit, rodiče jsou vyjmuti z toho velkého chystání, je to věcí daleko zkušenějších a znalejších cestovatelů a kamarádů, kteří s tím nemají problém. Myslet na nebezpečí - to je včerejší. Ale jsou i rodiče, kteří v tom dětem fandí, protože cestování po světě byl vždycky jejich sen - nyní ho tedy naplňují děti. Ať si užijí!  Povídejme si o tom, jaké máme obavy o své děti jako matky a co pro to udělat, aby se nenaplnily. K tomu i : http://domaci.eurozpravy.cz/zivot/117003-unesenym-ceskam-hance-a-tonce-narezat-vzkazuje-sociolog-prisla-reakce/ .            

Proti všem - vyprávění mé přítelkyně

"Když došlo na mne a stále jsem před rozhodnutím pustit dítě do světa, myslela jsem, že to nepřežiji. Po převratu se začali ozývat naši příbuzní - emigranti a psali zvací dopisy - tenkrát mu bylo šestnáct let, nezletilý, nezkušený a prý - do Kalifornie. Moji rodiče proti tomu rozhodně nebyli. Konečně se alespoň ten kluk podívá na místa, o kterých jsme jen snili a o kterých jsme zpívali, sedíce kolem nočních táboráků! Prý bude pracovat u benzinové pumpy a vydělá si na cestu.Neměla jsem za sebou skautské období, řekla s trochou trpkosti, a ani touhu nocovat po širákem v cizí zemi s pár dolary v kapse." 

Řekla jsem - ne!

Přítelkyně pokračovala ve svém vyprávění  "Držela jsem v ruce zvací dopis od příbuzných, které jsem v životě neviděla a neměla jsem s nimi ani žádný kontakt s pochopitelných důvodů a proběhlo mi hlavou spoustu myšlenek. A také obav. Co když na něho na letišti nebude nikdo čekat a něco se zvrtne! A tak jsem řekla - ne! Po nějaké době jsem obdržela dopis, že nemám právo se nazývat matkou, když neumožním dítěti takovou příležitost. Byla jsem za naprostého pitomce, moc mne to zranilo, ale nikdo mne nelitoval a samozřejmě nepochopil.". Když dovyprávěla, měla oči plné slz. Myslím, že jí nebylo do dnešní doby odpuštěno.

Svoboda pohybu boří všechny hranice

Bylo víc takových, kteří zatoužili cestovat, trávit dovolené ve fantastických destinacích, poznávat cizí světy, cizí kultury, cizí prostředí, ochutnávat cizí jídla a nabývat zkušeností. Jistě, že je to chvályhodné, když mají lidé dost prostředků a znalostí a také přátel, kteří jim na druhé straně po příjezdu poskytnou přiměřené ubytování i relativně bezpečný pobyt. Je však také dost těch, kteří se už ze světa nevrátili. Ať již přičiněním neštěstí, kterému se nedalo zabránit, nebo se stali obětmi násilí, s kterým nepočítali. Ale jistě, že není třeba omezovat lidi v jejich přání prozkoumat svět, je to jejich svobodná vůle, která by měla být omezena opatrností, prozřetelností a přemýšlením o možných rizicích a následcích, pokud někdo nad nimi prostě mávne rukou, že už si nějak poradí, protože má přeci zkušenosti jak to chodí. Tolik lidí to zkusilo a vrátili se v pořádku - proč bych zrovna já měl být výjimkou?    

Keruackův svět a Bruntonův svět - moře iluzí

Jednou jsem navštívila právě otevřený obchod, v kterém se prodávalo zboží dovezené z Tibetu. Majitelem tohoto obchodu byl příjemný člověk, který každému vyprávěl, jak cestuje po tibetské krajině na zvířatech spolu se svými průvodci a kupuje ručně vyráběné zboží a kultovní předměty a vozí je do Česka. Nechybí ani relaxační a meditační hudba! Nabízel mi náhrdelník s kameny z kostí. Na každém kamenu bylo cosi napsáno. Vysvětlil mi, že jsou to jména bohů, kteří mi zajistí štěstí, zdraví, pokoj, bohatství a nebo, ať si koupím nějaké kultovní předměty a časem si mohu postavit doma oltáříček. Jediné, co jsem si koupila, byly krásně ručně malované konvičky na čaj. Nebudu tajit, že jsem ve své době četla Bruntonovy Tajné nauky Tibetu, a také obdobné knihy od Květoslava Minaříka a Eduarda Tomáše. Lidé z různých zemí navštěvují ašrámy, jejichž guru je učí, jak se zbavit západní vyhořelosti, ztráty harmonie, ztráty duchovního života, protože to má přímou souvislost i s tělesným zdravím. Na youtube.cz najdete pár filmů, které mnoho slibují a mnoho hudby, meditační hudby, která vás buď přiměje ke koncentraci nebo naopak do hladiny alfa či théta. Tento tak velký duchovní svět je navoněný chrámovými tyčinkami a není to tak složité si takové ovzduší připravit i doma, a vypadnout z tíživého prostředí, spojeného s jen povinnostmi a odpovědností, prostě se osvobodit.    

