Psychická labilita: Překonávání hranic možností?

Lidé se obávají vést jednoduchý a střídmý život anebo to neumějí. Představy o tom, co mají mít, aby se zařadili k těm úspěšnějším je vede k představě, že musí překonat sami sebe a také své možnosti, duševní a tělesné. Já je neodsuzuji v žádném případě, je to jejich záležitost, zda zvolí konzumní způsob života anebo střízlivý, střídmý a jednoduchý život, v kterém se spíš soustředí na rodinnou harmonii, sebezdokonalování, sebevzdělávání, aby se pomalu, ale s jistotou posouvali do svého vytčeného cíle, který si předsevzali, aniž by dbali na všelijaké "sprintéry", kteří však většinou ztratí dech ještě dřív, než do cíle doběhnou. Jedna cesta je samozřejmě progresivní, napohled snažší, zářivější. Druhá cesta je obtížná, ale s úspěšným překonáváním obtíží a překážek se člověk stává silnějším, odolnějším a také spolehlivějším, vyzrálejším, dospělejším a umí se rozhodnout, co je pro něho samotného důležité, aby si vybral též spolehlivého a zodpovědného partnera a bez velkých výkyvů svůj život prožíval pokud možno harmonicky. Děsí mne skutečnost, že lidé budou odcházet do důchodu kolem sedmdesátky a již nyní padesátiletí nebo ještě mladší lidé jsou na pokraji svých sil, neboť je vyčerpali neustálou, a často jimi nechtěnou, honbou za věcmi a záležitostmi, které v podstatě nemají zase takovou cenu, jak se to jevilo. Ale tím nechci říci, v žádném případě, že by si lidé neměli budovat kariéru, naopak. Neříkám, že by se neměli obklopovat věcmi, které je těší a lidmi, které obdivují a milují. Pokud lze od lidí očekávávat moudrost, pak jistě i k bohatství přistoupí s moudrostí a nikoliv s chamtivostí, která je žene získávat stále víc a víc až za hranice jejich možností, fyzických a duševních.

Motto

čtenář ecchajim

.... Naše společnost se dotkla jisté hranice, to je jisté a další existence bez transformace nejen procesů, ale samých základů, je jediná možnost jak může jakýkoliv vývoj pokračovat dál. Ti lidé, o nichž zde někteří přispívající nelichotivě hovoří, prostě čistě na základě přírodních zákonů (a jistých transformačních procesů jimž ony také podléhají), nemohou pokračovat v takové atmosféře dál v mnoha oblastech života a podmínky takového pokračování se den ode dne ztěžují. Víte jsou věci, o kterých se nehovoří příliš veřejně, jsou však zjevné z všeobecné atmosféry a ze zkušeností řady životu velmi otevřených lidí . Je ovšem omyl hledat příčiny pouze v nastavených společenských a pracovních vztazích a procesech, příčiny jsou v přírodě samé a je jen náš omyl, že si toho nejsme schopni všimnout a přizpůsobit se ...

• t

Nesnesu být sama, já nesnesu samotu, já se zblázním ...

Mnoho žen, které mají o sobě představu, že jsou s otázkami života naprosto vyrovnány, bývají během života postaveny před těžkou zkoušku, a tou je ztráta partnera. Viděla jsem to v životě mnohokrát, i u svých blízkých. A velmi mne zaujalo, že nejhůře to nesou ty, které neměly s partnery dobré vztahy, kde se sem tam podvádělo, nějaká ta nevěra, zpronevěra důvěry, tahanice o peníze, hádky o "principy" a někdy i padla nějaká ta rána. Zkrátka se navzájem nesnášeli, ale nešlo typicky o týrání, ale citové vydírání, neustálé budování pocitu viny u druhého, a tak bývali ze sebe hodně vyčerpaní. Občas nás chodili takoví domácí válečníci navštěvovat, a tak jsme to poslouchali, no museli to poslouchat, i když takové svěřování nikomu radost nepřinese. A pak, když se ten vztah rozešel, nebo manžel zemřel, najednou zůstalo v domě ticho. A to ticho je ohlušující, deprimující, a pak se začnou zdát sny, krásné barevné, i erotické a "vztáhla jsem ruku na druhou postel, ale on tam nebyl," slyšela jsem mnohokrát a za tím následoval hořký, přerývaný, velmi drasticky působící pláč. Pak následovala věta: " Já nesnesu být sama, já nesnesu samotu, já se zblázním." Předesílám, že tyto páry nejsou neaktivní ve svém životě. Většinou jsou slušně situované a hmotně zabezpečené. Jejich boje jsou vyvolány ještě něčím jiným - často nereálnými představami o svém způsobu života a svém normálním, zvladatelném standardu. Samozřejmě, že si tu otázku nejsou schopni vyřešit, protože dávno neví, co je to normální život, láska, klid, o to všechno byli připraveni okolním tlakem, který je vyhodil ze sedla a připravil je o možnost uvažovat nad otázkami, které si lidé vždycky kladli. O svých možnostech, o svých cílech a o svém osobním stylu života, který zahrnuje všechno, čím člověk žije.

