Putin: O ruské kůži medvědí

Pozorně sleduji, o čem mluví Vladimír Putin a přitom přemýšlím, kolik z toho dokážeme správně pochopit a jaký je náš celkový obraz o Rusku. Přemýšlím nad rozdílnou východní a západní mentalitou.  

Nějaké základní vjemy

Myslím, že v našem vnímání nevidíme celé Rusko, jeho silné i slabé stránky, neznáme soudobou literární uměleckou tvorbu, nesdílíme téměř nic, jak bychom dokázali rozlišit, co si myslí Rusové (intelektuálové, novináři, komentátoři, politologové, ekonomové) a co si myslíme my, na Západě. Přiznávám, že rozumím ruskému jazyku velmi obtížně a číst texty v ruském originále je pro mne velmi obtížné. Ruštinu jsem se učila s nechutí, protože mi chyběla motivace.

Nerozumím dobře rusky

Dnes ji však mám, a tak se i občas chytám, umím porozumět běžné ruské mluvě, i když si myslím, že Putin mluví spisovnou ruštinou, srozumitelnou pro všechny jinojazyčné země. Ale i kdyby na nás mluvil anglicky, rozuměli bychom duchovně i mentálně všemu, co čím myslí, když říká to a to?    

Rusko známe z knih a z médií; pouze informativně

Jistě, že každý, kdo prošel střední školou, četl v rámci povinné četby Dostojevského, Tolstého, Bunina, Čechova, Gončarova, zvláště jeho slavné (a velmi zajímavé) dílo Oblomov. Ruské dějiny, ať již kulturní nebo politické, jsou plné zajímavých momentů, postav kladných a záporných, které se občas vynoří z paměti a zase zapadnou. Ale já si myslím, že je správné, bez ohledu na to, zda je mi nějaký národ sympatický nebo nesympatický, se seznamovat s jeho kulturou, myšlením, filozofií, náboženstvím i politickým vývojem, protože se s představiteli těchto národů setkáváme při politických i hospodářských jednáních a rozhodně k projevení našeho pochopení nestačí popíjet vodku a zpívat opojné romantické písně. Je třeba toho druhého i „umět“ a jsem přesvědčená, že Rusové nás chápou víc, než možná my sami sebe a podle Putinových slov, mají kritický pohled, stejně jako Západ má kritický pohled na Putina (který svým jménem zřejmě zosobňuje Rusko), i když jsem zatím, (a může to být moje chyba), nečetla o soudobém a aktuálním Rusku nějakou hlubší studii jak ze strany západu, tak ani ze strany Rusů.

Ale není to ono

I když se jinak o Rusku píše hodně, ale já si pořád myslím, že to není ono, co je dnes potřeba vyjádřit a sdělit, čemu je potřeba porozumět a kriticky vyhodnotit. Výměna kritických názorů je užitečná v tom, že si dva mentálně odlišní lidé vysvětlí, v čem si rozumí a nerozumí a na jaké úrovni jsou schopni se spolu bavit o tak vážných věcech, jako jsou třeba mezinárodní vztahy, mezinárodní právo, mezinárodní bezpečnost a mezinárodní obchodní spolupráce.   

O ruské kůži medvědí a o Duši  

Motivem k mému rozjímání nad pojmem „ruská kůže medvědí“ je Putinův projev, v kterém se mihly zajímavé myšlenky o duchovních hodnotách, a to mne v myšlenkách vrátilo ke knihám, které pojednávají o pravoslavné církvi a o náboženských sporech mezi západní a východní katolickou církví v raném středověku, o ikonoklasmu a problémech, s kterými se potkávala církev za vlády Petra Velikého. Ty vynesly jeden zvláštní fenomén: starectví. A jistě si pamatujeme, že kardinál Špidlík byl uznávaným znalcem pravoslaví a napsal mnoho zajímavých a čtivých knih. To všechno, co jsem stačila pojmout z oceánu filozofických a teologických myšlenek, uměleckých podnětů a i dějinných událostí mi nestačí k tomu, abych hlouběji pochopila, co Vladimír Putin vyjadřuje pojmy, které užívá a jak si jeho řeč vysvětlujeme naším západním jazykem a myšlením. A možná, že to samé platí i o papeži Františkovi, o lidech, kteří se vyjadřují k dnešní době z oblastí, které neprošly západním kulturním procesem. Hovoří v pojmech, jejichž obsah a smysl možná leží jinde, než se domníváme, že všemu rozumíme.

Západní a východní přístupy k duchovnímu životu

Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, při svých teologických studiích, jaké přístupy k duchovnímu životu má Západ a Východ. Tedy myšleno – katolické křesťanstvo. A ocitovala bych Michala Altrichtera SJ, který ve svém díle „Příručka spirituální teologie“, str. 66 vtipně píše:

„Člověk východu je na varhanním koncertě; třeba se hraje rafinovaně barevná chromatika Maxe Regera. Člověk západu je tady, s favorizující náklonností, schopen pokrotit celou bytostnost; je vtažen dovnitř děje. Nepotřebuje kolébat hlavou (ta sama je již změkčena), jen se mu zpravidelní dýchání. Člověk východu (ani ne tak ve směšné neohrabanosti či ochotě pouze prostředního rázu), nemůže ukrýt pomžikávání po všem kolkolem; tonální masívy fugy mu totiž nehoví. Postrádá v ní srozumitelnou melodii písničky. A přitom koncentrace člověka západu nezávisí na vyspělém stavu mysli, která by se měla stylizovat do nějaké dohotovenosti. Analogicky: člověk východu stojí před ikonou nejpokročilejší záře důvěrného miláčkovství, není však vázán žádným dohovořováním či dovysvětlováním významů. Člověku západu se ovšem z nelibostí zvedají vnitřnosti. Nemůže do zchlupacené drsnatosti barev vejít. Proč se obviňovat, že jeden neslyší a druhý nevidí?. Jen útlá životní soustava začne moralizovat: Proč jednoho či druhého usvědčovat z křiklavé nezralosti, že mu nebylo dáno zakoušení? Zmohutnění dary Ducha nastává až v čas příhodný.“  

Jak se bude totiž vyvíjet komunikace mezi Ruskem a západem je věcí vzájemného porozumění nejen slovům, ale i mentality, která je rozdílná a třeba i mně těžko pochopitelná. Ale i když si nerozumíme možná dobře jazykově, naše kultury jsou době vzdálené, jazyky a písmo rozdílné, spojuje nás něco, o čem Putin zavedl řeč, a to mne zaujalo, že nás spojují křesťanské hodnoty. Jen si musíme ještě správně vyložit na obou stranách, co pod tím spatřujeme. Toužím jen po jednom daru: po správném dorozumění se v lidských věcech, a tím myslím nejen po duchovní stránce, ale také po stránce civilizovaného vnímání naší současné doby.