Společnost: Měřítko blahobytu

Pan prezident Klaus píše, že nemáme čekat ani Mesiáše a ani podporu EU. Dlužno říci, že český lid je dalek toho, aby nějaké zvláštní zázraky od kohokoliv  pro svůj život očekával. Stačí úplně vláda, která bude pořádně úřadovat, nebude se hádat a bude plnit svůj program na jedničku, pokud bude v koalici, tak předseda bude schopen tuto koalici vést jako zdatný šéf a ostatní ho budou respektovat. A nikdo se jim nebude zbytečně do ničeho plést. A tato vláda, ve smyslu naší ústavy, se nebude zmítat ani ideologicky, ani filozoficky v nějakých bludných kruzích, vědoma si své odpovědnosti vůči zemi a tím potažmo i lidu. A tím je myšleno i odpovědnosti za skandály a problémy, které jsou prokazatelné, nikoliv jen hypotetické.  

Obava z budoucnosti a hluboce zakořeněná nevíra

Osvobození se od předsudků, podezíravosti, nenávisti a závisti, strachu z potencionálního nebezpečí a ze ztráty hmotné i osobní existence, uvědomění si, které vlastnosti nás lidi nejvíce sráží k zemi, to je poselství dávných časů, které ať chceme nebo nechceme, zůstává zakořeněno a dělá z nás civilizovanou společnost. A protože nejsme zase tací pokrytci, abychom si to nepřipouštěli, rozlišujeme, co je za zlé a co je dobré celkem přesně. Jedna věc je však se dívat na věci skrze akademické kukátko a druhá věc pohledem babičky v poslední chalupě v Ašském výběžku (to je moje měřítko, podnícené Karlem IV. a jeho projektem, který však nikdy neuskutečnil). Který pohled je měřítkem na úspěšnost hospodaření a politiky, na úroveň výkonu moci a jejího zpětného odrazu k mocensky postaveným lidem, vzešlých ze svobodných voleb? Tedy nikoliv Bohem pomazaných a ani rodem určených k vládnutí. Nejsme se však schopni odpoutat od představ způsobu života ať je to sebevíc špatně, neumíme si žádnou změnu představit, protože nevěříme, že pokud něco změníme, že se náš život nezhroutí - na to nejsou totiž připraveny objektivní podmínky.

... raději Římany než Mesiáše

A tak raději Římany než Mesiáše - osudová volba, která vedla ke právě zhroucení nadějí, ale i života národa, jehož kulturní odkaz dodnes vnímáme. A tak si z něho berme příklad od počátku až do tragického konce. Ale ten nás, jak doufám, nečeká. Interní pnutí mezi lidmi, kteří v současné době vedou náš stát, je rozhodování se o přístupu ke zdrojům. Víme, že ve světě se mění mocenské poměry. Ale nic není zadarmo. Něco se tu nepovedlo, některé předpoklady se nadobro zhroutily, nyní stojíme na jakési křižovatce, rozháraní, plní obav a neinformovanosti. A ani v tomto případě nejsou lidé, ať stojí za panem prezidentem, či za odkazem Václava Havla, dost silní a přesvědčiví a vše je provázeno pokusem o dehonestaci těchto osobností, kteří stáli na počátku zvratu, jež se o více než dvaceti letech s velkým chvěním vrací do bodu A.

... vzkaz pravici

S velkým znepokojením jsem tak zachytila zprávu o jakémsi vzkazu pravici z portálu zastupitele Prahy 8 a současně i tajemníka pana Ing. Dolejše, KSČM. Zde je opět příklad, že se nemají funkce kumulovat (tento problém je i jedním ze zdrojů kauzy Rath). Ať to dopadne, jak to dopadne (palba trestních oznámení jistě bude následovat), nemohu uvěřit, že by se k tomu KSČM v současné době snížilo. Je to však signál, ať vzešel, odkud vzešel, že tu vládne stále hluboký neklid, kterému by měla vláda čelit s rozvahou a s rozumem. Jde o projev moci, skryté za oponou nebo hloupá legrace, jejíž důsledky někdo pozoruje v tisku a škodolibě se směje? Raději bych řekla - to druhé. A bylo by to dobré i pro stranu, která vzešla z voleb a má tudíž své místo v komunální politice a v Senátu. To jsou svobodné volby, po kterých jsme volali. 

Generálové po bitvě

Sledujeme hádky mezi našimi představiteli a rozkol v názorech, ale nějak mi z toho nevysvítá, jak z toho vyjdou občané. Pan ministr financí se dává slyšet na nejrůznějších úrovních, vědom si své nenahraditelnosti a moci. Na jeho výrocích stojí a padají různé názory, co bude dál s Nečasovou vládou. Kam může ještě uhnout ze své nastolené činnosti a nedodělků, před kterými byli všichni varováni a které, pokud nebudou vypořádány, mohou způsobit vážný chaos. Jde přeci i budoucnost malých firem, o zaměstnance, o penzisty, o život dětí v neúplných rodinách s jedním živitelem,  mladé lidi, jejich budoucnost. Tedy, ergo kladívko - o občany v této zemi. A nyní budou mnozí říkat - já jsem to říkal už v roce tom a tom. Je podivuhodné, že za tak krátkou dobu vládnutí Nečasovy vlády mohl nastat takový neutěšený stav, který byl provázen i jinými vlivy, které známe z tisku. Nepomůže nic jiného, než to dát do pořádku a dobrat se ke schválení rozpočtu. Ale ať je to způsobeno z dílny pravice nebo levice, neodpářeme se od trendu EU, jen by možná mohla nastat změna, že se bude o zájmy naší země zdařileji a ochotněji jednat, s odvahou a s jasnými ukazateli poměrů členské země, která musí hledět nejen na svou bezpečnost (vnitřní i vnější), ale i na poměry lidí, jak jsou schopni unést tyto další okolnosti.

Idea pana prezidenta o národním státu 

Podle mého názoru, jsou věci, které se nedají ovlivnit, jako jsou mezinárodní smlouvy a vztahy k EU a je nutno plnit různé závazky, které stojí nemalý peníz. Ale jsou věci, které se ovlivnit dají, a to je vztah k lidem, znalost jejich problémů, snaha je řešit a vytvářet pro ně vhodné klima. Málo lidí zajímá, kdo se k čemu hlásí, ale zajímá je, jak kvalitně pracuje a zda nejsou lidé zbytečně usurpováni těmi, kteří mají osobní představy o tom, jak by to mělo šlapat. Návrat k národnímu státu, kde se buď vláda musí především starat o vnitřní chod věcí a obnovit  tradice se vším všudy, není možná, pokud nebudou lidé na tuto ideu připraveni. A je to daleko větší námaha, než se starat o svět. To by totiž museli mít tací lidé znalosti o naší zemi a chápat, v jakém prostředí se pohybují. A to i potom, co se mnozí na hony vzdálili českým poměrům a spíš cílili k tomu, aby do českých poměrů zavedli ty cizí. Takže, mnoho lidí bez fastfoodu nedá ani ránu, hovoří lépe anglicky než česky a znají Česko tak v okruhu dvaceti kilometrů od Prahy. Ostatní je to - Orient. Jenže ten národní stát jsme měli budovat už počátku. To mnoho lidí pod pojmem "česká cesta" očekávalo. Nezbývá, než čekat na toho Mesiáše, který bude schopen tu "českou cestu" nastolit z českých hlav a zájmu o Česko, to je totiž naše vlast, náš domov a naše největší starost.