Rodina a stát: Rodičovská odpovědnost a blaho dítěte

Cílem následující článku je srovnání mezi zákonným obsahem rodičovské odpovědnosti podle § 858 občanského zákoníku a obsahem zákonné úpravy sociálně-právní ochrany dětí podle ustanovení § 1 zákona. Úvaha se zaobírá podmínkami výchovy dětí v běžné české rodině.

Právní rámec

Základním zákonem pro problematiku rodiny je Předpis č. 89/2012 Sb., Zákon občanský zákoník, s účinností od r. 2014, v ustanoveních § 675 - §975. Předpis č. 359/1999 Sb., Zákon o sociálně-právní ochraně dětí, s platností novely od 1.1 2015. Tento zákon v ustanovení § 1 řeší problematiku sociálně- právní ochrany dětí kterou zejména rozumí: a) ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, b) ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, c) působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny, d) zabezpečení náhradního rodinného prostředí pro dítě, které nemůže být trvale nebo dočasně vychováváno ve vlastní rodině. Pojem rodiny v současně platném občanském zákoníku Předpis č. 89/2012 Sb., Zákon občanský zákoník, v ustanoveních § 855 – § 859 řeší vztahy mezi rodiči a dětmi a jejich vzájemná práva a povinnosti. Ovšem, nestanoví pojem rodiny, pouze stanoví, že „rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany. Zůstává však u principu, že hlavním účelem manželství je založení rodiny a v takovém případě hovoří o „rodinném společenství“ či „rodinné domácnosti.“

Pro účely našeho tématu je nutné si všimnout ustanovení § 858, který stanoví: cit.: „Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.“

Cílová skupina sociálně právní ochrany děti

Sociálně-právní ochrana dětí je zajišťována příslušnými orgány, které jsou stanoveny zákonem i se svou zákonnou působností a ty se zaměřují, podle ustanovení § 6 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Zabývejme se rodinami a dětmi, které splňují předpoklady harmonického rodinného vztahu, dobré výchovy a vyváženého domácího prostředí. Do určité skupiny, která je v § 6 zákona o sociálně-právní ochraně dětí jmenována a týká se trestné činnosti či možného spáchání přestupku, mohou spadnout i děti pod věkovou hranicí 15 let, které pocházejí z dobře situovaných rodin, které naplňují předpoklady naplňování rodičovské odpovědnosti dle zákona a také ve smyslu očekávaných příznivých láskyplných vztahů v rodině, a přesto se může stát, že se stanou obětmi trestných činů, či pachateli přestupků nebo trestné činnosti.

O morálních zásadách a jejich vštěpování dětem

Děti nejsou pouze odkázány na rodinnou výchovu, ale mají širokou škálu možností volby zábavy, sledování médií, přijímání různých zkušeností od ostatních dětí v okolí, vyhledávání motivů životního stylu, v nichž hledají určité hodnoty a identitu, přizpůsobování se většinovému názoru a vytváření si vzorců hodnot se zaměřením na splňování si vysněných představ, jejichž obsah i směřování do problému si nedokáží do důsledků a následků vyhodnotit. Tak to zkouší, kam až mohou zajít. Morální hranice, jak se zdá, jsou velmi pružné, než narazí na tvrdou zeď a dosud fungující rodinná výchova se dostává do střetu s úředníky, zajišťující sociálně-právní ochranu dětí. A každý s jinou představou etického vedení výchovy. Zákon o sociálně-právní ochraně dítěte žádnou konkrétně směřovanou etiku neposkytuje a občanský zákoník vychází z Listiny s tím, že základní lidská práva a svobody jsou omezitelná pouze zákony. Kdo tedy má ještě dětem vštěpovat morální zásady, kromě rodiny. Učitelé nemají dost pravomocí a nástrojů, aby si získali autoritu a usměrnili chování žáků a důsledně zamezili nejrůznějším druhům šikany a násilí mezi dětmi, které mohou vést k přestupkům až k trestným činům a následnému zasahování orgánů sociálně – právní ochrany dětí, jak to zákon umožňuje. Škola současně se vzděláním neposkytuje i výchovu, kterou zákon jednoznačně směřuje na rodiče. Úcta k autoritám je prolomena, úcta k rodičům se rozchází s nedostatkem času si s dítětem o tom promluvit, protože rodiče jsou často více zatíženi problémem existenční nejistoty a finanční nejistotou, protože mají povinnost i hmotně zajišťovat rodinu. Morální výchova musí jít ruku v ruce s hodnotami, které i dítě dokáže posuzovat přirozeným způsobem, nikoliv jen proto, že mu z toho plynou nějaké výhody. Oba zákony pouze konstatují nutnost zajistit mravní vývoj z rodiny, což souvisí s požadavkem zajištění řádné výchovy, ale to jsou jen rozevřené nůžky, mezi nimiž se pohybuje dítě stojící na rušné křižovatce mezi okolním světem, rodinou a sebou samým, vystavené volbě mezi dobrem a zlem a nic mezi tím.

