Společnost: Mezigenerační vztahy a milující rodiče

Téměř každý den se dočteme v tisku o tragediích, při kterých umírají mladí, velmi mladí lidé. Nehody při návratu z diskotéky, otrava pančovaným alkoholem, předávkování drogami, vyhledávání adrenalinových zážitků. Buď mladí lidé nemají dostatečně vyvinutý pud sebezáchovy, nebo si myslí, že se jim nemůže nic stát, když šlápnou na plyn (aniž si jsou vědomi, že řízení nemusí zvládnout), chtějí si užít dřív, než dospějí, protože pak bude ten život už jen nuda, tak ať je na něco vzpomínat. Že ano? Nermyslí přitom na nic jiného, než na svůj výkon a pokud ho přežijí, té slávy mezi vrstevníky! A pokud se vážně zraní a zůstanou na vozíku - však nějak bylo nějak bude. V různých zemích umírají mladí lidé ve vojenských uniformách ve válkách, jiní zase při dobrovolných akcích polovojenských organizací, jako sebevražední atentátníci, jiní na zhoubné nemoci, sebevraždou. A nezřídka - jsou mezi nimi i děti ...   

Nespala jsem, čekala jsem celou noc u okna…

Tak mi odpověděla přítelkyně u společného oběda, když jsem se jí zeptala, zda není nemocná. Její tvář vykazovala silné známky vyčerpání. Asi to nebyla její první noc, probdělá u okna, s pohledem upřeným na ulici, jen mírně osvětlenou pouličními lampami. Její dcera, sotva sedmnáctiletá zbožňuje diskotéky. Pamatuji se, když mi jednou řekla - hele, my jsme to neměly, seděly jsme doma, poslouchali rodiče a ty jejich nemožné názory, vzpomínáš, jaká to byla otrava? Pak se s nikým ani pořádně neseznámíš a vdáš se, máš po životě. Ale to jsem ji nechtěla připomínat, protože nadšení matky, že si dcera konečně užije to, co sama ona si užívat za totáče nemohla (tak akorát čaj o páté, nezletilým alkohol nepodáváme apod.). Přišla k ránu, pokračovala, byla vzteklá, když jsem se jí zeptala, jaké to bylo, práskla za sebou dveřmi od pokoje a pustila si nějakou hudbu. Klepala jsem na ni, protože bych se neodvážila tam vstoupit a ona se zamkla. Tak nevím, co s ní je. Nic mi neřekne. Možná, že se to dozvím na facebooku. Ale budu vypadat jak stíhačka a kdyby se dozvěděla, že si tam něco čtu, tak asi uteče z domu. Kapesníkem si utřela oči a dodala: mám jenom ji. Bože můj, to je trápení, povzdechla a odstrčila talíř. Dívám se na ni, je mi ji líto. Má strach, aby se jednou místo ní neobjevila za dveřmi policie a nesdělila ji to nejhorší, čeho se může máma dočkat. Bojí se s ní o tom mluvit, jednak by se jí dcera vysmála anebo by odešla z domu za kamarády. A potrestala by ji tím, že nedá o sobě vědět. Třeba.

Nech to koňovi

Mladí lidé nespěchají, aby zakládali rodiny. Mají to dobře spočítané po daňové stránce. A je to přeci zbytečné, na co nějaké drahé obřady, že ano? Stojí to fůru peněz, nejmíň dva měsíční pronájmy, a když to nevyjde, peníze jsou v prachu, nikdo je nevrátí. To je lepší je dát na cestování a něco si užít. Po svatbě je konec všemu, s dětmi taky, to jsou pak starosti, i když: vždyť se s nimi dá cestovat. A kočárek není třeba, Stačí je vzít do šátku, zavěsit si miminko kolem krku a hajdy na letiště. Děcko musí něco vydržet. A tak se mi svěřila moje kadeřnice. Už když jsem vešla do kadeřnictví, tak jsem na ni viděla, že je nějaká naštvaná. To víte, ženské si vždycky dokáží mezi sebou leccos říci a žena ženě nejlépe poradí. Jediný syn, říká,  - takový slušný kluk a zamiloval se po uši, myslela jsem si - jen ať si té lásky užije, co jsme měli my, když jsme byli mladí, že? Samo starosti. Holka je mladá, ještě studuje vysokou, ale po všech stránkách rodiči zajištěná. Byla zvyklá s nimi jezdit každý rok na krásné dovolené, ukazovala i fotky. To víš, mají jen ji. A tak - co by ji měli v něčem bránit. Jen ať si užije, dali se několikrát slyšet. Však mládí má člověk jen jedno. Tak není pro ni nic těžkého, aby se prostě ráno najednou sbalila a někam odjela. Letenku si zajistí elektronicky, nemusí nikam běhat, sedne na autobusu, nechá se odvézt na letiště a tradááá, za chvíli je úplně jinde. Jen tak, na pár dní. Viděla jsem na ni, jak se s tím nemůže srovnat. A navíc, pokračuje, ani ji nenapadne, když je teď u nás s děckem, aby něco uvařila nebo za sebou uklidila, tak mám na krku vlastně další dítě, povzdechla. Chtěla jsem ji potěšit - ale my jsme to taky moc neuměly, když jsme byly v jejich věku. Pokrčila rameny - musely jsme - já jsem starala o nemocnou matku a běhala jsem z práce domů, abych udělala nejnutnější věci a pak zase za ní a večer zpátky domů. Každý den. Nechtěla jsem ji dávat do nějakého ústavu, chtěla jsem ji dochovat za to, co pro mne udělala. Odmlčela se, a pak řekla to, co ji vlastně trápí. Tak si představ, kluk odejel na seminář do Londýna před třemi dny. A ona, že se jí po něm stýská a že pojede za ním, má tam kamarádku, u ní přespí a Aničku vezme s sebou. Sedmiměsíční dítě, představ si. Já jsem ji řekla, že když už musí jet, že ji pohlídám, ale ona, že je to zbytečný, že to není problém, že je to normální. Tak jsem ji uštěpačně řekla, že za mých mladých let nosili tak děti leda cikání. Zblýskla mne pohledem a bouchla za sebou dveřmi. Zeptala jsem se jí, jestli odjela a ona přikývla a pak s třesoucí bradou řekla: vždyť je to taky moje vnučka. Tak jsem zavolala synovi, řekla jsem mu svůj názor a on mi odpověděl: matko, nešil a nech to koňovi. Tak ti mám takovou starost, aby se to děcko nenakazilo. A mohu jim něco říci? Nemohu. Vysmějí se mi, pak se zamknou a hotovo. Brát se nechtějí, chvíli bydlí u jejích rodičů, chvíli u nás a je jim dobře. Zatím, než se na něčem neshodnou, rozejdou se a já Aničku už neuvidím.

Nemohu nemyslet na rodiče, kteří stojí bezmocně nad  ostatky svých dětí po nehodách, otravách, nebo tlačí invalidní vozíky s dítětem, které ochrnulo po nehodě (zaplať Bůh, že to přežilo, tak alespoň tak). Nad fotografiemi dětí, které se už nevrátily domů. Vždyť ony si nedají v ničem říci, povzdechne si často rodič, když jim něco řeknete, je oheň na střeše, jakoby netušilo, jaké rány to člověku působí. Je třeba vážit každé slovo, aby se neurazili a neodešli z domu. Vždycky mají kam jít, ke kamarádům, kteří s nimi v tom drží basu. A že z toho vyroste? Kolik tváří matek a otců se odráží v mdlém světle pouličních lamp za záclonami a čekají - každý stín v ulici v nich budí naději, a zase to není on nebo ona ...