Proč jsi tak svůdné, baroko? Část 5.1. Mladokatolíci

Historikové často připomínají, že neúčast lidových vrstev i širších kruhu měšťanstva v opozič­ním hnutí vedla k ke konrčné porážce českého stavovského povstání. Nitky politického zápasu se ocitaly v rukou několika šlechticů. Nečetná dvorská strana byla z převážné části tvořena přísluš­níky starší generace. Ti sice byli pravověrnými katolíky, avšak fanatismus jezuitů jim byl cizí. Stavovské zřízení jim vyhovovalo a nehodlali je příliš měnit. Svázáni četnými příbuzenskými svazky s protestantskou šlechtou nepokoušeli se vyhrocovat věci do ne­smiřitelnosti a byli vždy náchylní ke kompromisu. Náboženské otázky chápali jako záležitost zemské politiky a zasahování ku­rie a nunciů do nich odporovalo podle jejich názoru zemským zákonům a zvyklostem.

Mladokatolíci

Když při sporu o Majestát upíral Zdeněk Lobkovic králi právo rozhodnout otázku náboženské svobody jako nepříslušnou světské moci. nýbrž pouze papeži, dokazoval mu nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka, typický reprezentant této skupiny, že ..králové čeští a stavově na sněmě shromáždění tu moc měli a mají, u věcech duchovních tak jednati a povolo­vati. jako u věcech světských a politických". Vedení katolické strany získalo proto na svou stranu několik pří­slušníků mladé generace, odchovaných již zcela v představách bezvýhradné poslušnosti církvi, jak se jí naučili u svých jezuitských učitelů. Byli prodchnuti bojovností i nesmiřitelnou odhodlaností nelitovat žádných obětí a ovšem také nevyhýbat se žádným prostředkům.

Zdenek Popel z Lobkovic

Mužem, který byl svou povahou i společenským posta­vením takřka předurčen k tomu. aby se stal hlavou této ..španěl­ské strany", jak mohou být tito nesmiřitelní právem označováni, byl nejvyšší kancléř Zdenek Vojtěch Popel z Lobkovic (1568-1628). Starobylý rod Lobkoviců nebyl celý oddán katolicismu. Z jeho větve pocházel i jeden z organizátorů defenestrace a člen direktorské vlády Vilém z Lobkovic. Větev chlumecká, z níž pocházel Zdeněk Lobkovic, byla však oddána římské víře i dvorské službě. Pod vedením jezuitu si osvojil zásady potridentského ka­tolictví. Jako všechna tehdejší šlechtická mládež prošel nejen domácím uni­verzitním studiem, nýbrž navštívil i cizí země, aby se zde upevnil ve víře a nabyl dokonalého chování kavalíra. Brzy po ná­vratu vstoupil do dvorských služeb a roku 1591 se stal říšským dvorním radou. Když pak vstoupil do diplomatických služeb, dostal se do styku s předními politiky španělsko-habsbur-ského tábora. Jeho konexe se upevnily zejména sňatkem s vdovou po Vilému z Rožmberka Polyxenou z Pernštejna, s níž nejen vyženil roudnické panství a velké jmění, ale dostal se do příbu­zenských svazků i s řadou španělských politiků a diplomatů. Jeho tchyní byla Maria Manrjciuez cle Lara, která měla ve svém pernštejnském paláci v Praze jakýsi politický salón, kde se u této půvabné Španělky scházel výkvět pražského císařského dvora. To již ovšem Lobkovic zaujal významné politické postavení. Když na přímý zákrok papežského nuncia Spinelliho jej cí­sař Rudolf jmenoval roku 1599 nejvyšším kancléřem a členem tajně rady, tím současně odstranil protestantské vedení kanceláře. Závratná kariéra jednatřicetiletého Lobkovice byla ken malou ukázkou, co všechno se otevírá těm. kdo se dají do služeb habsbursko-papežské poli­tiky. Stal se vůdcem mladokatolíků.

A protestantská šlechta ...

Protestantská šlechta ho nenáviděla, ale zároveň se ho obávala. Jeho odpor proti Majestátu náboženské svobody vyvolal proti němu prudkou opozici na zemském sněmu, na němž nechyběly hlasy volající po jeho násilném odstranění. Již tehdy, v roce 1609, se ozývalo volání po defenestraci z oken Pražského hradu. Sta­vovská opozice se snažila dosáhnout toho, aby byl odstraněn z úřadu, a obvinila jej, že se v něm obohatil, což nemohl vyvrá­tit. Nicméně žádný habsburský vladař si už nemohl dovolit nechat padnout muže Lobkovicova typu. Lobkovic sám ovšem nebyl stoupencem myšlenky úplného odstranění stavovských svobod jako Slavata. Podle něho stavovské svobody měly být zachovány, ovšem pouze pro katolickou šlechtu: nekatolictví mělo být vy­vráceno z kořene.