Ustanovení § 7 odst.1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí

Ve světě, který je přímo nasáklý násilím všeho druhu, se pohybují děti, které ho nemusí posuzovat do krajnosti, jako zlo. Do jisté míry jsou vystaveny okolím k tomu, aby ho reflektovaly i v pohádkách, v kterých sice vítězí dobro nad zlem, ale za cenu, že ten dobrý toho zlého potrestá. Málokdy se vyskytuje případ, že někdo někomu odpustí zlý skutek. Ustanovení § 7 zákona o sociálně-právní ochraně dětí stanoví: cit. § 7 (1) Každý je oprávněn upozornit na závadné chování dětí jejich rodiče. Předstupněm k zásahu orgánů sociálně-právní ochrany dětí je stížnost rodičům od kohokoliv, kdo přistihne dítě při závadném chování. Pojem závadné chování není zákonem definován, mohlo by jít o hrubé porušení dobrých mravů, ovšem pojem dobrých mravů také není zákonem definován, takže se „závadné chování“, na které je kdokoliv oprávněn upozornit rodiče, bude posuzovat případ od případu. Nyní se pozastavme nad případem, že ten „kdokoliv“ oznámí rodičům, že jeho dítě, podle jeho soudu, se závadně chovalo a vzápětí na to tatík popadne rákosku, z bytu se ozývá křik dítěte, rozčileného otce i matky, která se snaží dítě bránit a někdo ze sousedů zavolá na orgán sociálně-právní ochrany, že Novákovi týrají svého syna, že ho bili tak, že jeho křik bylo slyšet až na ulici.

Blaho dítěte

Zdá se, že neexistuje mezičlánek mezi zákonným naplňováním rodičovské odpovědnosti a výkonem sociálně-právní ochrany dětí, co se týče mravní výchovy z rodiny, což předpokládá zákon o sociálně- právní ochraně dětí, že byla v době skutku dovršena. Je také nutno zvážit soulad obou zákonů do konečného cíle, který je – zajištění blaha dítěte. Pojem „blaho dítěte“ není nikde přesně specifikován, ale můžeme ho chápat podle Úmluvy o právech dítěte, která definuje „nejlepší zájem dítěte“ v několika paragrafech. Bohužel, ani soudní praxe nenachází společný význam „nejlepšího zájmu“ a analýza kauzistik uvádí příčiny chyb a omylů procesní praxe. Samozřejmě, že lze předpokládat, že „nejlepší zájem dítěte“ je vyvážená rodina, která mu poskytuje očekávanou péči o jeho zdraví, mravní výchovu, sleduje jeho vývoj, připravuje ho na rozhodování o tom, co je dobré a co je špatné, vlastním příkladem ho vede k rozlišování dobrého a špatného chování, k úctě k rodině a sebeúctě apod. a to s ohledem na jeho přirozené sklony, temperament a chování v různých situacích, z nich krajní situace je rozpad rodiny či ztráta jednoho z rodičů, kdy je dítě odkázáno na otce nebo matku a jednostrannou výchovu. Ale i v takových případech je možné výchovu dítěte výborně zvládnout a není důvod ze strany státu zasahovat do výchovy kontrolováním matky, zda dítě má všechno zajištěno, jak předpokládá zákonná úprava i přesto, že nic nenasvědčuje tomu, že je dítě zanedbáváno. Z hlediska rozumu by bylo absurdní, aby bylo dítě osamělého rodiče přesunováno do jiné péče jen proto, že někdo může v takovém řešení spatřovat zajištění blaha dítěte bez ohledu na to, jak se dítě cítí a co prožívá v cizím zázemí bez rodiče, ke kterému má silné citové vazby.

Přednostní právo rodiny na způsob výchovy

Zákon o sociálně-právní ochraně dětí vychází ze Směrnice Evropské unie, což předpokládá, že i členské státy implementovaly do národního právního řádu její pravidla o sociálně-právní ochraně dětí. Je nesporné, že jsou velmi naléhavé případy dětí, které jsou zneužívány, týrány, ohroženy na zdraví, jejich rodiče zanedbávají své povinnosti apod. Tyto prokazatelné případy patří zajisté pod ochranu orgánů právně-sociální péče, a pokud jejich rodiče zemřeli, je třeba pečlivě hledat další šanci v rodině či v pěstounských rodinách. Podle mého názoru je však vždy nutné rozlišovat, i v případech, kdy dítě správně nevyhodnotí situaci a dostane se do konfliktu, aby se předně spoléhalo na řešení v rodině podle jejího zvážení, než se zaplétat úředně do vztahů, které běžně fungují a i podle zákona garantují slušnou výchovu podle vlastního zvážení a tradic. A přednostní právo rodiny vychovávat své děti podle svého zvážení, rodinných tradic a možností by mělo být prosazováno bez kompromisů.