Relax: Dům na kopci. Romantická povídka.

Je mi dvaačtyřicet let a pro svou kariéru, jak to vidím dnes, jsem obětovala všechno, doslova obětovala.  Nemyslím si, že jsem šťastná, ale kupodivu ani nešťastná.  Žiji v kruhu, z kterého nelze vybočit, aniž by si člověk nenaboural předem určený program.  Vytváří to určité jistoty, že vím, co budu dělat za hodinu.  Co zítra a co za měsíc.  Nějakou dobu jsem žila s jedním mužem, docela šťastně, ale on rozhodl o sobě a tím také o mně, jinak, než bylo plánováno.  Byla jsem chvíli sama, ale pak se mi naskytla další milostná historka.  O tom všem je tato povídka… http://www.youtube.com/watch?v=yhdgt1SU5ck

Mám přítele, kterého prostě „mám“

Pracuje jako manažer jedné velké firmy, která produkuje projekty do zábavního světa.  Je takový typický flexibilní člověk, který velmi rychle dokáže měnit situace, což se mi zdálo zpočátku hodně zábavné.   Je to úspěšný muž.    Zásadou našeho vztahu je: neplést se jeden druhému do kariéry.   Snad proto bydlíme každý zvlášť a pouze se navštěvujeme ve dnech, kdy máme na sebe náladu.

Ty se máš, že si tak nezávisle spolu žijete  …
Moje přítelkyně si myslí, že jsem si to báječně zařídila a že můj přítel je velmi přizpůsobivý a chápající muž.   Ne, není to tak, jak to vidí ostatní.   Často jsem přemýšlela, jestli nám nechybí láska.   Takové nápady mám od té doby, co jsem ke své práci ještě přibrala takový docela roztomilý revuální časopis pro ženy.  Je zvláštní, jak na mne jejich osudy působí.    Jen občas, po očku, pozoruji své kolegyně, jak zápasí ve vztazích, a říkám si, že bych to nezvládla, protože moje city jsou, díky mé činnosti i jejich následkem, čím dál více sterilní a neplodné.

Ale něco mi chybí. Snad láska

Nevím, jak začít a kde začít skutečně žít.   Ale mému partnerovi to nevadí.   Je stejný jako já. Vyhovujeme si, protože náš život je moderní, bez velkých emocí.   Ano, někdy mi chybí vášeň, žárlivost, cokoli, co by mi řeklo, že mne miluje.   Snažila jsem se o tom mluvit kolikrát, ale usmál se a řekl: „ Není nám dvacet.“ A já se ptám sama sebe, co jeho filozofie znamená.   Kam mne vede a jestli mne někam vede.   Miluji svou práci a vidím v ní svůj smysl života.   Ale ve skutečnosti – jsem pouhým pozorovatelem jiných životů a vlastní nežiji.   A to je příčina, že beru léky proti stresu.   Beru je tajně, protože nosím světu na odiv trvalý úsměv spokojené, moderní a vyrovnané ženy.   Navštěvuji večírky a bavím se s vlivnými lidmi.   Přijdu domů a najdu prázdnotu, protože jsem si to tak „báječně“ zařídila.

http://www.youtube.com/watch?v=QB0cLLiXr-4&feature=fvsr

Ztratila se mi touha

Ani můj intimní život není v pořádku, ale uhasly ve mně všechny ohýnky, když jsem je přestala živit Bylo to úmyslné.   Touha, řekla jsem si, mne odvádí od cesty, kterou jsem si předsevzala.   Příliš bych lpěla a trpěla jeho nepřítomností.   A tak jsem pomalu vychládala a přestala jsem si spřádat své tajné ženské sny.   Vím, že ani nejlepší make-up nepomůže dát mé tváří svůdnosti, která by přitahovala muže až k bodu, kdy mne požádají o tanec, o důkaz lásky a vzájemné prolínání mužských a ženských sounáležitostí.   Jsem však, jak jsem už řekla, žena, která se zřekla takového života a nyní už nemám možnost změnit názor.   Rozejít se s ním nechci, žít s ním nechci, ale chci ho mít.   Protože jsme oba ve věku, kdy potřebujeme jeden druhého jako jistotu

