Se slavnými v posteli. Část 2 O štěstí

Marcus Tullius Cicero nyní přemýšlí o cnosti, dobru a zlu a hádá se s filozofy. A jeho myšlenky pronikají stále, díky knihám, k dalším generacím, které o nich mohou, i z hlediska své reality přemítat. Neboť lidé starého Říma nebyli v podstatě od nás odlišní, to je už znát z problémů a otázek, které si kladli a filozoficky o nich přemýšleli.

Člověk je takový ...

... jaký je jeho duševní stav, praví filozof. Jaký je člověk, říká dál, taková je jeho řeč, řeči jsou pak podobné jeho činům, jeho činům pak jeho život. Duševní stav dobrého člověka je vyrovnaný, takový člověk žije v blaženosti, protože je čestný a čest stav blaženosti podmiňuje. A takový člověk nemá ani problémy se svým okolím.  Člověk moudrý, praví dál, a tak pokračuje ve svých úvahách, nepodléhá hnutí mysli. V jeho duši je stále ničím nerušený mír...

Je takový člověk tedy blažený?

Blaženost je s těmi, kteří žijí uměřeně, vyrovnaně, bez úzkosti a strachu, bez zármutku, bez přehnané radosti a bez náruživosti.  Moudrý člověk směřuje k cíli, aby byl blažený, ne, aby ho všichni oslavovali a chválili pro jeho moudrost. A tak, dokládá Cicero na závěr, blažený život závisí tedy pouze na cnosti.

Je nutné zapnout rozum, ne nechat nad sebou vládnout city

Nemyslím si, že by život ve starém Římě byl jednodušší, než v pozdějších dobách a rozhodně je srovnatelný s jakoukoliv dobou, neboť tyto otázky, které mají silně etický charakter, jsou vždy aktuální. Kolem nás je stále mnoho změn a vzruchů. O to se pilně starají také média, kromě jedinců, kteří neustále o něčem mluví, něco hlásají, analyzují, dementují ... a člověk, který je stále vystaven takové sprše informací, nemá čas, v jejich rychlém sledu, rozlišit, co je dobré pro něho, anebo co je pro něho špatné. O toho se tak se odvíjí jeho duševní stav. Protože všechna vzrušená hnutí, vycházející z existenční nejistoty, napětí a obav z budoucnosti, vyvolávají ne bezvýznamné duševní otřesy. Člověk ztrácí schopnost o tom rozumově přemýšlet a docházet ke svým závěrům, neustále ovlivňován dalšími a dalšími útoky, takže přichází o svou, tak žádoucí rovnováhu mysli a tím trpí nejen tělesné, ale i duševní zdraví. Ať si to uvědomuje nebo neuvědomuje. Pokud si to neuvědomuje, je na tom hůř, protože opomene zapnout v sobě mechanismy, kterými se rozpouští stres. A ten má báječnou schopnost se řetězit. Vršit se. A tím víc se zvyšuje pak jeho utrpení, aniž si uvědomí zpětně jeho příčinu.

Čeho se lidé nejvíce bojí?

Máme to v sobě všichni. Ten strach, který leží kdesi v podvědomí, i když se cítíme šťastni, bezstarostní, milovaní. Lidé se bojí smrti, bolesti, z nichž jedna je přítomná a druhá někde zpovzdálí hrozí. Bojí se chudoby, ztráty dobrého jména a hanby. Bojí se i nemocí, slepoty, ztráty soběstačnosti, opuštěnosti. A teď je taková otázka, kterou by položil každý starý filozof: můžeš být vůbec v životě kdy šťastný, když tyto strachy pěstuješ, přemýšlíš o nich, a tak se bojíš? Protože se bojíš do budoucna a ne budoucnosti. Každý den, který věnuješ těmto myšlenkám a necháváš se jimi svírat až k zalknutí, nevěnuješ svým radostem, který ti přináší každý nový den, ale svým uvažovaným strastem a utrpením, které nemusí vůbec ani v budoucnu nastat. Kdo je už zlomený jen představou takových událostí, pak jak může být jen chvíli šťastný? Nebo naopak - může být velmi nešťastný.

Kdo je také nešťastný

Je to prosté. Každý to uhodne. Ti, kteří po něčem stále šíleně prahnou, jsou stále vzrušení, až nepříčetní. S nenasytností a dychtivostí neustále touží po majetku, po rozkoších, protože si myslí, že jen tak mohou být bezstarostní a říkají tomu "za vodou". Staří soudí, že takoví lidé jsou lehkomyslní. Protože propadají nerozumnému veselí, a čím více mu propadají, tím jsou ubožejší. Tím spíše je čeká tvrdé rozčarování. Proč? Nikdy nebudou naplněni klidem, tichem, moudrostí. Tak soudí staří.

Kdo je tedy šťastný, opravdu šťastný?

Ten kdo je moudrý, kdo dokáže žít s rozumem a vlídností, koho nesvírá žádný strach, tím ho ani nehlodá zármutek, který doprovází strach z budoucích věcí, jehož nevzrušuje žádná žádostivost a jeho nicotné radovánky ho neoslabují do stavu malátnosti.

Blaženost nemusí být stavem štěstí

Když se člověku dostává všeho, co potřebuje, když  mu, zdánlivě, pranic nechybí, nemusí být ještě šťastný, dokonale šťastný. Protože vždycky muže chybět nějaká část, která mu k dokonalému štěstí schází, praví staří. Jsou věci, které jsou posuzovány podle kvality a do těch se zařazuje: síla, zdraví,bohatství, čest, sláva a jsou věci, které se posuzují podle množství, a to jsou třeba peníze, domy, pole, louky, cokoliv takového. A člověk nemůže mít všechno. V té dokonalé souhře kvality a množství. Ale blaženost života, i kdyby se jí něčeho nedostávalo, říká Cicero, i kdyby v něčem pokulhávala, přeci je to ona, ve svém smyslu a pojmu, protože si ponechává svůj význam podle té části, která zdaleka převládá. Ale současně dodává, že nechápe ty, kteří jsou již blažení a shání se ještě po větší blaženosti, pak asi jí nedosáhli, když pociťují, že jim ještě něco chybí ...

Tak jsme si trochu zafilozofovali. Asi je na nás, kdo chceme poznat a pochopit svou cestu ke štěstí, blaženosti a klidu, jak naložíme ze svou povahou, se svými myšlenkami a přáními a jestli nepocítíme někdy touhu se uklidit do ticha a o těchto věcech vážně rozjímat ...

http://www.youtube.com/watch?v=ubTveCihjoQ&feature=fvst