Se slavnými v posteli. Část 4. O míjení

Zdá se, že slovo "míjení"  už samo o sobě zanechává pachuť opouštěných šancí, které jsme v životě měli a z nějakého důvodu je nevyužili. Možná, že když se nám nabízely, jsme neměli čas a nebo jsme nedocenili jejich cenu, protože jsme neviděli do budoucnosti, co by nám to mohlo přinést, Kdo ví?...

Křížení cest

Zdá se, že životní cesty se mnohonásobně kříží, Vždyť se člověk potkává s tolika lidmi! Jenomže, s těmi lidmi, které potkává,  je to složité. Je jen málo těch, které v morálním slova smyslu skutečně vidí a ještě méně těch, pro které má pohled účasti a nebo milující pohled. A co určitě překvapí, je strašně málo těch, kterým je on sám skutečně viděn! Určitě je to vzácné, když se jeden člověk pohrouží do druhého člověka, protože v hlubším účastenství zůstává osamocen.

Necítí se snad každý nepochopen?

Lidé se obecně míjejí, ale rozhodně to není doslovně tak, že kráčí každý s tichou touhou v srdci, aby byl některým člověkem "viděn", láskyplně pochopen, procítěn a vytušen. Spíš se každý cítí nepochopený, opomenutý nebo přehlédnutý. Položím otázku jen tak do prostoru: Nemají všichni lidé společný pocit, že jsou nepochopeni, nemilováni, opomenuti nebo přehlíženi? Že prožívají společný pocit zklamání, bolestného odmítání jejich citu, že byli a jsou pro ostatní zbyteční? Je to lidský úděl ? Proč?

Protože je zahleděn do svého pocitu?

Každý to v hloubi srdce ví, že druhý touží po "vidoucím pohledu" - a přesto projde kolem, aniž by pohlédl - každý sám ve svém pocitu osamělosti nebo osamocenosti ...

Ptám se po druhé, proč?

Když člověk tuto myšlenku rozebírá, začne přemýšlet, proč se tak děje jemu, právě jemu, proč takové pocity má. Může to svádět na nedostatek času, neklid a problémy ve vlastním životě, sebestřednost a sobectví, že nemůže a třeba ani nechce nebo není schopen vztáhnout ruku? Vedle egoismu, strachu z lidí a možná i nepatřičné hrdosti je to neschopnost morálně vidět. Protože nevíme, kolem čeho procházíme, netušíme, co ztrácíme, co nám uniká - proto je míjíme. A proto také zbytečně mrháme hodnotami života.

To, po čem toužíme ...

... to je v nesčetných srdcích lidí. Ale tím, že to necháváme zaniknout, tím o to přicházíme. Mnoho a mnoho lidského étosu chřadne a zmírá na prázdnotu a nízkou kulturu etického vidění. A to je vážná věc. Možná, že taky problém, který nechápeme, nevnímáme a neumíme ho pojmenovat.

Mravní svět v malém a mravní svět ve velkém

Jsou si tak děsivě a úžasně podobné! Věrně se v sobě promítají, jen naivní člověk to nevidí. Ten, kdo není schopen se kolem sebe dívat s láskou a pochopením, ten nebude nic také, jako občan uznávat a jako "světoobčan" kolem sebe rozsévat jen řevnivost a pomluvy. Míjení člověka je stejné jako míjení společenství - je to totéž vycházení naprázdno, totéž sebeodsouzení a konečně - sebezničení.

Hodnotová slepota

Nicolai Hartmann (1882 - 1950) nazývá tento stav hodnotovou slepotou. Tvrdí, že jen jednomu pokolení je dáno něco, co se jinému nenaskytne, stejně jako se jednotlivci naskytne jen v určité chvíli cenný okamžik. A pokud jej mine, pak je to prohřešek na smyslu života, Ale také prohřešek na metafyzickém smyslu lidského bytí - je to stejně nesmyslné...

Asi se s tebou minu ...

Až mrazí v kostech tak po ránu,
čekám na kopci zase zimu.
Ještě však tu chvíli zůstanu,
ve snu, v tom pozdním, letním klidu.
Slunce zamkne svou zlatou bránu,
v mírném jasu své srdce svinu.
A v posledním teplém závanu
s tebou se lásko, asi minu.

Maura, říjen 2010