Společnost: Exprezident Václav Klaus předhozen ÚS soudu dějin

Po té, co v roce 1989 bylo otroubeno čtyřicetileté nadvládě jedné strany a do vlasti se začali vracet lidé z emigrace, začaly se tvořit základy nových politických uskupení a lidé si tak mnoho slibovali od budoucího vývoje, začali jsme psát dějiny demokratického státu. Do popředí přicházely osobnosti, které přinesly své koncepce jak politické, tak i ekonomické, protože bylo třeba naplnit nejen články nové ústavy, která do sebe vtáhla Listinu lidských práv a svobod, ale také provést novelizace zákonů ve smyslu ústavy a koncepci právního demokratického státu zatáhnout do života každého člověka. Ideály svobody, ochrany osobnosti, respektu k soukromí lidí, právní jistoty pro každého, možnost svobodného podnikání, to byly jen některé z pilířů, které společnost pomalu vysoukaly z totalitního způsobu řízení státu. Nyní to bylo na každém člověku, jak se postaví k nabytým svobodám a novým pořádkům, protože ústavou a zákony bylo dáno zadost všem představám, jak svobodný občan může prosperovat jak osobně , tak i ekonomicky. Do čela všeho dění byl zvolen Václav Havel se svou koncepcí "nepolitické politiky" a moci občanské společnosti a Václav Klaus se svou koncepcí "české cesty" se systémem politických stran, které měly prosazovat nosné ideály liberalismu a tržního systému hospodářství oproti řízené ekonomice, a to všechno českou cestou, nikoliv převzetím již zaběhlých zkušeností evropských zemí, ale i mimoevropských zemí, které podobnou proměnu řešily. Dva lidé, kteří měli obrovský vliv na probuzení aktivit dřímajícího národa rozsvítili oslnivá světla nad tehdy Československou republikou. A všechno se stehovalo a šilo za pochodu. Bylo třeba hledat trhy odbytu, zprivatizovat velké podniky, otevřít podnikatelskou sféru, vytvořit daňový systém, aby se do státní kasy dostaly peníze a z nichž se živil pomalu se rozpadající moloch socialistického státního zřízení. Široce rozevřená křídla svobody rozvířila dlouho usedající prach na samu českou státnost, a tak jsme si do preambule ústavy, jako základního zákona, hodně naslibovali - kontinuitu s historickou minulostí.              

Trochu nečitelná osobnost Václava Klause

Pamatuji si, že to nebyl Václav Havel, který přizval do svého okruhu Václava Klause, ale byla to jeho žena, Olga Havlová, která ho na něho upozornila. Zatímco Václav Havel, intelektuál, který kolem sebe soustředil osobnosti jemu příznivé, mu naslouchající a jemu podobné, realizoval svou koncepci nepolitické politiky, lidských práv a svobodného růstu osobnosti, Václav Klaus, tvrdý pragmatik, realizoval koncepci zprivatizování služeb, dosud spravovaných státem. Nebyl čas se zdržovat zákony, které měly nejdříve proklestit cestu novému řízení zdravotnických a sociálních služeb, uspořádání pracovního práva pro soukromý sektor, do kterého přecházeli zaměstnanci z bývalých socialistických zařízení, protože přednostně se počítalo s privatizací sociálních a zdravotnických služeb a zdravotnických pojišťoven, které měly řídit zdravotnickou politiku, úřadů práce i úřadů sociálního a důchodového zabezpečení, které měly řídit zaměstnaneckou politiku, sociální a důchodovou politiku na základě buď nově přijatých, nebo novelizovaných zákonů. A tak se rodila smršť nových subjektů, kapitálových společností, jako jsou společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti, které demontovaly socialismus se svým plánovaným hospodářstvím. A lidem se začal měnit život. Do této mašinerie totiž vstupovala lidská přirozenost - lidé různého zaměření, povahy, požadavků a bojovníků za svá práva a oprávněné zájmy.

