Riziko: Chodci a řidiči

Každý den ráno a odpoledne chodím stejnou trasou do práce a  z práce. Tato trasa vede přes tři křižovatky, označené semafory, které vyznačují světelné siginály účastníkům provozu, kdy může kdo přecházet silnici a kdy může kdo jet určitým směrem. Zdá se vám to jednoduché? Víte, že máte přejít na zelenou a zůstat stát na červenou? Ale jsou lidé, kterým to jasné není anebo to prostě nechtějí respektovat: "Přeci nic nejede, tak proč bych na tu červenou nepřešel? Vo co komu jde?" A na tom chodníku, z kterého je vidět signalizace stojí školní děti s taškami na zádech. I ty ví, že se na červenou má zůstat stát a čekat až dostanou pokyn bliknutím zeleného světla, že mohou přejít po přechodu. Ale vidí, že nic nestane, když také přeběhnou na červenou, a tak běží, až jim tašky na zádech poskakují. A na další křižovatce to zkusí znovu, vždyť to dělají i starší spolužáci a dospělí lidi ...

K čemu respektovat světelnou signalizaci?

Lidem dalo dost úsilí, aby si vymohli světelnou signalizaci, kvůli dětem, na poměrně frekventovaných křižovatkách, které stojí na cestě do dvou základních škol. Mají lepší pocit! Ví, že děti jsou informovány, že se na červenou neběhá přes přechod na druhou stranu a že se má čekat, až blikne zelená. Důvěřují tomu, že jejich děti nebudou přebíhat, proč by to dělaly? Je to přeci tak jasné! Ne, není to jasné mnoha lidem, že mají respektovat naprosto přirozené věci, které jsou zavedeny kvůli bezpečnosti chodců a řidičů. Někteří se zřejmě cítí nějak omezováni a proto takovou jednoduchou praxi, která platí snad v celém světě, porušují. Je to něco, co způsobuje vzrušení či pocit přemožení nějakého "debilního" příkazu - stůj a jdi, zastav se a čekej, až to blikne světlo, které ti ukáže, že můžeš jít. Kolikrát se stalo, za dobu, kdy chodím tím směrem, že řidič musel na poslední chvíli zabrzdit, aby nesrazil na přechodu omladinu, která s velkým jásotem přebíhala na červenou přechod. Je to prostě "sranda" a zuřící řidič, v kterém by se krve nedořezal, je ještě "srandovnější". A ti mladší, kteří chodí do školy pár měsíců bez doprovodu rodičů, nesmí zůstat pozadu. Třeba, kdyby nebyli tak "odvážní" a čekali, až budou moci přejít, by vypadali jako "mazánci" a "zbabělci". Vykládat lidem, že i když vstoupí na přechod na zelenou, se mají rozhlédnout, zda nějaký řidič, si to také nezkusí zariskovat a v osudovou chvíli se neocitne na přechodu spolu s přecházejícími ve střetu, v kterém nemá chodec žádnou nebo malou šanci, je zřejmě zbytečné, kontraproduktivní a už se o tom ani zvlášť nemluví. Spíš se píše o následcích, které jsou na denním pořádku a přesto nikoho neodstraší, nevyvolá v něm třeba otázku - patřím nebo nepatřím za volant? Tak, i takovou tvář má naše moderní, napapaná a všemocná civilizace.

Zatemění mysli

Tento popsaný obrázek se opakuje i v jiných situacích. Každý den jsme svědky tragických havárií, jejichž příčina vězí v porušení předpisů, překračování rychlosti a hazardní jízdě. Vjezd na kolejiště, když projíždí zrovna vlak je pro mne nepochopitelný, zvláště, když je označeno světelnou signalizací, zřetelnou i v mlze. Třeba se to povede! Jednomu ano a ani se mu nezatřesou kolena, deseti ne. Nedělejme si iluze, že se situace změní zákony, nařízeními, domácími tresty u dětí a dopravní výchovou ve školách, dokud se nezmění ve vědomí lidí úcta k životu a úcta k lidem, které hazardéři všeho věku přivádějí do nebezpečných situací, které je může na celý zbytek života poznamenat. Takové chování a jednání se časem "vylepšuje" o aroganci a bezohlednosti v různých životních situacích. Kdyby se někdo chtěl ptát proč - je to prostě zatemnění v mozku, ztráta soucitu a úcty k sobě samému. Člověk s normálním myšlením se přeci nebude jen tak vydávat do nebezpečí úrazu nebo smrti, ale bude se snažit spíš se před takovým osudem zachránit.

Ale přesto, zkuste to ještě s domluvou a prosbou, třeba se děti smilují a kvůli vám, aby vám nezpůsobily utrpení si počkají, až blikne zelená! I na křižovatce jejich budoucích životů.