Letní dovolená nám oběma opět nevyšla

Počátek událostí tohoto příběhu byl nevinný.   Jsem však přesvědčená, že už ho sám osud nastavil tak, že mne učinil pouhou figurkou ve své hře.   Jinak nechápu, jak mohlo dojít k takovým proměnám všech věcí, které fungovaly celé roky naprosto bez chyby a zaváhání.  Začalo to jednoho rána, kdy jsme spolu snídali.

Blížila se dovolená

"Pojedeme letos na dovolenou do Krkonoš?“ zeptala jsem se u snídaně svého přítele.

"Já nemohu,“ odpověděl.

"Tak pojedu sama," rozhodla jsem se.

"Čím pojedeš?“ zeptal se mne.

"Auto ti nechám, " řekla jsem s úsměvem.   Proč bych nakonec nemohla jet vlakem

"Tak zítra jedu," řekla jsem rozhodně.

Počítač nás „osvobozuje“ od osobních kontaktů

Přikývl a neřekl nic.   Nakonec, vždyť je to jedno.   Mobil máme, počítač si beru s sebou a v penzionu je možnost napojení na Internet.   Spojení máme.   To nás uspokojuje.   Počítač nás „osvobozuje“ od každodenních lidských kontaktů a stírá chyby, které vznikají emocemi nedorozuměními v komunikaci žena-muž.   Dá se více přemýšlet, co řeknu či co odpovím na otázky.   Přitom mi nevidí do očí, ale může číst, co napíši.   Opravdu, funguje to báječně.   Celé roky se takto „sbližujeme.“

Tak jsem opravdu odjela na dovolenou sama

Do penzionu, kde jsme původně měli pronajatý pokoj, jsem dojela až večer a hned se ubytovala. Zrovna začínaly zprávy.   Měla jsem sice puštěnou televizi, ale nesledovala jsem ji.   Zapnula jsem notebook a na napojila se na Internet.   Hned naskočil.   Odpověděla jsem svým přátelům na několik e-mailů, podívala se na krásné spamy.   Spokojeně  jsem si lehla na válendu a prohlížela si pokoj. Takové intimní prostředí! Škoda, napadlo mne, že jsme nemohli jet spolu! Oba potřebujeme změnu prostředí.   Oba potřebujeme trochu čerstvého vzduchu. Skoro jsem usínala, ale z příjemného rozpoložení mne vytrhla příchozí pošta.

Píše mi máma, proboha.   Něco se stalo!

"Viděla jsi zprávy? Byl v nich ten tvůj přítel.   Dával rozhovor o tom novém projektu, co jste na něm spolu dělali.   Tebe tam vůbec nejmenoval.   Ale představil kolegyni.   Asi bys ses měla vrátit a promluvit s ním. Abys nelitovala.   Máma."

Nedělala jsem nikdy o jeho charakteru velké iluze, ale tohle bylo příliš.   Chápu, že je to účelová záležitost a že stejně dostanu zaplaceno, dobře zaplaceno.   Tak to prostě chodí! Snad to udělal z důvodu, aby lépe projekt uplatnil a prodal know-how co nejvýhodněji.   Mnohokrát jsme o tom mluvili, že je třeba někdy hrát hry, které se líbí ostatním, ale nám se líbit nemusí.   Všechno je obchod, řekl tehdy a natáhl se na válendu.   Dal si ruce za hlavu a díval se zasněně do stropu.  Ale stejně, někde, na mne dosud známém místě, to zabolelo.  Cosi ve mně probudilo podezření, nedůvěru a pochybnosti o správné cestě k úspěchu.

