Relax: Břehy blaženosti - 2.

Bydlím ve starém domě v posledním patře. Sice máme k dispozici výtah, ale do mého bytu musím ještě vystoupit po patnácti schodech a pak odemknout na třikrát dveře. Původně tam byla půda. Tem kdo si tam zbudoval byt, měl opravdu dobrý vkus a zdá se mi, že dokonce měl i ten byt rád. Viděla jsem ho dvakrát, ale jen tak zběžně, takže jsem si nemohla udělat pořádný úsudek. Nejkrásnější je to stropní okno, protože je vidět na oblohu a to se mi líbí. A jinak mi nevadí, že je v bytě přítmí, protože buď pracuji na počítači a nebo spím, takže ani neužiji světla, která spíš jsou pro ozdobu a doplnění interiéru.

Celý den prší

Už od rána prší. A ulice voní deštěm. Líbí se mi to. Obloha je zatažená a tak dává najevo, že déšť jen tak neustane. Vyšla jsem z domu kolem desáté dopolední hodiny, která, nevím proč, se mi zdá magická. Potřebovala jsem si koupit nějaké potraviny do ledničky a také si zajít do knihovny. Mám tam už druhý den odložené knihy. Tak jedno po druhém, žádný spěch, žádný stres. Jak je každý den jiný, pomyslela jsem si. Ještě předevčírem se nebe zalykalo slunečním žárem a dnes je jako z olova a všechno, jakoby se proměnilo. Je to zase hezké jinak. Na semaforu blikla červená a tak jsem s několika lidmi zůstala stát na chodníku a čekala, až přejedou auta. Rozstřikovala pod koly vodu a lidé uskakovali a hudrovali. Je dost těžké pochopit, proč se pořád všichni rozčilují a kam tak spěchají. Všude vidím jen podmračené tváře a ustarané pohledy. Vzpomněla jsem si na svůj zážitek s malířem a vnitřně jsem cítila, že jsem si ho natolik zapamatovala, abych i v takovém dni si mohla kousek po kousku pouštět téměř romantický film. A protože vím, že tam mohu kdykoliv přijít, nespěchala jsem ani v myšlenkách se tam vrátit. Byla jsem si jistá, že tu cestu bezpečně najdu. Jakmile se na semaforu ukázala zelná, dav na chodnících se dal do pohybu a přebíhal z jedné strany na druhou. I já jsem přešla, spolu s ostatními na protější chodník a zdálo se mi, že přestalo mrholit. Přesto jsem trochu přidala do kroku, protože jsem se těšila do knihovny. Tam se všichni usmívají a ochotně poradí. Když člověk otevře ty těžké skleněné dveře, ovane ho atmosféra, která je neopakovatelná. Můžete si tam dát kávu, posedět s knihou nebo nad časopisem, zírat do prázdna a nebo se bavit s někým, koho znáte o všeličems. Takové prostředí lidi nenutí rozebírat své problémy do nekonečna s cílem se jich zbavit nebo si alespoň od nich chvíli odpočinout.

Druhé patro - umělecká literatura

To hlásá orientační tabule ve vestibulu. Tam se půjdu podívat, pomyslela jsem si a šla jsem si ze své poličky vyzvednout objednané knihy. Narovnala jsem je do tašky a tu jsem zamkla do skříňky. Pak jsem vyběhla po točitém schodišti do druhého patra. Ve vysokých regálech byly narovnané velké i středně velké knihy o malířství, architektuře a hudbě. Sedla jsem si k oknu s vybranou knihou a otevřela ji téměř s posvátným pocitem. Až nyní jsem pochopila, že každý obraz vydává svědectví o určité chvíli, zastavuje čas, aby ten, který si ho prohlíží, mohl do něho vejít a snažit se porozumět  sdělení. Možná, že mi ta návštěva u malíře, ne příliš dlouhá, přeci jen otevřela oči víc, než kdybych absolvovala nějaký složitý seminář. A zatímco obloha zůstala zatažená, moje myšlenky bloudily po obrazech a hledaly příměr k zážitku, kterým  jsem nedávno procházela také ve svém jedinečném a neopakovatelném čase. Zavřela jsem knihu a upřela oči do okna, ne proto, abych se na něco dívala, ale abych našla odlesk jedné reality, která se nyní stala lucidním snem. Stále mne to ještě nenutilo, abych se tam vrátila, protože všechno bude jinak a přijde zase další a další zážitek. A všechny se jednoho dne seskupí do sebe, aby vytvořily jakýsi paralerní svět, který mne bude tak dlouho provázet, dokud mé vzpomínky na detaily nevyblednou a čas z nich neudělá pouhé šedé šmouhy. A to nesmím dopustit, pomyslela jsem si.

Konečně přestalo pršet a obloha se vyjasnila

Je skoro poledne a já jdu směrem k nádraží. Asi pojedu domů tramvají, protože taška s knihami je dost těžká. I když nerada jezdím hromadnými dopravními prostředky, protože jsou nevlídné. Budu se dívat z okna, jak při jízdě se všechno kolem míhá a ztrácí, takže ti lidé, co je zahlédnu z okna za chvíli přestanou jakoby existovat. A pak vyběhnu po schodech, odemknu svůj byt a zavři za sebou dveře. Důvěrně známé prostředí mne obklopí a spolkne. Dřív jsem neustále nutkavý pocit něco dělat, ale to je jen špatný návyk. Který si člověk odnese ze svých zaměstnání. Ve skutečnosti, když máte jistý příjem a nejste závislí na termínech, si můžete odpočívat, kdy chcete a potřebujete. A pro mne je každý den vzácný. Nejsou to nyní ty zahozené dny, plné marnosti, žabomyších válek, stresujících situací a zbytečně promarněné hodiny v bezduchém tlachání. V chaosu, který člověka vysiluje a podvědomě ho nutí, aby alespoň něco v něm uspořádal, protože tím trpí. Neuvěřitelně trpí, aniž si to uvědomuje. A pořád čeká, až na něho za jeho zády ukáže nějaký prst a změní mu rázem jeho navyklý běh života. Jsou události, které stanou včas a tak je na to někdo připravený, aby žil svůj život ve změněných podmínkách, protože se nic zvláštního neděje. Ale náhlá změna připraví člověka o rovnováhu. Lidé nepřemýšlí o duši, a proto na ni nehledí. A tak vám skládají do ní to harampádí křivd, trapných rozhovorů, bolestných ztrát, které považujete za katastrofu. A ta vás dovede až na pokraj propasti, místo, aby vás vynesla z tíživého prostředí do jiného světa, který si konečně můžete uspořádat podle svého. Stejně jako on, který našel své místo mezi ovocnými stromy a kouzelnou krajinou.

Pokračování