... Evropská unie a její dotace

Vstup do Evropské unie v roce 2005 znamenal se zařadit mezi velké státy, které mají zkušenosti jak se sociálním státem, tak i kapitalistickým systémem hospodaření. Do slabších zemí se budou směřovat, na základě pravidel, ke kterým všichni přistoupili, dotace ve formě různě zaměřených fondů, aby se vyrovnaly rozdíly mezi regiony, do národních právních řádů se zavedou směrnice z EU a to povinně tak, aby se vyrovnaly, a toto evropské zákonodárství bude nadřazeno národním zákonodárstvím a běda, když to tak nebude. Na vydané dotace oproti požadavku z různých zemí  z EU budou zřízeny kontrolní orgány, neboť jde o peníze daňových poplatníků Evropské unie, tak nesmí být využity na jiné projekty než na ty, které byly podkladem k žádosti. Václav Klaus byl čím dál méně přesvědčen, že náš rozjetý vlak "české cesty" bude vítán na evropském nádraží s vlajkami a vojenskými kutálkami. Jistě, že i uvnitř Unie, v jejích orgánech se našli lidé, kteří nebyli spokojeni s jejím projektem. Z jedné strany jsme přišli o svou soběstačnost jak zemědělskou i průmyslovou výrobou (výroba automobilů nás nezachránila a ani stavební boom dálnic, kdy jsme měli poskytovat tranzit, dokonce ani samostatné zemědělské hospodaření, které pak nikdo nepodporoval a na krásná úrodná pole se zasazovala pouze řepka), a z druhé strany tu hrozila velká závislost na rozhodování mimo orgány České republiky, tedy jen malá šance uplatnění vlastní státní moci a ztráta vlastních zdrojů. Původní projekt se začal rozpadat a mocenské poměry ve světě se začaly měnit, Evropská unie byla čím dál víc rozkolísaná ve svém celku a členské státy byly donuceny k politice škrtů, která však posléze, když už udělala své škody, byla zase zavrhována. Ke komu tedy? K Rusům, k Američanům či k Němcům? Mezi jednotlivými skupinami, které tíhly k tomu či onomu řešení, nastal boj na život a na smrt. Protože za hrozící státní bankrot musí někdo nést odpovědnost. Za počáteční nedodělky, které rozevíraly hrozivě bezednou tlamu, aby pohlcovala to, co lítalo ve vzduchu a zase zpět vyvrhovala ve smrdutých zbytcích, které bylo třeba odstranit. Český dvorek, byť odhodlaný, nemůže čelit zemím, které jsou též téměř na dně, ale počítají s příjmy do společné kasy, aby mohly podporovat ty, kteří prostě nevydrželi. A tak nás začali podezírat, že jsme rebelanti. Ovšem k takovému postoji k EU neměl pan Václav Klaus žádný mandát.           

… na úvěry každý nedosáhl, tíživá situace se prohlubuje

Je nutné připomenout, že jsme tak začínali, jak se říká, s holým zadkem, a peníze bylo potřeba získat. Ale ani občané neměli dost prostředků, aby mohli žít nebo zajišťovat potřeby rodiny ze svého soukromého kapitálu a ne všichni si byli schopni z ničeho zařídit podnikatelské subjekty, a tak se zapojit do politiky trhu v nedokonalém konkurenčním prostředí. Do Čech přišly zahraniční banky, které svou úvěrovou politikou umožňovaly rozjezd nových podnikatelských subjektů, které měly otvírat lidem pracovní příležitosti na základě výběrových řízení s požadavky, jako je jazyková vybavenost, ovládání PC, zkušenosti s činností, na které se hlásili jako uchazeči. Zatímco se prováděly reorganizace úřadů státní správy a někteří zaměstnanci buď přecházeli do soukromého sektoru jako uchazeči o práci nebo si zakládali živnosti a firmy, které se později slučovaly, někteří se stali nezaměstnanými anebo nezaměstnatelnými. A očekávaná osobní prosperita se najednou měnila v zápas o přežití jednotlivců i celých rodin, jejich firem a živností, zdrojů obživy.