Rozhodla jsem se použít malou lest.   Napsala jsem mu milostný e-mail.   Hlavně jsem zdůraznila, že televizi mám sice na pokoji, ale po celý týden ji neotevřu.   Budu se oddávat klidu...

Druhý den ráno

Raději jsem si vzala prášky na spaní. Probudila jsem se až ráno.   Slunce už krásně prozařovalo oblohu a do pootevřeného okna vála vůně z hor.  Rozhodla jsem se, že vyrazím na procházkuJeště jsem se podívala na hodinky, bylo půl osmé.   V osm hodin se reprízují zprávy, pomyslela jsem si. Podívám se, o čem vlastně mluvil, abych měla klid.   Chvíli jsem nervózně čekala.   Musela jsem si zapálit cigaretu a nalila si silnou kávu z přistavené termosky.   Nikdy jsem pociťovala takový nepokoj.   To byly city, kterým jsem se pečlivě až dosud vyhýbala, protože jsem je považovala za kontraproduktivní. A skutečně.   Vedle mého přítele se usmívala – Kateřina Holzová, moje bývalá spolužačka z gymplu, nyní úspěšná právnička.   Ano, párkrát jsme se v poslední době sešly v kavárně.   Psala do rubriky “Radíme ženám“.   Zprostředkovala jsem ji tuto možnost prezentace a měla úspěchy.   Bylo to příjemné s ní hovořit.   V této relaci ji uváděl jako vynikající právničku, s kterou počítá, protože jsme profesionálové a ti se umí vždycky domluvit! Myslím si, že jsem zbledla.   Nastoupilo něco, co jsem až doposud neznala.   Cítila jsem, že se blíží konec klidu a pohody, protože jsem si byla jistá, že on s ní navázal  i mimopracovní vztahy.   Znám ho velmi dobře. Žít a užít, to je jeho krédo, které nyní naplňuje, myslím si. Je to ale také moje vina.   Byla jsem příliš nevšímavá a uhýbala jsem partnerským problémům.   A teď se to na mne řítí jako lavina.   Všechny citadely, které jsem si v sobě vybudovala proti citovému utrpení, se zbořily.  Vypnula jsem televizi a vyrazila na výlet.   Měla jsem sebou plánek cesty, ale můj cíl nebyl pevný.   Brzy jsem vyšla z městečka a přede mnou se otevřel krásný pohled na přírodu.   Slunce zlatilo kopce, které se majestátně tyčily až k oblakům a v mém nitru stejně tak stoupala bolest i strach z budoucí prázdnoty. Ne, neplakala jsem a snad jsem měla v tu chvíli, když jsem šla tak sama přírodou, dát všem citům volný průchod

Možná že přijdou změny

Je čas pomýšlet na to, pomyslela jsem si, že může dojít v mém životě k velké změně a pravděpodobně ho ztratím.   Podle toho, jak se před kamerou choval, jsem pochopila, že to nebylo všechno jen kvůli projektu.   Je ale zvláštní, jak příroda dokáže člověka utěšit! Kdybych byla zavřená ve své pracovně, bylo by mi hůř.   Ale nyní –je tak krásně.   Obloha modrá a taková vůně se táhla z lesů a mlází.   Ptáci, kteří měřili křídly oblohu...

Na kopci stál dům

Přes louku vedla pěšina, která se stáčela směrem do kopce.   Nebyl nijak prudký, stoupal mírně nahoru.    Na kopci jsem spatřila dřevěný dům.   Byl napůl skrytý mezi větvemi tří vysokých borovic. Vypadal tak romanticky! A zřejmě je obydlený.   Zůstala jsem chvíli stát a rozhlížela se kolem.   Pak jsem šla blíž.   Uslyšela jsem zaštěkat psa.   Ze dveří vyšel vysoký muž a rozhlížel se asi, proč jeho pes štěká.   Uviděl mne, jak pomalu stoupám k jeho domu.