Woman in love

http://www.youtube.com/watch?v=xKapbTVU0Ys&feature=fvsr

Honba za krásou, zdravím a postavením

Být přirozeným člověkem, který má sem tam nějakou vadu na kráse, není nic strašného, z hlediska normálního pohledu. Lidé jsou zajímaví tím, jak skutečně vypadají. Jak se projevují, co vyzařují a jak se usmívají, jak podávají ruku a jak pokládají ruce druhému na rameno, když mu chtějí říci něco přátelského. Ale mnoho lidí není ze sebou spokojeno. Co s tím? Mám moc velký nos, to by mi mohlo škodit, kdybych se ucházela nebo ucházel o nějaké prestižní místo. Jsem příliš nevýrazná, to určitě ten konkurz neudělám. A skutečně, přesvědčila jsem se, že si zaměstnavatelé vybírají lidi podle vzhledu a tak jsem si vzpomněla na geniální film, u kterého dostávám vždycky záchvat smíchu, jak si režisér vybíral hlavní postavy do svého bláznivého, ale rozkošného filmu. Nezapomenutelný a milovaný Petr Čepek byl pak kontrapunktem k celé té taškařici, přehnané, nasládlé a přitom zábavné a já doufám, že jeho výkon mnoho lidí spravedlivě ocenilo. Taková malá historka: jednou jsem byla pozvána manželem mé přítelkyně do kavárny, protože chtěl, abych udělala pro něho práci a potřeboval mi něco vysvětlit. Na první pohled, skutečně nepěkný vzhledem. Přátelé se mnohokrát divili, jak taková pěkná ženská si mohla vzít tak ošklivého chlapa. Nic na něm není zvláštního, říkali. Ale za deset minut našeho hovoru jsem zjistila, že naopak měla štěstí, že ho potkala. Nejenže ovládal umění komunikace, ale také měl v sobě zvláštní kouzlo, které vystupovalo z jeho očí a gest i úsměvu, neopakovatelného úsměvu. Když mluvil se zaujetím o své věci, tak se jeho tvář rozzářila a oči se na vás upřely s takovou laskavostí, že vámi proběhlo chvění jakési lidské sounáležitosti. Vrátím se tedy k výběru zaměstnanců a šancím projít výběrem a konkurzem: Tak jistě, pokud zaměstnavatelé chtějí, aby všichni zaměstnanci vypadali poměrně stejně, aby byli na pohled přitažliví, aby se na sebe usmívali dokonalými chrupy a vypadali úžasně na prospektech firmy, pak to chápu. Pokud zvládnou i to, že za těmi téměř dokonalými tvářemi a postavami najdou i odborníky na slovo vzaté, pak se tomu obdivuji a ráda bych mezi nimi pracovala. Jenomže, když ono to většinou tak není. Lidé, zažraní do svého oboru, většinou mívají žluté prsty od cigaret, kruhy pod očima, jsou uvrčení a náladoví, navíc jim i vadí bříško ze špatné a nepravidelné stravy, nosí brýle a vztekají se, když někdo plácá blbosti. Ale doba chce své, však to není poprvé a ani naposled ...

Video - Moc přítomného okamžiku

http://www.youtube.com/watch?v=snNONwT0hQc

Život má mnoho cest i cílů

Myslím, že lidé nejvíc trpí tím, že nedosáhli toho, co od nich očekávali jejich rodiče, a tím to všechno začíná. A že mají rodiče často přemrštěné požadavky, nad tím ani sami neuvažují a i malé dítě je nešťastné, že není třeba obratné, nebo že neumí zpívat a na něco hrát, že mu všechno padá z ručiček a všichni o něm říkají - ty trdlo. A to se nese i do jeho života. Takoví lidé si pak nevěří, i když by mohli být úspěšní, mají hrozný strach ze zkoušek, a tím občas něco zbabrají a nakonec někteří končí někde na pokraji, protože je v nich zahnízděno, že nic nedokáží. Pro mnoho žen je největším strašákem, že se nevdají a čím více myslí na cíl, tím volí podivnější prostředky, a tak jim krachuje jeden vztah za druhým a všichni, na kterých jim záleží, se na ně dívají skrz prsty. Nikdo jim neřekl, že když zůstane sama, že to není hanba, ale musí se na takový život připravit a rozhodnout se, jaký standard zvolí. Ale některé chtějí překonat svou "kletbu" a čím více sahají tam, kde jim to nepatří, tím více trpí osamělostí, zoufalstvím, degradací lidských hodnot a nakonec mohou velmi tragicky skončit. A přitom nebyl důvod.

Svět je divně postaven lidským nerozumem, i když, kdyby ho nebylo, nevzešlo by tolik podivuhodných věcí. V tom světě se pohybují lidé, které nemohou dosáhnout na stejnou laťku kýženého úspěchu, vyvolenosti, představu o štěstí a životního úspěchu. Život mne však naučil, mne osobně, nevím, zda jsou lidé, kteří si to přiznávají, že každý člověk má své místo a musí ho hledat. Stačí být sám se sebou v souladu, znát své nitro a naslouchat mu. Když nemohu být astronomem, říkám, nebrání mi to, abych každý večer nezvedala oči ke hvězdám a netěšila se z jejich krásy, tak, jak je mohu vidět jen já. Psychiatrické ambulace a kliniky mají narváno. Co takhle se zamyslet nad tím, zda jsem skutečnou lidskou bytostí, svobodnou osobností nebo loutkou v pimprlovém divadle, či současně hloupým Honzou, rytířem, kašpárkem i králem? A k tomu si dát někde s blízkou osobou kafe nebo rum a úpřimně si o tom pokecat?

Návrat k přirozenosti - Enigma

http://www.youtube.com/watch?v=VhpoOexjT-M&feature=related