Řádky: Ateistům ...

Jak jsem několikrát zdůraznila, nejsem člověk, který by se uzavřel do kruhu slepé víry a prosazoval myšlenky, které nejsou buď srozumitelné a tudíž vykladatelné mnoha způsoby anebo mohou zakládat hnízdečka bezpráví a nespravedlnosti. A to se děje i v náboženství, v náboženském myšlení a dokonce i v určitém slova smyslu, ve víře. Není uchopitelná tak docela rozumem a vychází z dávných tradic a zkušeností dávných lidí. Proto, snad proto ji lidé odvrhují a upřednosťňují zákon, vynutitelný státem, lidská práva, garantovaná základním zákonem státu a právní jistotu. Ale ani tyto předpoklady spravedlivé společnosti nebudou nikdy fungovat stoprocentně, protože na to by museli být lidé uvědomělí, zodpovědní, mravní a cílevědomí. A to můžeme očekávat od jednotlivců, které se mohou stát na krátkou dobu majáky společenského hnutí, ale nikdy ne od společnosti, pokud nebude ovšem vážně ohrožena její existence, aby se semkla k rozhodnému kroku netrpět bezpráví, násilí, demagogii a nemravnost. A tou nemravností rozumím například i projevy cíleného pragmatismu, který jde pouze za svým cílem, bez ohledu na skutečnosti, které jsou vázány zase jen na lidi. Na jejich vůli a schopnosti něco změnit. A tak se zdá, že svět je stále stejný a nenapravitelný a dokonce mám pocit, že ho napravují čas od času události, nikoliv lidská vůle.

Proč bychom neměli mluvit o historii?

Mnoho lidí se historii vyhýbá, zdá se jí účelová, a že stejně ji píší vítězové a tudíž není objektivní. Ale já si myslím, že čas smazává tragedie i neštěstí jednotlivců a je-li výsledkem psaný text, jako vynikající Kosmova kronika, dozvídáme se z ní mnoho užitečných věcí, pokud ovšem jsme na ně zvědaví, že. Ale mne zajímá i historie dávných civilizací, protože věřím, že každá zanechala v sobě nějaký zajímavý otisk, na který se navázalo anebo něco se zavrhlo a třeba neprávem. A historie našeho kontinentu je spjatá s křesťanstvím, katolicismem a protestantismem. Je to jednoduché. Lidé měli náboženské myšlení a cítění a přes toto prizma nahlíželi na svět, tak jej posuzovali a tak jej také řídili. Až v době baroka člověk náhle pochopil, že má svou hodnotu a cenu, to se psalo 17. století a vytvořil originální obraz světa, geniální hudbu a založili počátek svobodomyslného pojetí světa. Ale i to smazal čas a málokdo se vrátí k autorům jedinečných děl, aby to mohl pochopit a rozeznat, jak daleko lidská civilizace pokročila. Kolik století se lidé řídíli náboženskou morálkou, než jednoznačně postavili zákon nad všechny jiné úvahy a než zahrnuli veškeré konání a jednání lidi a států pod zákon tak, aby jím byli spjati mezi sebou a vzájemně mohli na sobě vynucovat plnění schválených zákonů? A i dnes vidíme, že to jde ztuha. Ale přesto pokrok vidím v tom, že nikdo nepochybuje o tom, že to tak musí být a pomalu povoluje ze svého úsilí se něčeho zmocnit nebo něco vynucovat oproti psanému zákonu. A psaný zákon má velký význam. Přesto nás však historie učí a ukazuje nám cestu, jak se z ní vyprostit. I když to lidstvu nějak nedá, aby opakovalo stejné chyby a také stejným způsobem bylo za ně vytrestáno. Proto je historie učitelka života a kdo ji dobře nezná, může se i v této době mýlit a udělat fatální chybu, zvláště, pokud o něčem rozhoduje.

Církev má jiné poslání

Samozřejmě, že by dnes málokdo dokázal žít podle církevních předpisů. Církev svůj život i politiku neodvíjí od života lidí, jinak státních občanů, ale z náboženství, které předpokládá, že má své stoupence, tedy své věřící. A ti jsou také naši spoluobčané, vázáni právy a povinnostmi k našemu státu a mohou se vyslovovat, přes prizma víry k obecným problémům a posuzovat je také z hlediska náboženského náhledu. A tak je to třeba chápat. Že budou vždycky proti potratům, proti všemu, co chápou, že je hřích, tedy provinění proti Bohu. Proti zákonům, které chápou jako Boží zákony. Ale jejich názor, ať se komu zdá jakoliv nepraktický, jakkoliv zpátečnický a nerozumný, je také jedním kamínkem na vahách, na kterých vážíme to, co je dobré a správné oproti tomu, co je nesprávné, nepraktické a pro společnost neuskutečnitelné. Společnost se musí řídit tím, co ji zajistí blahobyt a prosperitu a musí se držet na horních příčkách svého měřítka, jinak bude padat do chudoby, což není cílem všech bojů na politické scéně. I když vidíme a můžeme i tvrdit, že politika není vždy mravná, vždy spravedlivá a že užívá všech nástrojů k udržení moci. A tyto nástroje nejsou nic nového, jsou vyzkoušené historií, jsou využívané jako osvědčené praxí a vždy fungují, protože lidé se venkoncem nemění. A tak s mocí, ať církevní nebo světskou kráčí moudrost, hloupost, pokrok, zpátečnictví, neřest, mravnost atd. co svět světem stojí.

Každá násilná smrt je ponaučením ...

A je jedno, jestli se to stalo tehdy, potom nebo nyní. Oběti velkého úsilí k pokroku nemohou být jen tak zavrženy,ať jsou to světci či vědci, umělci nebo lidé, kteří se vzbouřili proti násilí a bezpráví a právě jejich památka je mementem přiměřenosti, síly i slabosti lidstva. Já jsem pro pokrok, spravedlnost, právo, lásku a štěstí každého člověka. A jsem proto, aby toho lidé dosahovali svými schopnostmi i vůlí a nedávali se strhnout fanatismem, který zamyká brány k dalšímu směřování, ale naopak se uchyluje k násilí. Myslím, že ateisté by měli mít víc znalostí a moudrosti, aby dokázali společnost odpoutat od berliček minulosti, ale současně by měli ctít všechny cesty, kterým se historické lidstvo bralo, nikoliv ho házet pohrdavě přes palubu a nectně se vyjadřovat o čemkoliv, s čím se lidstvo historicky spojuje. Smrt filozofa Sokrata, Ježíše, Galileova, a jiných, kteří měli to smutné poslání majáků, nám ukazuje, jak je nerozumné nenaslouchat, nepoučit se a držet se berliček pochybných jistot, protože je jasné, že lidstvo musí jít k vývoji dopředu, ale osvíceným rozumem, bez mučedníků a se znalostí svých věcí.

Z každého soudku, který se nám nabízí, plyne ponaučení a na zelené louce se nedá stavět nový svět bez rizika, že bychom opakovali stejné chyby, z kterých jsme neponaučili. A ty chyby lidstvo už stálo mnoho obětí. Příliš mnoho...

© Maura. 11/2011