"Dobrý den," pozdravila jsem a usmála se.   Protože měl krásné, příjemné oči a klidnou tvář.   Protože to byl první člověk na mé cestě, kterou provázela bolest, úzkost a pochybnosti.

"Jdete za mnou?“ zeptal se mne též s úsměvem.

"Ale, vydala jsem se na procházku.   A cesta mne sem sama zavedla.  Mohu si vyfotit váš dům do časopisu?“

"Do jakého?" zeptal se.

"Ale v naší právnické firmě vedeme časopis pro klienty.   Vymyslela jsem takovou propagaci.  To jsem si jen vymyslela.   Kdybych řekla, že jde o zejména o ženskou problematiku, asi bych moc nepochodila.

"Jak se jmenuje ten časopis? To bude nějaká pavlač, ne?" zasmál se.

Rozesmála jsem se.   A on také.   Jeho smích byl otevřený a příjemný.

"Klidně si ho vyfoťte.   Nechcete trochu kávy nebo čaje?“

"Ráda bych trochu kávy.   "

"Tak pojďte dál.“

Vešla jsem do útulného srubového domu...

"Tady je to kafe.“

Postavil přede mne hrnek a sedl si naproti mně ke stolu.

Usmíval se a já byla najednou tak v rozpacích!

"Vy jste advokátka, že?“

"Ano," přikývla jsem a hned si vyčítala, že lžu.

"Vypadáte tak, řekněme odměřeně.   Jste vdaná?"

"Ne. „

"Tak, tak.   Není nad svobodu," usmál se a pokračoval: „ Já to chápu.   Žena v tak vypjatém povolání se nesmí zaobírat věcmi, které ji komplikují profesionální život, aby se neoslabovala.“

Netušla jsem, proč to řekl, ale mířil zrovna do černého. Potom mi vyprávěl, že pochází ze smíšen= česko německé rodiny, že jeho matka mu tento dům darovala, aby měl kam jezdit a že je rád, protože tu má nejen klid, ale také pobyt v krásné přírodě mu dělá dobře.

Idylka? Nerad žije v hlučném městě

Nalil si z velké konvice čaj.   Podle vůně z meduňky.

"A vy tu bydlíte celý rok?“ zeptala jsem se.

"Ne, jen sem jezdím na dovolenou.   Líbí se mi tu.   Nemám rád velkoměsta.   Ale to tam nepište.“

"Ne, nenapíšu.   Když si to nebudete přát, tak ne.   Stejně bych vám dala článek k autorizaci.“

" Tak to jo," odpověděl a s něhou pohladil psa, který mu položil hlavu do klína.

" Nemáte chuť na koláč?" zeptal se a dlouze se mi podíval do očí. Uhnula jsem pohledem azavrtěla hlavou.

Všimla jsem si, že na zdi visí kytara

"Hrajete na kytaru?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála, protože mne začal zajímat a chtěla jsem se dozvědět o něm víc.   Snad řekne něco o sobě sám.   Ale mlčel a já to respektovala.

"Chcete, abych vám zahrál?“ zeptal se s úsměvem.   Oba jsme byli zřejmě na tom stejně. Báli se, abychom nenarušili zvláštní atmosféru, která se mezi námi rozhostila.

"Ano," přikývla jsem.   Zvedl se a sundal ji ze zdi.   Přejel prsty struny a zahleděl se na mne.  Bylo to zvláštní, dlouhý, laskavý pohled, čistý a rovný.   Neuhnula jsem však očima, naopak jsem se mu zahleděla přímo do očí.   První uhnul pohledem a upřel ho na struny.   Nadechl se a začal hrát

http://www.youtube.com/watch?v=9J32pMXdVhs

Každé slovo do mne vjíždělo bolestně a já nyní byla postavená tváří tvář pravdě o mých sebeklamech, lžích z milosti.   Dívala jsem se chvíli na něho a chvíli na jeho prsty, jak přejíždí hmatník a drnkají o struny.   Píseň mne bolela a otvírala všechny už dávno zabouchnuté dveře k mým citům, přirozenosti, touze po lásce a něze, po normálním životě, kde není žádný byznys, kde se neprodávají krásné úsměvy, za nimiž se skrývá chladná kalkulace.   Do očí mi vstoupily slzy a já je neskrývala.   Hrál a díval se mi do očí.

