Společnost: Lidé hledají soucit a sounáležitost

V minulém článku jsem psala o etice ve společnosti, státě a u jedinců, Ráda bych u tohoto tématu ještě zůstala. Nyní o mezilidských vztazích a lidském utrpení i hledání soucitu a sounáležitosti. 

Potřeba soucitu a očekávání

Soucit a láska k bližnímu, to jsou zvláštní postoje křesťana. Nebo spíš, mají být. Úcta k životu je  jednáním rozumových bytostí, kteří ji neprojevují z instinktu, ale z toho, že v tom jednání, kdy jdou vstříc všem nadějím a prostředkům, zhodnocující život. To je důkaz, že lidé dávají přednost životu se vším všudy, a to je činí silnými překonávat životní problémy a překážky. Ale někdy se stane, že ty vnitřní síly selžou a následkem toho prožívají úzkost, obavy, strach, pocházející z nejistoty a potřebují si o tom promluvit. Je jedno s kým: s lékařem, knězem, právníkem, s lidmi, od nichž očekává zvláštní způsobilost ke kvalifikované radě či možnosti si vysvětlit s někým problém, který ho trápí. Mohou to být rodinné  vztahové problémy, které jsou vždy zdrojem velkého trápení a spojuje se s existenčním strachem. Dalším problémem jsou staří lidé, kteří čekají porozumění ke svým obavám a zdravotním problémům, strachu ze smrti. Je velmi obtížné takové obavy rozptylovat, dávat nějaké rady a naděje. protože i lékař, kněz či právník jsou dříve nebo později před tyto otázky osobně postaveni. 

Lékaři jsou denně po celou svou pracovní dobu a s nimi i zdravotnický personál vystavováni těmto lidským problémům a nemohou, skutečně nemohou s každým soucítit, ale mohou mít vnitřní připravenost se s nejistým či nemocným člověkem pobavit, neboť se lidé cítí odbyti, když je jakoby postaví do reality, předepíše léky a zavolá - další. Člověk znejistí, protože i když je do reality postaven, třeba tak - s tím musíte počítat, je to věkem, chce zmírnit problémy, své obavy a svůj strach.

Lidské strádání

A v tom vlastně vyrůstá další problém - pocit  osamělosti - nikdo mi nepomůže. Takovým pocitům můžeme říkat - strádání. Zdá se mi, že vztahy mezi pacienty a lékaři se nabourávají a je tu na místě otázka, co je cílem současné moderní medicíny. Uzdravit člověka, zbavit ho problémů a postavit ho do zpět života, nebo předepsat léky, či ho poslat ke kolegovi k vyšetření, kteří vystaví popis vyšetření a stavu pacienta a už není zpět pozván na kontrolu. Jenže lékaři sami za to až tak nemohou, protože jsou součástí systému, v kterém se pohybují s plnou odpovědností za své konání. Na každého pacienta mají vyčleněn limit, který musí dodržovat. Je tam vůbec místo na soucit a sounáležitost? 

I jiné obory, v nichž fungují kvalifikovaní lidé, předpokládají styk s lidmi a též s lidskou tragédií. Právník může navrhnout soudní řízení, kněz pokání a modlitby. Ale současný člověk často těžko dokáže vstoupit na cestu pokání, nebo cestu modlitby, když nevěří v Boha, protože se to neměl kde naučit. Je však stav současných lidí beznadějný?

Je třeba myslet na prospěch rodinného života

Osobně vidím sounáležitost a soucit v rodinách a blízkých lidí. A to znamená pěstovat rodinnou politiku a hovořit o přínosu rodinného kruhu, spočívající ve vzájemném soužití a pozornosti jednoho k druhému. Singl život může být lákavý, ale současně se stát i pastí, protože jsou v životě situace, které člověk prostě nezvládne sám. I malé děti potřebují takovou bezpečnou základnu. Ale to znamená pro ty dospělé výběr partnera a schopnost si odříkat ve prospěch rodiny. Takový program je náročný a je třeba ho dobře promyslet, aby každý člen rodiny přispěl k jejímu blahu a fungování.Je možné vycházet i z velké rozvodovosti a příčin, které vedou k rozpadu rodiny. A to je problém i sociální politiky a života lidí ve státě, který musí vynakládat velké prostředky na neúplné rodiny, místo, aby je účinně a vytrvale podporoval.