Společnost: Bouřlivý čas

Dějiny lidstva jsou bouřlivé v každé době. Někdy lidé používají rozum, jindy vášně a touhy se zmocňovat peněz a mít moc na druhými, což spolu souvisí. Ale uvnitř tohoto kruhu je prostor pro ty, kteří mají lásku a soucit. 

Současná doba je plná rozporů a prolínají se nejrůznější postoje a názory z nejrůznějších úhlů pohledu. Někteří hned z počátku odsoudí názor, aniž si přečtou či vyslechnou postoj jejího nositele, ale hned si vše domýšlejí podle svého a rozčilují se. Často nacházejí i horlivé naslouchače, kteří se k nim přidají s dalšími podněty. V tomto roji myšlenek i smyšlenek se pohybují lidé nejrůznějšího věku. Ti mladí už svět svých rodičů neznají, protože se narodily do doby, jíž jsou vlastně svým způsobem nositeli. Ti starší, jimž není co závidět z pohledu jejich životních zkušeností, porovnávají svou dobu se současnou, ale myslím, že je neporovnatelná. Jak v minulosti, tak i v současnosti lidé chápou čas na různých úrovních svého přesvědčení a chápání. A pochopitelně, že podle toho i řídí svůj život. Konečně, nemusíme běhat daleko do minulosti, stačí si dnes všimnout, jak už generace rodičů a dětí jsou od sebe vzdálené a jak si nerozumí v základních otázkách stylu života, a to v jedné kultuře, v jedné zemi a v jednom prostoru. A přesto musí hledat způsob, jak spolu mluvit o věcech života - co je vlastně důležité a co podružné, v čem tkví jeho cena a kdy se stane bezcenným, třeba i v případě, že ho obklopují všechny věci, na které jen může pomyslet.  

Lidské zrání

Ciceronova úvaha o tom, že se dějiny opakují se podivuhodně zadřela do mysli lidí až do dnešní doby, může se však stát, že ke srovnatelné historické situaci se použijí podobné prostředky. Nicméně není od věci, aby generace spolu komunikovaly a snažily se pochopit, o čem kdo uvažuje. I když je svět v pohybu, přesto jsou pravidla, která budou stále platit, což může být považováno za "brzdu pokroku" a proto někteří cítí, že by se jejich hranice měla prolomit, když už je nelze zrušit. Filosoficky je snadné o všem možném uvažovat, psát nekonečné spisy, dokazovat, přít se, prolamovat a látat. A čím objemnější spisy, tím méně čtené a méně pochopitelné širokému obecenstvu, které si vyžaduje všechno: tady a teď. Lidský život je časově omezený. myslí si mnozí, a není čas čekat na chvíli, kdy se ukáže nějaká pravda. A proto je třeba prosazovat, hrozit a - zjistí se, že násilím nelze spoustu věcí prosadit, i když nenastal jejich čas. Jako dospívá jedinec, tak dospívá i lidstvo. To dozajista tušili i starověcí lidé, a proto vytvářeli různé školy k zdokonalování lidské osobnosti a jejich praxe se přenášela z generace na generaci. To, co lidé považují za správné a dobré, to převzali, protože to funguje v sebezáchovném úsilí. Zdá se, že jsme se vzdali osobního sebezdokonalování a přitom se snažíme kolem sebe zdokonalovat věci, které nám mají sloužit. Jenže tu službu světu, totiž úsilí o sebezdokonalování, za nás žádná seberafinovanější technologie nezastane. Vždy je třeba lidského úsilí, poznání a akce.

 Pár slov o přiměřenosti     

Narazila jsem na jeden případ, totiž na pojem přiměřenosti, který se uplatňuje nyní v novém návrhu veřejných zakázek. Tento pojem vyjadřuje postoj, a nebojím se říci, že i morální a sebezáchovný. Poprvé se objevil v řecké filosofii: Co znamená pro člověka otázka přiměřeně, správně nebo dobře žít a jednat? Tato platónsko-sokratovská otázka je o dobrém životě. Pojem "přiměřenost" se objevuje v zákonech ve smyslu přiměřeného jednání, ale také v medicínské vědě, která velmi dobře zná otázky nerovnováhy v lidském organismu a o jejích následcích. Každý ví, že se nemá přejídat, ale někteří spatřují v přejídání rozkoš, spokojenost a pocit blaha, než jednou vážně onemocní. Je třeba člověku takové drsné školy? To platí i v případě, když člověk touží po životě "nad poměry" a snaží se dosáhnout na co nejvíce prostředků, aby si ho opatřil. A nehledí na to, že mnozí lidé skončili s obrovskými dluhy, protože prolamovali hranice možného. Stejně jako ta rybářka, žijící ve skleněné láhvi. Jaká moudrá pohádka!   

