Proč jsi tak svůdné, baroko? Část 5.2 - Protestanté

Od mladokatolíků se nyní obrátíme k osobnostem opozice. Zejména k panu Václavovi Budovcovi z Budova a Karlu starším ze Žerotína. Tito dva muži sehráli ve stavovském povstání velmi významnou roli a víceméně zosobňovali charakteristické rysy protestantismu. Na svou dobu byli vysoce vzdělanými lidmi a také známými v tehdejší Evropě.

Václav Budovec z Budova

Mezi předáky české stavovské opozice na počátku 17. století nacházíme nejdříve Václava Budovce z Budova (1551-1621). Pocházel z rytířského rodu (teprve roku 1607 byl povýšen do stavu panského. Náleželo mu panství mnichovohradišťské a Zásadka na Boleslavsku. Od mládí byl vychován ve víře jednoty bratrské. V osmnácti letech byl vypraven na studia do ciziny, kde strávil 12 let, přičemž pobýval na všech tehdejších známých protestant­ských univerzitách. Procestoval Německo, Dánsko, Anglii, Nizo­zemí, Francii a Itálii, kde navštívil Řím.

Anti - korán

Vrátil se do vlasti se znamenitými jazykovými znalostmi a již roku 1577 přijal místo hofmistra císařského vyslance v Cařihradě. kde žil čtyři léta. Nau­čil se turecky i arabsky a seznámil se důkladně s islámem a zří­zením turecké říše. Jeho největším zážitkem bylo poznání, že tváří v tvář nebezpečí islámu jsou všechny rozdíly mezi křesťan­skými vyznáními, pokud věří v Trojici, nepatrné, což jej přivedlo k liberálnějšímu pohledu na náboženské rozdíly, aniž ovšem pře­stal být vášnivým stoupencem jednoty. Po návratu domu získal hodnost apelačního rady a věnoval se spisování díla Anti-korán" (v rukopise dokončeno v roce 1593). Je to plamenná obhajoba křesťanství. Na politické jeviště vstoupil až roku 1603 odvážnou řečí proti pronásledovaní jednoty, kterou způsobil velký rozruch. Jako ty­pický stoupenec jednoty odmítl ovšem cestu nátlaku, aby věci božslé nebyly splétány s věcmi finančními. Budovec byl soudně stíhán pro urážku císařského majestátu. Náboženská snášenlivost jej před­určila k vůdčí úloze při vyjednávání o Majestát roku 1609. Trpké zkušenosti z let 1603-1609. kdy byl pronásledován, jej tehdy při­vedly i k nové taktice — taktice mocenského nátlaku na vládu pod hrozbou užití násilí. Budovec soustředil na sebe všechno jednání, které vyústilo v letech 1609—1610 vydáním Majestátu náboženské svobody a dalších důležitých dokumentů. Jeho vedení se podří­dili i luteráni. Události kolem Majestátu vypsal sám v rukopisné zprávě. Jinak však byl Budovec typickým reprezentantem šlech­tické opozice, která nebrala zřetel na požadavky měst. Budovec stál také v popředí jednání generálního sněmu z roku 1611 a později náležel k těm. kteří pochopili, že další cesta je možná jedině vyvoláním protidvnastického povstání a odstraněním Habsburků z českého trůnu. I když v letech 1611-1618 se dostalo vedení opozice do rukou jiných a Budovec ustupoval do pozadí, z valné části vzhledem k svému stáří (měřeno předsta­vami tehdejší doby, kdy již padesátník byl považován za starce!). dal se přesto do služeb povstání a od počátku se orientoval na politiku falckou. Zdá se. že již od roku 1610 byl v těsných sty­cích s falckými státníky a poskytoval jim informace. Jeho poli­tická dráha měla vyvrcholit tím, že měl vést česko-uherské po­selstvo do Cařihradu, ale pro stáří se k tomu již neodhodlal. Pro ryzost charakteru, morální patos, nezištnost a přímost těšil se úctě i u svých odpůrců. Ti však přesto neváhali a vzpomínajíce všeho. co v protihabsburském boji vykonal, dali jej roku 1621 na Staro­městském náměstí popravit.