V případě Jacka Keruacka, který byl svého času velmi populární autor, jsem četla jeho dílka s velkým zpožděním  Za dob hippies, jak si pamatuji, bylo putování a cestování symbolem neomezené svobody. Jistě, že jeho dílo muselo inspirovat spoustu lidí. A já nemohu říci proti tomu vůbec nic. I mí příbuzní, kteří žijí v Americe, v Austrálii a Anglii, tedy v zemích, kde se lidé běžně přesouvají z místa na místo kvůli práci, podnebí, prostředí anebo proto, že prostě chtějí každou chvíli bydlet někde jinde, nemají s tím problém. Posílají krásné fotky, opravdu, Člověk žasne nad nádhernou přírodou, slunečnými lázněmi u moře, rodinnými sídly, které lze snadno opustit a najít si jiné někde na příhodnějším místě. Svět je prostě otevřený všem, jen vejít!      

Svět nedlí v blaženosti

Zasnili jste se? Jenže i tyto světy iluzí mají svou tvrdou a drsnou realitu. Někdo ji pozná na vlastní kůži, někoho mine a vrátí se nadšený, píše o tom různé poznatky, někteří pořádají i přednášky, na které se nedá zapomenout. Zdraví, pocity blaženosti a štěstí - to si přeje každý, jenže nelze trvale bydlet ve světě iluzí a brát si ze života jen tu šlehačku. Svět není v blaženosti, ten může dosáhnout jen člověk, který na sobě hodně pracuje a přijme myšlenky, které s tím úsilím souvisí. O blaženosti sní svět možná tisíce let. Aby člověk mohl pochopit svět, musí poznávat jeho podstatu a také chápat své poslání a místo i úlohu  v něm, ne jen nahlížet do fantastického zrcadlení.  

Kořeny problémů

Nyní se vrátím k odkazu v článku, kde je řešen problém Hanči a Tonči, které se před dny vrátily zpět ze svého dvouletého zajetí s otázkou - co kdyby šlo konkrétně o mé dítě. Takových názorů se množí denně hodně a nejsou zrovna lichotivé. Stejně jako moje přítelkyně, jejíž krátký příběh jsem uvedla na začátku, se postavila proti všem, protože cítila, že to není v pořádku letět k neznámým, i když příbuzným, přes půl světa, a vydělávat si někde, možná na osamělém místě, u benzinové pumpy. Těch rodinných debat o přerušení studia v Česku  a cestování do Afriky a jiných exotických zemí, nebylo málo. A to nemluvím o plánu dvou mladých lidí, kteří hodlali strávit meditační rok v buddhistickém chrámu v Tibetu, a pak zase pokračovat ve studiu v Česku. Zdá se mi, že ten nenápadný tlak, v podobě poznávacích možností, vynechával mínění rodin o takových záměrech svých dětí, to je jedna věc, a druhá, že některé rodiny tyto tendence vítaly a podporovaly  ve svých dětech z nejrůznějších důvodů, snad obecně humanitních, vzdělávacích a jiných. Byly a jsou pro takový způsob života nadšení, prostě nadšení a nepřipouštěli si žádné problémy a komplikace. A možná ani nepřipouští. Důležitým přínosem je získaná zkušenost a její vklad do života těch, kteří tuto cestu podstupují anebo již podstoupili s hlubokými šrámy na duši i na těle. Pak každý na sebe bere riziko i odpovědnost a přála bych všem, aby jim to stálo za to a nikdo je nemusel vítat s výčitkami, hrozbami a láním, nebo se jim dívat do hrobu.