Opakují se dějiny?

Možná, že lze zvážit, že lidská společnost, ať byla v Ciceronově době nebo po něm, prožívala obdobné situace a řešila je i obdobným způsobem. Lidstvo nedošlo k lepším řešením, pokud se neobjevila osobnost, která se těšila pozornosti,úctě a respektu a dokázala přesvědčit, že pomstychtivé a bezbřehé násilí není vždy řešením a našel jiné. Ne, že by ho zrovna všichni poslouchali. Ale byli tací, kteří své kroky pod jeho vlivem uvážili a našli taktiku smíru, pokud to okolnosti ještě dovolily. Taktika smíru je ukázkou odpovědnosti, kterou každý nese za své rozhodnutí a pokud je jeho rozhodnutí špatné, pak nese následky: trestní i morální.   

Ano, všechno je o komunikaci a věrohodnosti debatujících. Lidé, kteří sledují jiné cíle v těchto debatách, se snaží je realizovat, a tak se často rozhoří spory do té míry, že prvotní úmysly ztratí na váze a vznikne konflikt, který se jen stěží zažehnává. Tam, kde vzplanou vášně, rozum je v koncích a ne každý má chuť a odvahu zasahovat a navrhovat svá promyšlená řešení. Možná také nemá odvahu, protože může přijít o to, co léta budoval. Hrozí, že se pak hněv obrátí proti němu, což málokdo zrovna potřebuje vždyť myslí na svou kariéru, úřad, postavení. V běhu věků se tato situace opakuje v uvažování lidí - je to o té košili a kabátě. 

Každý sice tuší, že nadbytek je stejně škodlivý jako nedostatek, i když každý s jinými důsledky, ale neřeší to uspokojivě ani v malém a dokonce ani ve velkém měřítku. Přitom základním principem existence je rovnováha, která, když je narušena, člověk onemocní, rodina se rozpadne, společnost se začne bouřit, svět se mění k horšímu, vznikají nepokoje i katastrofy. Všichni to vědí, ale přesto ...

Kdo řídí svět? 

Svět se nedělí na lidi moudré a hlupáky, i když se to může leckomu tak jevit. Ti moudří nebo hlupáci mohou být i na straně, s kterou automaticky nesouhlasíme a každý názor je hned smeten ze stolu. Svět, jak ho známe, však má možná jiný rozměr, který dost dobře nepozorujeme v našem globálním světě, ve kterém se zdá všechno stejné a nějak samočinně řízené, i když na jeho chod působí mnoho faktorů a sil. Avšak, na první pohled, a lidé s tím tak počítají, se zdá, že svět je řízený jen všelijakými zájmy, spolky, jedinci, osobnostmi, na které je vidět, které se různě prezentují a vysílají do světa své názory, zasedají na různých konferencích, hádají se, dělají někdy i hlouposti, zločiny nebo rozhodují proti všem pravidlům a zákonům. Ano. Ale já osobně cítím, že někde uprostřed toho dění a na celém světě je tisíce lidiček, kteří svým životem, který je nenápadný, prostý, často i neučený, nepovšimnutý a dílem, jedno zda je považováno za obyčejné, někdy i směšné, nepotřebné, nedůležité, neperspektivní, neefektivní. dokáží měnit svět svou láskou, šetrností, laskavostí, slovem i velkými skutky milosrdenství a ovlivňovat dopady nemilosrdného světa na naději. Je to prostě v nich. Možná, že některého z nich zítra potkáte. Třeba někoho, kdo vás upozorní, že nemáte zapnutou kabelku: "aby vás někdo neokradl", řekne a usměje se, místo toho aby sáhl do té kabelky sám. A vy nevíte, co mu říci? Prostě, děkuji. 

A tak, než začneme zase lámat hůl nad světem, přemýšlejme o těch nejmenších, kteří prochází životem, podle obvyklých měřítek, neuspokojivým způsobem, a přitom jsou svým způsobem spokojeni, mnoho věcí nepotřebují. Vždy si udělají  čas na ty druhé, protože jim na tom záleží. Nemuseli k tomu dospět složitými cestami, protože lidské dobro buď v lidech je nebo - není.