Rodina: Nemoc zvaná Alzheimer

Včera jsem četla ve Washington post polemiku o tom, zda žena nebo muž, jehož partner onemocní Alzheimerovou chorobou, se má s ním rozvést a začít nový život, neboť ten člověk vlastně "zemřel", nikoho nepoznává, neví, co se ním děje a zdravý partner má, dle článku, právo na to, aby si založil nový život. Myslím, že podobná úvaha se ještě v našem kulturním prostředí nerozebírala, ale přesto, neuškodí ji uvést, neboť se to týká každé země, každého národa a tato nemoc trápí mnoho lidí i jejich bližní. Nejsem pro nikoho žádná morální autorita a mám svůj vlastní názor, kterého se nemusí nikdo držet. Nikdy bych nemohla opustit manžela, partnera, děti, staré rodiče pro nemoc i pro nic jiného, ne jen z morálních důvodů, ale z lásky, a tím je pro mne tato otázka vyřešena. Ale zároveň neodsuzuji nikoho, kdo se zachová jinak. Tento článek řeší etiku vůči nemocným a nikoliv vůči zdravým.

Ale jak se bude řešit z jiných hledisek ....

Alzheimerova choroba není zdaleka pouze nemocí stáří a myslím, že s jejím léčením si neví medicína na celém světě rady, tedy aby se člověk vlivem léčby uzdravil. Nejbližší lidé nemocného jsou vystaveni traumatizujícím zážitkům, protože musí být připraveni na to, že je nemocný brzy nebude poznávat, že bude na úrovni malého dítěte. Že bude často plakat anebo zůstane netečný, a to je velký citový nápor. A jistě, že si někdo řekne - nikdy se neuzdraví a já ztrácím čas, mám problémy v práci, protože často nejsem schopen, schopna, zajistit celodenní péči a kdybych zvolil ústavní léčbu, pokud taková ovšem existuje, stejně by mi to nedalo, abych tam neběhal a měl úzkostné pocity z každé návštěvy. Ale takové myšlenky může mít i ten, jehož partner dlouhý čas trpí jinou nevyléčitelnou chorobou, má bolesti a potřebuje péči, kterou mu nemusí rodina umět poskytnout, protože dost dobře nezná průběh nemoci, neví často, jak se zachovat a podobně. Jsou lidé, že když si ještě uvědomují svou nemoc a stav a mají jasné vědomí, že se na rozvodu domluví. Nechtějí vázat svého partnera, přejí mu, aby si našel šťastnější způsob života anebo v tom hraje roli ještě jiný důvod, rozdělení majetku a řešení výchovy dětí, aby potom nenastaly problémy s pozůstalostí. Podle mého názoru má každý právo na své řešení a není třeba ho odsuzovat a pokládat ho za egoistu, protože každý člověk má jen jistou míru výdrže, soucitu a morálního postoje ke svému bližnímu. A také právo se svobodně rozhodnout a zajistit nemocnému důstojné dožití v příslušném zařízení, pokud je možné a dosažitelné.

Chybí nám dostatečné pochopení umírání a smrti

Zdraví lidé nepřemýšlí nad těmito otázkami a když je taková situace potká, cítí se zaskočeni. Změní to totiž jejich navyklý životní řád a pořádek a nemoc bližního od nich vyžaduje mnohé oběti. Najednou se jejich obzor zúží na nejnutnější výkony, aby měli co nejvíce času se věnovat trpícímu. Neboť mu musí posloužit ve všech ohledech a ještě být svědky velkého utrpení a chátrání, což je pro zdravého člověka traumatizující zážitek. Prochází se svým bližním cestou, odkud se vrátí jen jeden zase zpět a možná, že tu jsou i obavy, že kdyby tak nečinil, že se budou dostavovat výčitky svědomí a lítost, že neučinil všechno, co mohl, aby usnadnil tomu druhému poslední měsíce, týdny i dny života. Je to otázka vztahu k životu a k umírání, otázka lásky a poděkování za roky, které spolu trávili bok po boku. V neposlední řadě je to i morální záležitost, kterou se lidé hodně trápí, i kdyby to udělali úplně jinak, ale nechtějí překročit hranice svých vlastních hodnot, které v životě přijali a kterými se řídili.

Myslím, že by se měl každý zachovat podle svých možností a schopností, současně by nikdo neměl nikoho odsuzovat za to, že nevydrží pečovat a vzdá to. Autor článku to odůvodnil tím, že vlastně v době, kdy nemocný ztratí pojem o světě, že je druhý, pokud se tak rozhodne, oprávněn se s ním rozvést, protože nemocný vlastně už pro námi vnímaný svět neexistuje, je ztracen v tom svém, kterému nikdo z ostatních nerozumí. Je to velká otázka pro každého člověka, je to otázka lásky, úcty, svobody a konečně i toho, k čemu se naše evropská kultura zatím nevyslovila - uznaného majestátu smrti.