Asi bude pršet, řekl

http://www.youtube.com/watch?v=OTslxVa3SZ8&feature=related

Potom přešel k oknu, odhrnul záclonu a podíval se na oblohu.

"Asi se něco blíží.   Podívejte, jak se najednou zatmělo.   "

Přistoupila jsem také k oknu a zvedla oči k obloze.   Stáli jsme blízko vedle sebe, skoro jsme se dotýkali.

"Musím už jít, aby mne nechytla bouřka," řekla jsem, protože jsem se lekla pocitů, které ne mne nastoupily, a to velmi intenzivně.

"No, právě vám to říkám proto, abyste zůstala, " obrátil se ke mně a znovu se mi podíval do očí. Opětovala jsem mu pohled a přitom si neřekli ani slovo.   Věděli jsme, tušili jsme, cítili jsme nevídanou energii, kterou jsme neuměli pojmenovat, a proto jsme mlčeli.

A já zůstala.   Do rána a s ním ...

Bože, co jsem to jen udělala?

Přijela jsem domů plná citů, úzkostných myšlenek a stesku.   Dobře mi tak, řekla jsem si.   Čeho jsem se odříkala, nyní dostávám plnými hrstmi.   Ale nebylo to zase tak nepříjemné.   Je to bolelo a já neuměla s tím přílivem zacházet.   Komu se však svěřit? S kým to probrat? S Miladou, ano, napadlo mne a hned jsem vytočil její číslo.   Byla doma, sláva.

„Milado, musím s tebou mluvit,“ řekla jsem do mobilu.

„Stalo se ti něco?“ Její hlas zněl ustrašeně.

„Ne, nebo ano … já nevím.“

„Co je to za hloupou řeč, prosím tě?“

„Já jsem šťastná a zoufalá zároveň,“ vyhrkla jsem.

„No tak to bude láska,“ řekla trochu posměvačně,“ odpoledne v pět U Kocoura.   Platí?“

„Platí."

http://www.youtube.com/watch?v=OT44p2noZmY&feature=related

Poradila mi, ale váhala jsem

"Jeď za ním," řekla mi, když mne poslouchala.   Tedy mé výlevy.   Zvláštní, když jsem o tom mluvila nahlas, začaly se mé chaotické myšlenky uspořádávat a to, co jsem udělala, mi dávalo smysl.

"Ne, to ne, " bránila jsem se přesto.   Byla to hrozná představa, že bych se měla s ním zase setkat, i když jsem si zase neuměla představit, že bych ho už nikdy neviděla.

Byl to obyčejný strach, že bych opětovným setkáním smazala kouzlo okamžiku.   Třeba je všechno jinak, než si myslím já.

"Je to proto,“ pokračovala, „že jsi dosud žila ve formálním  pohodlném vztahu, od kterého jsi nic neočekávala.   A najednou se dostavila pravda.   Potřebuješ lásku a ty jsi ji utloukala prací.   Třeba i ten tvůj od tebe postrádal trochu té něhy a blízkosti.   Víš, budu upřímná, chováš se opravdu tak chladně anebo to vyvolává prostředí, že ses nedokázala citově připoutat?“

To byla ta otázka.   Nikdy bych tohle neudělala, s neznámým člověkem, na první pohled a bez zjevného důvodu.    Uběhlo pár měsíců.   Za celou dobu se můj neznámý nepokusil o kontakt a já vlastně ani nevěděla, jak se jmenuje.   Pamatuji si, že jsem mu řekla, kde máme sídlo kanceláře.   Ani jméno jsem si nezapamatovala.   Nebylo třeba, stačilo, že byl nablízku.   Může mne někdo soudit? Ano, ale pro můj zmarněný citový život v minulosti.   Pro tu lásku na jednu noc ne, pokud není pokrytec.