… na startovní čáře setrvávali jen ti šťastnější

Ze společné startovní čáry začalo odpadávat mnoho lidí, kteří neudrželi tempo, neměli to štěstí, aby se chytli ve správný čas správných lidí a nad nimi se rozprostřela temnější křídla - neschopnost tuto situaci řešit tak, aby lidé neupadali do dluhů,  které nemohli, pro nepřízeň ztráty soběstačnosti, ať z důvodu bankrotu v podnikání, či nezaměstnanosti a ne zaměstnatelnosti, splácet. A dluhy domácností i firem rostly. Lidé nakonec přicházeli na to, že podepisovali smlouvy, které z nich už předem dělaly kandidáty na bankrot. Bylo však pozdě. A tak se do společnosti vloudila stará známá lichva. Všechno, co podnikání vložili, nejen náhle ztratili, ale dostali se do nové situace dlužníků, do spárů vymahačů a exekutorů. Až v roce 2010, kdy na politickou scénu vstoupila pravicová vláda, která vystřídala levicovou, si lidé slibovali, že reformami se oddělí zrno od plev a vyjasní se, jak to bude probíhat dál. Bylo třeba srazit státní dluh, nastartovat prorůstovou politiku, spravedlivě rozdělit sociální dávky, podpořit rodiny s dětmi, omezit nezaměstnanost v oblastech, které byly dlouhodobě kritické, podpořit podnikání, zastavit korupci a zajistit sociální smír. Tento projekt však těžce narazil, protože se ukázalo, že se jen prohlubují sociální rozdíly a krize se prohlubuje. Vláda Petra Nečase měla smůlu. Za prvé, že ztratila komunikaci s lidmi, za druhé, že Petr Nečas si do svého týmu volil tzv, autentické lidi, místo odborníků, kteří by situaci v tako složité situaci vládli a také proto, že ne všichni byli proti Evropské unii a ne všichni bylo pro si uprostřed Evropy najednou pěstovat národní stát, vracet se k tradicím a napravovat nenapravitelné ztráty, neboť na svět přišla nová generace, která se musí začlenit do procesu výchovy, vzdělávání, práce a podnikání a zakouší různé nevhodné experimenty, protože za více než dvacet let jsme nebyli schopni vytvořit pro ni tak žádoucí zázemí. A nikdo neplatit studia, po jejichž absolvování nakonec člověk nenajde pro sebe zaměstnání, natož si na ně půjčovat s lichvářskými úroky.  

... nelze počítat ze ztrátami jako ve válce 

V celé EU to vře, poměry jsou téměř všude stejné. Co s lidmi, kteří jsou nezaměstnaní, nezaměstnatelní, z nejrůznějších důvodů se jim nedaří v podnikání, tonou v dluzích, rodiny se rozpadají, mladí nemohou sehnat zaměstnání, na podnikání nemají dost startovních prostředků, protože mezitím rodinné firmy zbankrotovaly a splácejí se dluhy, kvalifikace, kterou získali na školách, není na trhu žádaná, učební obory neposkytují dostatečnou záruku, že se jako samostatní podnikatelé uplatní v Česku, natož v zahraničí. A živná půda pro úpadek a destrukci společnosti, plodila zlobu, nenávist, rebelantství, odpor. Projekt "česká cesta" se prostě nepodařil. Změnil se v bolestnou deziluzi, která se měnila v nenávist a do jejího prostoru začaly vstupovat lidé, kteří ji překrmili. Důvěra v pravici klesla téměř na nevolitelnou úroveň a najednou se projevilo, že státu chybí řád, prostý, jednoduchý řád, protože jinak všemocná teorie trhu, která by i teoreticky zajistila sociální rovnováhu, spravedlnost a práva, deklarovaná ústavou a listinou, je jen chiméra, a to proto, že konkrétně v Česku se nevytvořila dokonalá konkurence, která je nutnou součástí fungování dokonalého trhu a že vždy chyběly a budou chybět peníze, protože i evropské dotace musí mít své zacílení a svou návratnost. Korupce je jen důsledek, sociální pohroma, způsobující nerovnost mezi lidmi a jejich šancí se uplatnit a požírá nejen ty, kteří v ní prosperují, ale i ty, kteří proti ní bojují a je to nerovný boj, který končí většinou katastrofálně. Evropa to už zažila v 17. století, darmo na to vzpomínat.       