Karel Starší ze Žerotína

Svou aktivitou a rozhodností se Budovec odlišoval od svého mladého přítele a představitele jednoty na Moravě - Karla Star­šího ze Žerotína (1564-1634). Žerotín byl po Karlu Lichtenštejnovi a svém bratranci Velenovi nejmocnějším moravským velmo­žem. Na svých rozsáhlých panstvích (Jinošov. Náměšť, Rosice. Troubsko. Třebíč, v Čechách Brandýs nad Orlici) vládl )en na Mo­ravě v íce než dvěma tisícům poddaných. Byl vychován v tuhé kázni jednoty nejdříve na bratrské škole v Ivančicích a potom odešel na studia za hranice, do Štrasburku. Basileje a Ženevy, kde byl žákem Bezovým. Žerotín se jako málokdo z jeho vrs­tevníku seznámil s francouzským prostředím při studiu na uni­verzitě v Orleansu a při pobytu na dvoře navarrského krále Jin­dřicha. s nímž navázal přátelství.

Významné diplomatické styky

Poznal osobně heidelberský dvůr a zejména pozdějšího předního falckého politika Ludvíka Cameraria. procestoval Nizozemí (Leyden. Haag) a seznámil se důkladně i s Anglií u nás tak málo známou, kde strávil půl roku na dvoře královny Alžběty. Po deseti letech se vrátil do vlasti jako muž zcela ojedinělého vzdělání, který mohl navázat na kulturní tradice svého rodu (pod záštitou jeho otce byla tištěna slavná Bible kralická) a který vytvořil na svých zámcích v Rosicích a Ná­měšti prostředí mimořádné kultivovanosti. Byl mužem neobyčejného rozhledu a nebylo v českých zemích člověka, který by se mu rovnal ve znalosti evropské politiky. Mohl se zvát přítelem francouzského krále Jindřicha IV. (teprve po jeho přestupu ke katolictví roku 1593 styky ochladly), po je­hož boku bojoval a kterému i poskytl nikdy nesplacenou půjčku. I později projevovali francouzští vyslanci na císařském dvoře Že-rotínovi pozornost. Z osobního názoru poznal politické poměry anglické (byl jediným, který je správně odhadl), seznámil se s královnou Alžbětou a navázal těsné styky s jejím rádcem Williamem Cecilem lordem Burghievem i jeho synem Robertem hra­bětem ze Salisbury, státním sekretářem Jakuba I. S Jakubem si dopisoval od roku 1610. Známou postavou byl v Heidelherku. Měl velmi dobré styky s předním diplomatem Unie knížetem Kristiánem z Anhaltu. Žerotína však spojovaly i těsné svazky s předáky stavovské opozice v Uhrách (rodiny Illésházy - Thurzo) a Rakousích (Jiří Frasmus Tschernembel, Richard ze Stahremberka). Diky své obrovské korespondenci měl neustále množství čerstvých zpráv a vydržoval si i placené zpravodaje v cizině, kteří mu psali a posílali noviny a letáky.

Podezírán se styky s hugenoty

Pobyt ve Francii způsobil Žerotínovi řadu nepříjemností na cí­sařském dvoře, kde byl dokonce obviňován z velezrádných styku s hugenoty. Žerotín považoval za vhodné vzdát se svého úřadu přísedícího zemského soudu. Žerotínova osobnost přitahovala všechny, kdo se cítili habsburským režimem nějak postiženi. Že­rotín však nebyl mužem, který by mohl být vůdcem opozičního linutí, neřkuli povstání. Ovládala jej zcela bratrská náboženská ůzkostlivost a pasivita. Uznával sice v teorii kalvínské učení o právu na odpor, ale v praxi tento odpor připouštěl jen ve zcela v ýjimečných případech.

Nenásilí

Neuznával dokonce ani oprávněnost po­vstání Nizozemí proti Španělům a vůbec jakékoli odboje mu byly cizí. Jestliže se přesto účastnil v roce 1608 na předním místě Ma- tyášova odboje proti Rudolfovi II.. melo to zcela jiné příčiny. V čele této akce stál člen panovnického rodu. a tím se Žerotín jisté cítil dostatečně exkulpován. I v tomto odboji však svou váhavostí způsobil, že do jeho čela se dostal Karel z Lichtenštejna. který neměl tolik skrupulí, a Žerotínovi zbyla jen úloha prostřed­níka mezi šlechtou rakouskou, uherskou a moravskou. Za od­měnu jej Matyáš jmenoval moravským zemským hejtmanem (1608-1615). Jeho vlivu nutno přičíst, že na Moravě nepřešla opozice ani v té míře jako v Čechách na pozice protihabsburské. neboť Žerotín neustále živil iluze v možnou dohodu s Habsburky. Právem jej charakterizoval E. Denis: „O jeho upřímnosti nelze po­chybovat. ale zda jeho prozíravost rovnala se vždy jeho pocti­vosti?... Nejvyšší moudrostí- a mudrci tohoto světa chápou to jen zřídka - bývá v jistých dobách jíti s vášnivými a neopatrnými."