Ale svůj způsob života nejsem schopná opustit …

Ještě jsem nebyla stále rozhodnutá k rozbití mého současného vztahu.   Ale přesto jsem se ho zeptala, co měla ta relace znamenat.

„Drahoušku,“ řekl a popíjel přitom koňak, s jedním okem přilepeným na televizi, „už jsme o tom kolikrát mluvili.   Svět byznysu je sám o sobě svůj a má svá pravidla.   Nepleť ho do normálního života.

„Nejsem si jistá, že právě to je normální. „

„A co je normální? Muchlovat se v posteli, vyznávat si lásku, chodit po přírodě, sbírat kytičky a vzdychat? My žijeme v jiném světě a musíme tvrdě pracovat.   Souhlasím, že platím za náš blahobyt tvrdou daň, ale oba jsme si to vybrali.   Tak teď to nebudeme zase měnit."

Pokračoval ve své řeči a já jsem ho jen napůl poslouchala.

„Ty jsi tam nějak vyměkla, poslouchej,“ řekl, objal mne kolem ramen.   Bála jsem se uhnout, aby nepoznal, že se něco změnilo.„Udělej nám kafe a koukneme se na film, jo?“ řekl mírně a plácl mne po zadku. Přikývla jsem a rozhodla jsem se, že to s ním potáhnu dál.   Co mi zbývalo? To, co jsem zažila, se odebralo do říše mých nejtajnějších snů a přání, ale realita, jaká mi byla nabízena, se silněji upřednostnila.   Se vším všudy.   Ale bylo to ubohé, hloupé a já se ztrácela a nacházela sama v sobě. Kladla jsem si dotěrné otázky a zároveň se bála na ně odpovídat, aby mne pravda nezasáhla příliš krutě a silně tak, že ztratím sama sebe v tom světě, který jsme si sice dobrovolně vybrala, ale který zároveň stojí proto mně.

A přišly vánoce …

Kolem vánoc jsem navrhla, že pojedeme do Vrchlabí.   Souhlasil.   Odjela jsem o dva dny dříve, protože zase musel dokončit nějakou práci  Rozechvělá jsem odjížděla vlakem do Krkonoš, protože silnice byly dost nesjízdné.   Z nádraží jsem se přesunula autobusem do toho samého penzionu. Stejný pokoj, v něm dvě lůžka a jinak, nic se nezměnilo.   Dala jsem si přinést konvici s kávou a zapojila počítač. Podívala jsem se oknem na večerní oblohu. Hvězdy svítily jak drahokamy.   Krásné.   Až k pláči krásné.   Láska spolu s touhou mne zcela prostoupila.   Rozhodla jsem se, že za každou cenu a za jakéhokoliv počasí vezmu lyže a pojedu za ním.   Už jsem neměla jediný rozumný důvod, abych tohle neudělala.   Kvůli sobě a pro lásku samu.   I kdyby to mělo špatně skončit.   Musela jsem ten svůj rozpolcený stav vyřešit.   Nyní byla příležitost. Podle předpovdědi mělo být slunečno, nehrozila změna počasí.   Vyrazím hned za svítání.   Za tři hodiny budu nahoře a pak ať se kola osudu roztočí. Usnula jsem spokojená se svým rozhodnutím. Rozhodla jsem se, že pojedu za ním Ráno jsem vstala, dala jsem si do termosky horký čaj a vyrazila.   I když mne varovali, že se může počasí náhle změnit.   Jen jsem naznačila směr, kterým pojedu.   S mobilem v kapse a horkým čajem jsem snad mohla přestát i sněhovou bouři, kdyby mne náhodou chytla na cestě Ale bylo naštěstí krásně, když jsem se vydala stejnou cestou k domu na kopci. Byla zasněžená a ještě romantičtější. Nemyslela jsem na to, co mu řeknu, jestli ho uvidím.   Předám mu svůj dárek, který jsem mu koupila a pojedu zase zpátky.