... kdo za to všechno může a jak z toho ven?

Václav Klaus byl ministrem financí, premiérem a dvě volební období prezidentem. Tedy, ve svých vrcholných funkcích působil ve své trase, protože ji věřil, i když se koncepce rozpadala se všemi důsledky, a to i z objektivních příčin. Měl hodně odpůrců, ale také hezkou řádku přívrženců. Není to jen jeho zásluha, že se naše země tak, tak ekonomicky drží. Amnestie, kterou spustil na sklonku svého druhého období pokořila spoustu lidí a některým pomohla. Bylo to jeho právo. Osobní rozhodování nad rámec svých prezidentských povinností o věcech, které se dotýkají zájmů ČR ve smyslu ústavy a smluvně uzavřených dohod, dělal na vlastní riziko a ve smyslu svého původního projektu. Prezident Zeman musí nyní něco dotáhnout do konce a dát do pořádku. Kdysi se o Václavu Klausovi vyjádřit David Rath jako o vrtošivém staříkovi, což Václav Klaus nelibě nesl. Za jeho působení lidé kolem Václava Klause naráželi na jeho vysoké ego a to se špatně tráví, protože jsou to lidé, kteří si jsou vědomi své fundovanosti a většinou vysoce postavení, kteří tak chtějí prosadit své koncepce, kterým věří. A kromě toho všeho, ještě tu stále ještě doznívá původní zápas mezi koncepcí Václava Havla a Václava Klause, o porevolučním českém státu. Takoví byli. Zanechali za sebou své dílo a jen dějiny mohou jednou říci, kdo z nich měl pravdu.

... a cesta je otevřená

Cesta je otevřená, jak v Česku, tak i v EU, moderní levici. Jistě, že je možné vytvořit mnoho typů států s nejrůznějšími kombinacemi vlád a filozofických názorů. My jsme si zažili své dobrodružství, z kterého se nám občas začal hroutit náš osobní život, z kterého jsme občas ztráceli pojem času a platnosti vlastních hodnot. Málokdo z nás, co jsme to zažili, se dožije verdiktu dějin. Nyní nás spíš zajímá jedno jediné - kdo vyhraje příští volby, které jsou téměř za dveřmi a zda se najde skupina lidí, která otočí kormidlem do klidnějších vod směr Mys Dobré Naděje. Václav Havel se dočkal svého uznání, Václav Klaus své pohany, alespoň imaginární. Vlastně, jak to vypadá, nikdo to zase tak nemyslel vážně. Jen to zkusit, co to udělá. Oba muži se však  nesmazatelně zapsali do dějin a ty unesou všechno. Doufejme, že dějepisci, kteří budou o nich a také o nás psát, budou psát nakonec vlídně… s českým národem se musí umět zacházet, to se nedá nic dělat. Kdo chce vidět ve Václavu Havlovi světce, nechť si poslouží, kdo ve Václav Klausovi velezrádce, nechť si také poslouží. Život jde dál, přátelé. Nad Hradem svítá a prezidentská vlajka na něm vlaje i na Velký pátek. Velikonoce začínají, Bůh nám buď i nadále milostiv, jak byl po celé naše dějiny - v náručí někdy macešské a někdy přívětivé Evropy.