Relax: Břehy blaženosti - 7.

Přišla jsem domů s pocitem štěstí. Do velké skříně na spisy jsem poskládala všechny složky a vytřídila jsem papíry k likvidaci. Pak jsem umyla nádobí, utřela prach a vyvětrala celý byt. Načeš jsem si připravila bylinkovou koupel a hodlala jsem jí po ní spát. Rozhovor s postmodernikem mne unavil. A rozhodla jsem se, že si pustím Debussyho a zavřu oči. I kdyby na mne zvonil, kdo chtěl. Pro nikoho nejsem doma.

Skutečně jsem upadla do polospánku a bylo to báječné. Ráda spím ve dne. V noci pracuji. V noci se probouzejí múzy a lidé už nevíří do vyššího prostoru svými myšlenkami, takže ani mé radary nic jiného nezachycují, než tichý šepot bytostí, které mi občas napovídají, co bych měla napsat, aby to na zemi zůstalo. Nemám to moc ráda, protože některým věcem moc nerozumím. Ale ať je po jejich. Však pan Hrabal také tak psal a proto se mi velmi často ozývá v mysli. Pan Hrabal psal drásavé příběhy. Jen na povrch úsměvné. Jeho Jarmilka mne téměř dovedla k zhroucení. Najednou se v mém pokoji objevil malíř. Vysoký, štíhlý, bledý a jako vždy měl tmavé dlouhé vlasy svázány v týlu. Jeho šedozelené oči se na mne podívaly a pohyboval rty. Neslyšela jsem ani slovo. Ale nebylo to strašné zjevení, spíš velmi vážné a příjemné. Napůl jsem se probudila. Jen se mi ještě zdej, pomyslela jsem si a upadla zase do spánku. Probudila jsem se v sedm hodin večer a byla jsem, pochopitelně, naprosto svěží a čilá. Vstala jsem, napila se chladného džusu a zapnula PC. V e-mailu jsem měla fůru zpráv, ale nechtělo se mi nic číst. Nechala jsem počítač zapnutý a znovu jsem se natáhla na gauč. Ještě před časem jsem si říkala, že bych měla začít pracovat na nějakém větším díle, ale upustila jsem od toho, protože mne pan Melíšek nechal pětkrát předělávat tu věc, co nakonec přijal. Cítila jsem se ale unavená, nechtělo se mi nyní něco začínat. A tak jsem myslela na zahradu a na psa. Najednou někdo zazvonil, až mne to vyděsilo. Kdo to může být? Snad ne Melíšek? Vyhlédla jsem z okna a k mému překvapení stál na chodníku malíř se psem a mával na mne nahoru. Stiskla jsem tlačítko, aby mohl vejít do domu a rychle jsem na sebe hodila šaty a přes ramena si přehodila šál. A přitom jsem přemýšlela, jestli jsem mu řekla nebo neřekla, kde bydlím.

"Vyrušil jsem vás?" zeptal se a já mu podala ruku a zvala ho dál.

"Ne," smála jsem se, ale neřekla jsem mu o svém snu. Nabídla mu křeslo.

"Udělám vám čaj," řekla jsem.

"To rád," řekl a rozhlížel se kolem.

"Myslela jste to s těmi marmeládami vážně?" zeptal se.

"S marmeládami a kompoty," doplnila jsem ho a naplnila misku vodou.

"Už jste mu dal nějaké jméno?"

"Říkám mu Bobe. Slyší na to."

"Ale to není zrovna…“

"Já vím, ale vy jste minule tak rychle odešla, že jsem se vás nestihl zeptat."

A zatímco Bob chlemtal vodu z misky, prostřela jsem stolek, dala na něho cukroví a šálky a posadila se proti němu.

"Namaloval jsem vám svůj projekt, jak bych si to tady představoval," řekl.

"Ale vždyť ...."

Vzala jsem do ruky velké listy a prohlížela jsem si je.

"Jak jste to mohl udělat, když jste neviděl fotografie?"

Zasmál se.

"Mám šém, přeci, ne?"

"To je krásné," povzdechla jsem si.

"Já mám hrozně rád marmelády,“ řekl s úsměvem a já pochopila, že to bude jeho nejlepší honorář.

"Já jsem všechno sesbíral na hromady. Něco jsem sčesal. Máte v sobotu čas?"

"Mám."

"Přijel bych pro vás."

"Ne, půjdu pěšky, je to moc pěkná cesta lesem."

A do našeho rozhovoru zněl Debussy a on ho poslouchal. Podepřel si hlavu a přivřel oči.

Odjel po půl noci. Už jsme skoro nemluvili, jen cosi sdíleli, nevyslovitelného a krásného. Nevím o něm nic a on o mne také ne. Spojuje nás podivná touha po bytí, ale ještě nevíme, jak to udělat, abychom skutečně byli. Jednou mi řekl, to až později, když jsem sedla v trávě a on mírně rozkročený maloval rozzářený kopec, že nám to může povědět i kapka, rosy, docela nepatrná. Podivila jsem se, ale vysvětlil mi, že se v ní skrývá síla života. Vím, že maloval zásadně orosené květy, slavné obrazy, které neprodával.

"Lidi je chtějí a neví, co znamenají," říkal, když mi je ukazoval, "jen je vystavuji. Jeden chlapec k nim složil skladbu a daroval mi ji. Co bych chtěl víc? Hudba rosy, říkám té skladbě a jednou si ji poslechnete."

A když jsem se potom ráno probudila, bylo deset hodin a po dešti. Na stromech se třpytily kapky deště a já měla v sobě klid a pokoj.

Krásné ráno

Malířkou jsem a jdu s paletou,
do kopců, kde ptáci létají.
Čekám, až louky vykvetou,
maluji ty, co se líbají.
Na obzoru už slunce vstává,
zářivý prsten kraj osvítí.
Do stromů se svit vkrádá
a září pavoukům do sítí.
A to když vítr zavane z hor,
mé rty na polibek čekají.
Touhou se chvěji, jako stvol
a myslím na tebe potají.

Maura,2010