Sociální péče: Je třeba změnit postoj ke stáří

Sociální péče se bude soustřeďovat do tzv. sociálního podnikání, o kterém jsem se zmínila v přiloženém článku. Sociální péče o přestárlé lidi v Chomutově však ukazuje, jak to může probíhat v praxi. Pokud celá problematika přejde do nestátních organizací, pak je možné, že v mnoha případech bude podobně katastrofální. Jde o peníze! Mnoho rodin, které se z objektivních a zcela pochopitelných důvodů nemohou starat o své nemocné příbuzné a nemají peníze na drahé služby, pak samozřejmě nebude moci být poskytována péče nad finanční limit, podle kterého je nabízena. Pokud rodina bydlí daleko a nemůže svého příbuzného často navštěvovat, pak samozřejmě se často nedozví, jak je se ním zacházeno ...

Staří lidé a jejich současné podmínky

Staří lidé to nemají lehké. Nejenže se jim stává, že nežijí v kruhu svých nejbližších, a to může být i následkem zcela pochopitelných příčin, kdy mladší členové rodiny bydlí daleko kvůli zaměstnání z jiných důvodů, ale velmi nesnadno si zvykají na nové věci, které jsou mimo dosah jejich dovedností. A společnost k nim není příliš milosrdná. I když se prodlužuje lidský věk, v mnohých případech se prodlužuje i lidské utrpení spočívající v osamělosti a neschopnosti navázání mezilidských příznivých kontaktů. Z jedné strany se to zdůvodňuje tím, že si mladí lidé myslí, že staří překážejí, že berou jen důchody a jinak nejsou užiteční, z druhé strany je to neznalost procesů stárnutí a neschopnost ho pojmout jako přirozenou součást života. Pokud se jedná o poměrně zdravé lidi, kteří jsou soběstační, mají své zájmy, udržují si své koníčky a navštěvují kulturní zařízení, udržují si přátelské vztahy se svými vrstevníky, jsou na tom dobře. Ale mezi nimi je celá řada lidí, na které se svalí nemoci a problémy velmi záhy po odchodu do penze. Ono je to sice dobré stále dokola vykládat, že každý ví, že zestárne a musí se na to už předem připravovat, aby nebyl pak překvapený, že se o něho nikdo nemůže starat, ale není to omluva pro nevšímavost a lhostejnost ke starému člověku, který potřebuje pomoc, důvěru a lidské sdílení. Mladší lidé vůbec o svém stárnutí neuvažují a myslí si, že to zvládnou stejně, jak musí zvládat problémy a těžkosti ve svém věku. Ale neuvědomují si, že starší lidé mají už na sobě naskládáno daleko víc a pokud prožívali v životě, jak už to tak bývá, více problémů, které nejsou vlastní lidem mladšího věku, pak se jejich náhledy diametrálně liší.

Můj nedávný zážitek

V budově, kde pracuji, je velká hala a v ní stojí několik automatů na kávu. Do budovy chodí hodně lidí, protože kromě jiných kanceláří tam sídlí i sociálka. A tak jsem se v té hale setkala s jednou starou paní. Na první pohled byla velmi příjemná. Ale, bezradně si prohlížela automat na kávu a bylo ji asi hloupé, jak jsem to tak vycítila, někoho požádat, aby ji poradil, jak se s automatem zachází. On je každý trochu jiný. Přistoupila jsem k ní a zeptala jsem se ji, zda nechce pomoci a ona radostně přikývla, tak jsem se jí zeptala, na jakou kávu má chuť a hodila jsem do automatu minci. Zachvíli byla káva "uvařena" a já jsem ji opatrně vysunula a kelímek jsem ji podala. Hned mi ji chtěla zaplatit, ale já jsem ji obelhala, řekla jsem ji, že je to pozornost naší firmy a dovedla jsem ji ke křeslu a pomohla jsem ji, aby si pohodlně sedla a kávu si v klidu vypila. Zeptala se mne, zda si taky nedám a já na to po pravdě, že mám v kanceláři turka. A ona mi mi řekla: holčičko, to je špatné na žaludek. A já si stiskla ruku na rozloučenou. Obdařila mne úsměvem. Já staré lidi chápu. Vyrostla jsem mezi nimi a také jsem s nimi často pracovala. Bylo to pro mne přínosem. A mám jim co v dobrém oplácet, to mi věřte. A myslím, že nejsem sama, kdo měl nebo má laskavou babičku a dědu, jiné starší příbuzné, s kterými rostl a kteří se mu věnovali. A ty těžkosti stáří jim opravdu nezávidím, jako jim nezávidím myšlenky, kterými se zaobírají. Natož, abych se zaobírala myšlenkou, že berou penzi a nepracují. Asi se zapomíná, že pracovali celý život a za daleko menší peníze, než nyní čítá průměrný plat.

Mám pocit, že společnost uhnula úplně na jinou kolej ...

Je sice chvályhodné, že se někdo rozhodne zřídit dům pro staré lidi, ale i když má zdravotnické vzdělání a zhruba ví, že má dost síly staré lidi opatrovat i v jejich nemohoucnosti, je otázka, zda chápe dobře, co stáří obnáší po stránce psychiky. Není to o tom někoho postavit někam, posadit někam, nakrmit ho a pak ho zavést na toaletu, jak se to dělá ve špitálech, kde jsou lidé krátkodobě umístěni. Tam je to pochopitelné. Ale v zařízeních, kde jsou až do konce svého života, je to jiné. Zvláště u těch, kteří nemají rodiny anebo se k nim rodiny prostě nehlásí. I když jsou postiženi nemocemi, i když jsou nesdílní a nebo dementní, jsou to pořád lidé a ublížit je tak snadné. Vždyť to nic nestojí vzít nějakou babičku, která je apatická, za ruku a mluvit na ni nebo se s ní projít v parku. Když už na sebe někdo takovou službu vezme dobrovolně, že bude v ní podnikat, pak se musí připravit i na to, že kromě té dřiny, kterou obnáší obsluha nemocných starých lidí, je nutný i lidský přístup, porozumění stáří a pochopení pro stáří a znalost procesů stárnutí. Jinak nemá smysl takové zařízení vést anebo takovou práci vůbec dělat.

Když už se tady, v naší milé zemi, pořád mluví o penězích a boháčích, myslím, že by bylo docela revolučním počinem,kdyby někdo opravil nebo postavil dům pro staré lidi, o které se nikdo nemůže nebo nechce starat, zřídil kvalifikovanou péči zdravotníků se zaměřením na stáří a dokázal je v klidu dovést až na práh smrti. Takový člověk by si to hodně "tam nahoře vypígloval". A kdo ví, jak se měří to dobré a zlé? Úcta ke stáří a k nemocným a bezmocným lidem je ukázka vyspělosti společnosti. Ale myslím, že na tom nejsme tak špatně. V našem Jihomoravském kraji se o staré lidi pěkně starají, proč to nejde jinde? No, není to jen tak, jak si mnoho lidí myslí. Lidské osudy jsou všelijaké a kdo ví, zda takový člověk, který si dnes myslí, že ho to potkat nemůže, nebude jednou na místě, kde by nikdy nechtěl být. Záleží na tom, jaké sociální podmínky si sami na sebe nastražíme. A to je také budoucnost pro ty, kteří jednou budou potřebovat pomoc, pochopení, lásku a soucítění.