Alespoň sám pochopí, že ta noc nebyla zapomenuta

Chvílemi jsem zůstávala stát a rozhlížela jsem se po okolí a pak jsem pokračovala dál.
Přejela jsem louku a čekal mne ten kopec, který jsem v létě vyšlapala.
Borovice nad domem byly obtěžkány sněhem.   A také střecha měla sněhovou čepici.
Z komína se kouřilo!
Srdce se mi rozbušilo tak prudce, že jsem musela zastavit a vydýchat se.   Blížilo se poledne a z dálky, v tom tichu, se ozývaly kostelní zvony, jejich zvuk se rozptyloval v mrazivém vzduchu.
Už jsem byla docela blízko, když se ozval štěkot.   Slyšela jsem jeho hlas, jak napomíná psa.
A pak vyšel před dům a chvíli napínal zrak, než mne uviděl.   Zamával na mne oběma rukama.   Dojela jsem k němu a on mne prudce objal a líbal do vlasů.

Zavedl mne dovnitř a lyže mi postavil na zápraží.

"Přišla jsem ti popřát k vánocům a přinesla jsem ti něco pod stromeček.“
"Já taky pro tebe něco mám," usmál se.
"Neříkej, že jsi věděl, že za tebou přijdu.“
"Věděl nebo nevěděl?" vyslýchala jsem se ho nad hrnkem meduňkového čaje.
"Věděl a čekal.   Věřím v lásku a tehdy, když jsme spolu byli, jsem v ní uvěřil.“
Vyndala jsem úhledný balíček, v kterém jsem měla pro něho dárek. Stříbrný zvoneček.“  Rozbalil ho a dal se do smíchu.   Trochu mne to zarazilo.
"Z toho si nic nedělej, že se směji. Vysvětlím ti to. Když jsme se rozloučili, tehdy, to ráno, měl jsem pocit, že se stalo něco, co se děje jen v pohádkách a toužil jsem tě přivolat zpátky. Takže to bude teď docela jednoduché."
Zazvonil jemně na zvonek a pak se ke mně otočil a ťukl se do čela.
„Mám pro tebe také dárek.“
Podával mi balíček, pečlivě zabalený  ve vánočním papíru.   Rozbalila jsem ho.   Byla tam hudební alba. Hans Jelinek, Romantická flétna, Hans Jelinek – Vánoce v Berlíně, Hans Jelinek – České vánoční písně.   Psáno německy a vydáno v Německu.
"Toho neznám," řekla jsem
"Ale znáš," smál se a otočil jedno CD, kde se usmívala jeho tvář. Obejmula jsem ho.
Zdá se to nyní někomu neuvěřitelné? Cesty osudu jsou neuvěřitelné nyní, když o tom přemýšlím, celý můj dosavadní život probíhal tak, že muselo dojít ke zlomu.   Věřím tomu a mlčím.   Nebráním se.   Prostě jsem vyšla z temnot do světla a v něm stál – můj Hans.
"Uvidíme se ještě někdy?" zeptala jsem se ho, když se mnou loučil pod kopcem.
"Proč se ptáš tak hloupě? Snad jsme přestáli velkou zkoušku náhody a vyšla.   Vždycky budu tady na tebe na tebe čekat.   Zde, v tomto domě.   "

Všechno začíná znovu a jinak.   Měla jsem odvahu rozbít ten nemožný vztah, říci svůj názor, zbavit se prázdnoty a hry, která mne vedla čím dál rychleji do vlastní zkázy a přijmout to, co mi osud nabídl.   Velkou lásku, která mne očistila a naučila žít, jak skutečně správně mám. Teď mu zrovna píši e-mail, že se mi po něm stýská.

© Maura, 02/2011

Přeji vám krásnou romantickou noc !