Jan Bořil z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu

Vedle Lobkovice se záhy dostali do popředí španělské strany další dva mladší šlechtici, kteří se ovšem rozhledem i postave­ním nemohli s ním měřit. Jedním z nich byl člen starého pan­ského katolického rodu ze Slánská, nevalného bohatství, Jaro­slav Bořila z Martiníc (1582-1649). Byl rovněž odchovancem jezuitů a strávil řadu let v Itálii. Přiženil se do rodu Šternberků (jeho tchánem byl nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka) a vynikal spíš horlivostí než státnickým uměním. Významnější úřady dlouho nezastával. Druhým byl novopečený katolík Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (15"72 až 1652). dříve žák bratrské školy a bratrského spisovatele Jafeta, který potom přestoupil ke katolictví. To mu urovnalo cestu k sňatku s dědičkou obrovského panství pánu z Hradce (Jindřichův Hradec. Telč. Stráž. Zirovnice). Na rozdíl od Martinice i Lobkovice byl přesvědčeným stoupen­cem absolutismu stejně jako fanatickým katolíkem. V kritické deltě povstání zastával úřad nejvššího sudího, zatímco Martinic byl po sesazeném Thurnovi karlštejnským purkrabím. Později když Jindřich Matyáš Thurn napsal v exilu memoriál na svou obranu ve valdštejnské aféře a zmínil se také o počátcích po­vstání a o defenestraci, pokusil se Slavata o své ospravedlnění v mnohosvazkových Pamětech". Napsány v letech 1637-1640 a neurčeny pro veřejnost jsou prvořadým vypravujícím prame­nem pro počátky povstání, koncipovaným ovšem z hlediska ..španělské strany".

František Dietrichštejn

Zatímco v Čechách se podařilo Habsburkům získat pro myš­lenky vybojného katolicismu příslušníky starobylých českých ro­dů. na Moravě tomu tak nebylo. Zde muselo být použito rodu ci zího původu, které přišly do země teprve nedávno, což se ovšem neobešlo bez velkého veřejného pohoršení. Tak teprve nedlouho před koncem 16. století byl přijat do moravské šlechtické obce František Dietrichštejn (1570-1636). majitel panství Mikulova a Zdaru. Karel st. ze Žerotína mu tehdy vytkl, že nezná český ja­zyk. jak se pro přijetí do stavovské obce vyžadovalo. Dietrichštejn byl vskutku cizinec. Jeho matka byla Španělka a ve Španělsku se i narodil. Mládí strávil v Itálii. Když papežský nuncius Spinelli uskutečňoval svůj plán odstranit z nejdůležitějších míst v zem­ských vládách nekatolíky, jak se to podařilo v Čechách jmenová­ním Lobkovicovým, našel na Moravě vhodného kandidáta právě v Dietrichštejnovi. Již roku 1599 jej přes odpor kapituly prosadil za olomouckého biskupa. Dietrichštejn. který přízní papeže Klimenta VlIl. v devětadvaceti letech získal kardinálský klobouk, na­šel pak brzy místo v zemské moravské vládě, kde setrval až do převratu v roce 1619. Byl hlavním inspirátorem protireformačních akcí na Moravě a ochotným vykonavatelem plánu habsburské po­litiky.

Karel Lichtenštejn

Jen o málo starší domovské právo na Moravě měla rodina Lichtenštejnů. pocházející ze Štýrska, která se zakoupila rovněž na jižní Moravě Valtice i Lednici ;. Karel z Lichtenštejna (l 569-1629) získal první vzdělání na latinské bra­trské škole v Ivančicích. Se svým spolužákem Karlem st. ze Že­rotína strávil několik let na cestách v západní Evropě, zejména ve Francii. Již od mládí tíhnul k finančním spekulacím a zabýval se válečnými dodávkami císařské armádě, při nichž se znamenitě obohatil. Svoje statky rozmnožil pak ještě obratným sňatkem s dědičkou slavného rodu pánů z Boskovic a stal se po olomouc­kém biskupovi největším magnátem na Moravě (Černá Hora. Usov, Hustopeče. Plumlov. Prostějov). S druhou dědičkou rodu se pohotově oženil jeho bratr Maxmilián. Když. Karel z Lichtenštejna poznal, že evangelické vyznání je překážkou v cestě za kariérou, přestoupil okázale roku 1599 v Brně za přítomnosti nuncioly na katolictví (brzy potom jej následoval jeho bratr, ma­jitel Bučovic, Nových Hradů a Pozořic). A skutečně již po roce se stal členem tajné rady a dokonce na čas i jejím předsedou, nebot Rudolf II. mu byl zavázán za četné půjčky! Tento úřad jej při­vedl do styku s pražským dvorským prostředím a umožnil mu navázání známostí nezbytných pro další kariéru - se španělským vyslancem Donem Guillénem a papežským nunciem, což mu zprostředkoval pernštejnsko-lobkovický salón. V dvorských úřa­dech se sice dlouho neudržel, ale zato se stal Lobkovicovou opo­rou v moravské zemské vládě a nakonec i zemským hejtmanem. Na rozdíl od Lobkovice a Slavaty nikdy nebyl fanatickým ka­tolíkem a okázale dával svou vlažnost najevo (sám o sobě říkal. že je katolíkem, ne však papežencem!). Byl bezohledným kořistníkem. neštítícím se žádného prostředku k obohacení, okrádání samotných Habsburků v to počítaje. Tuto činnost dovedl k vr­cholu v pověstných podvodech při prodeji konfiskovaných statku po roce 1620, kdy spolu s Albrechtem z Valdštejna připra­vil královskou pokladnu o miliony zlatých (nikoli ovšem ve pro­spěch postižených, nýbrž ve svůj vlastní) a paděláním mince ve spolku s Valdštejnem a bankéřem Janem de laVitte přivodil do­konce finanční krach mocnářství (tzn. Kaláda z roku 1623).