Sedm mudrců: Moudrost první - Následuj boha

Kolega, Karel Sýkora, publikoval zajímavou stať o sedmi mudrcích v článku Delfské maximy. Je to velmi lákavé se nad tím vším zamyslet a uvědomit si, v dneším stavu světa, zda požadavky, shrnuté v bodech, znamenající dosažení moudrosti a také pokojného života, jsou ještě splnitelné a funkční. Přes prizma času a monoteistických náboženství, z nichž každé také formuluje určité teze o pokojném životě a dosažení klidu a harmonie, se ukazuje, že jsou to požadavky, které ještě v současné době nejsou splnitelné. A nebo nejsou formulovány pro naše vnímání vlastní reality v čase a prostoru, v kterém přebýváme. A proto jsem si dovolila malou úvahou se zamyslet nad pojmem "bůh", jak ho mohl chápat antický člověk, V podstatě na základě aristotelského učení o metafyzice. Neumím si jinak antické bohy vyložit, než principy. http://karelsykora.blog.idnes.cz/c/190597/Delfske-maximy.html

Volání bohů?

V době, kdy se zdá, že „bohové vymřeli“, je snad možné uvažovat o tom, že lidé hledají za ně náhradu, protože mají pocit, že je potřebují, i když je nechápou. Snad proto, aby někdo nesl spoluodpovědnost za tento svět nebo s nimi měl sounáležitost za činy, konání a chování i následná fiaska, z kterých si často neumí sami pomoci. Nemyslí si, že všechno co dělají, má příčinu samo o sobě, ale neumí pojmenovat původ svých hnutí, citů a pocitů, které je vedou k určitému činu a jeho následku. Ví, ze své zkušenosti a také z nejrůznějších podobných situací, že nelze některé věci opakovat dvakrát, protože v jiném čase a za jiné situace by čin, který byl obdivován dříve, mohl v jiné souvislosti, v jiném čase působit trapně, ne-li zavrženíhodně.

Lidský svět a schémata, jež jsou dána z jiného prostoru

V lidském, poněkud jednoduchém světě, kde se obecně nerozeznává nic jiného, než zkušenost, praxe a analogie, jsou dána tradicí jakási schémata, podle kterých lidé mohou předvídat následky svých činů a skutků. Tato schémata jsou uvedena ve formě povídání o nějakém člověku, který nějakým způsobem o něco usiloval, jeho činy jsou zváženy podle vyšších hodnotových měřítek a nakonec je buď sankcionován anebo se jeho činy dávají jako příklad pro jiné. A pokud jeho činy jsou řízeny Boží prozřetelností, je takový příklad zahrnován do náboženského vnímání a myšlení i posuzování lidských věcí přes prizma náboženské etiky.

Chápeme nebo nechápeme plně rozměry svých skutků?

Ale v našem světě, v našem čase a prostoru máme mnoho důvodů, proč zavrhnout staré a zdánlivě otřelé představy o tom, co se má a nemá dělat, konat a činit v mezilidských vztazích a nějaké to „meta“ ani nejsme schopni správně chápat. Tedy činy a skutky, které mají ještě jeden rozměr, v kterém se mohou, měřeno jeho vlastním měřítkem (které sami také opomíjíme), projevit následky pro nás nevídaným způsobem. Nejsme na to stále a snad i trvale připraveni. A proto to, co se dnes zdá jako zlo, může být v budoucnosti dobrem, jak praví Machiavelli, z nějakých příčin, o kterých však nehovoří. A zase naopak. Navzdory pokroku, který se odráží ve schopnosti formulovat hmotný svět v hmotném projevení, se ve svém lidském rozměru, stále pohybujeme ve stejných chybách, dokud se neopotřebují nebo se jejich prostor nezačne vyprazdňovat a nahrazovat jinak modelovanými situacemi.

Metaprostor a jeho měřítka pro naše činy

Ačkoliv jsou k dispozici učení, která osvětlují ten prostor „meta“, přesto lidé jdou cestou lidských tužeb, protože touží právě je uspokojovat i v tom případě, že jsou si v některých případech vědomi jejich zbytečnosti a navíc i jistých sankcí za porušení zákonů rovnováhy. To jsou zákony, které existují právě v tom „meta“, kde jsou lidské činy měřeny jinými měřítky. Troufám si říci, že „meta“ je vlastně „bůh“, který se má následovat. Je to ještě zcela neprobuzená schopnost vidět své skutky, příčiny a následky činů, konání a jednání z perspektivy řádu, který nemá s žádným náboženstvím nic společného, ale může ho, ono samo, svým jazykem a chápáním věcí na úrovni lidské a božské vysvětlovat a překládat lidem, v jistém okamžiku, do srozumitelných frází a v obrazech.

http://www.youtube.com/watch?v=M4b-PHPuwiM&feature=related

Lidé spíše následují své potřeby, než boha

Lidé si s pochopitelných důvodů život zjednodušují a v zásadě si nekladou složité otázky. Svět, v kterém žijí, si formulují a zobrazují v lidském měřítku a organizují si ho podle svých bezprostředních potřeb, které naplňují jejich představu o kvalitě života a potřeb pro přežití. Nejsou motivováni k „následování boha“, protože si nejsou jisti, že právě v tom by nacházeli osobní štěstí, které je spojeno s příjemnosti, jimž jim poskytuje hmatatelný a z jejich pohledu i čitelný svět.

A tak požadavek „následovat boha“ může být brán jako projev cnosti, nikoliv nutností, může být moudrostí, ale ne prostředkem k přežití.